Na cidade de Cipotânea internior de Minas Gerais o artesanato de palha de milho virou uma cultura de renda.

Na cidade de Cipotânea internior de Minas Gerais o artesanato de palha de milho virou uma cultura de renda.

Na cidade de Cipotânea internior de Minas Gerais o artesanato de palha de milho virou uma cultura de renda.

Hace poco Bruno ha recibido un regalo de lo más original: la cesta de los tesoros. Aunque seguro que muchos de vosotros ya sabréis qué es, al resto puede que os interese saber más acerca de este juego, ideal para los bebés desde el momento en que se pueden sentar solos (entre los 6 y los 12 meses, aproximadamente).

Para jugar a la cesta de los tesoros se necesitan, como es obvio, una cesta y unos tesoros. La cesta debe ser de mimbre, grande y estable, para que el bebé no la pueda coger ni volcar. Los tesoros no deberían ser juguetes, sino objetos de uso cotidiano que encontraréis en cualquier casa. Éstos se eligen uno a uno de forma que permitan al niño relacionarse con ellos a través de sus cinco sentidos. Para ello, se tiene especial cuidado en que puedan experimentar las texturas de diferentes materiales, pesos, tamaños, colores, si emiten o no sonidos, etc.

Una vez tengamos un mínimo de sesenta objetos, la cesta se deja en un rincón estable de la casa, en el suelo, sobre una alfombra. La idea es que el bebé se la encuentre un día por casualidad y, si le interesa, se siente a su lado y se ponga a jugar. Sentado junto a la panera, el bebé escoge el objeto que le llama la atención y lo examina: lo mira, lo chupa, lo muerde, lo agita, lo tira, y disfruta tratando de encontrar respuesta a una gran pregunta: “¿Qué será esto?”

La creadora de este recurso pedagógico es Eleanor Goldschmied y podéis leer más sobre la teoría que hay detrás y conseguir una propuesta de listado de objetos en El safareig, la interesante web de los maestros Carme Cols y Pitu Fernàndez.

Y a Ll., H. y L., mil gracias por el regalo y ¡disfrutad mucho de vuestro viaje!

„Co mi to tu vykládáte?“ řekl jsem a tvářil se, že je to absolutně vyloučeno.
„Nevím, spal jste opravdu tvrdě a i sám steward říkal, že jste se mu zdál opilý.“
Marie mi vyprávěla, jak mě ostatní cestující nesli z autobusu v domnění, že jsem naprosto namol, a proto se odmítám probrat.
Pokračovala: „A také kvůli té láhvi.“
„Kvůli jaké láhvi?“ předstíral jsem, že o žádné nevím.
„Pochopte, museli jsme vám vzít tašku, ale byla tam tak vtěsnaná, že nešla vyndat.
Museli jsme tedy tašku ve schránce rozepnout a něco z ní vyndat, abychom ji dostali ven. A zrovna jako první vypadla poloprázdná whisky,“ řekla jakoby omluvně.
Byla to asi první Mariina emoce, kterou jsem u ní zpozoroval od té doby, co jsme se potkali. Ach, moje Tullamorka, ještě že se jí nic nestalo.
„No ale opilý jsem nebyl, tu láhev s sebou vozím už dlouho, je to jen taková první pomoc! Jak jste mě mohli nechat na lavičce jen tak spát a nic mi neříct?“
„Pochopte, všichni vás měli za opilce a nikdo s vámi nechtěl nic moc mít.“
Aha, tak oni mě měli za opilce, není nad první dojem.
Zamával jsem na výčepní svou prázdnou sklenkou a snažil se věcem přijít na kloub.
„Ale myslel jsem, že v Brně se jen nabírají noví cestující, jak jste mě mohli vyhodit z autobusu, aniž byste věděli, jestli opravdu vystoupit chci?“
„Ani já jsem tu neměla v plánu vystupovat, ale řekli nám, že asi 50 kilometrů od hranic se srazily dva kamiony, a tvoří se kolona prakticky až do Brna. Tak že prý bude nejlepší, když si zajistíme přes noc nějaké levné ubytování, protože bychom jinak seděli celou noc v autobuse. V jízdě budeme pokračovat prý zítra. Tedy už dnes. Tak tu čekám, v deset hodin dopoledne pokračujeme do Bratislavy.“
Chvíli jsme seděli mlčky a já mezitím vstřebával, co se stalo, a v hlavě si pořád dokola přehrával scénu, jak mě nesou dva chlapi z autobusu, bourají s mou hlavou o sedačky, aby mě mohli v zápětí položit na lavičku a hodit mi do kapsy pár drobných na čisté manšestráky nebo krabicové víno.
„No nic, jdu se odhlásit z penzionu a vrátit klíče. Tak tedy v deset, zatím nashle,“
rozloučila se Marie, a rychle se zvedla od stolu a odešla. Zřejmě taky nechtěla mít nic moc společného s opilcem. I kdybych opilý byl, jejich reakce byla neomluvitelná.
Proč se lidé tak štítí opilých lidí? Když pomineme svěží závan tvrdého alkoholu z obličeje, jsme zcela ve stejném fyzickém stavu, v jakém jsme byli, než jsme se ztřískali. Máme stejné oblečení, stejnou práci, stejný byt, stejný plat. Nebo jsme stejně zdraví nebo stejně nemocní, jako když jsme byli střízliví. A přitom kdybychom se nenapili, tak by si nás lidé normálně všímali, neuhýbali by. To jsou hořké zkušenosti. Opravdu je pro mě v tu chvíli důležité vědět, jestli někdo nemá oheň. Opravdu je pro mě důležité vědět, kde se nachází nejbližší stánek s párky v rohlíku, závisí na tom v tu chvíli úplně všechno.
Copak to ti lidé v životě nezažili? V životě nebyli opilí? Nebo to vědí, ale i přesto se k nám chovají jako k jiné rase, než je člověk? Je společnost každého většího města opravdu tak sobecká? Však to skoro hraničí s rasismem. Nechat člověka na mrazu jenom kvůli tomu, že si dal. Pokud nijak okolí neohrožuje, neexistuje jediný inteligentní lidský důvod pro to, aby někdo opilého ignoroval.
No, ti dobráci mě tedy nevzbudili, abych si mohl také dopřát komfort dvouhvězdičkového penzionu jako střízlivá smetánka, a tak mi nezbývalo, než v téhle hospůdce počkat na desátou hodinu. Objednal jsem si potřetí bílé, jednoho Bechera k tomu, vyndal z tašky knížku, zapálil jsem si, i když pravidelně nekouřím, a čekal.

*

Dojídal jsem klobásy s hořčicí a křenem a sledoval, jak výčepní ohřívá párky v mikrovlnce. Chlap, který si je objednal, na to s otevřenou pusou koukal, jako kdyby se ta ženská pokoušela vevnitř upéct kuře. Byl plešatý, ale nevypadal ani jako fotbalista, ani jako skinhead, a ani jako cyklista, takže jsem na svém stole začal hledat nějakou zprávičku, zda-li bych si nechtěl užít s milou třináctkou, nebo nezatoužil vlastnit dva granáty a kalašnikov.
Promluvil na ni, ale neslyšel jsem, co přesně řekl. Mluvil dost potichu, ale mluvil pořád a jistě. Výčepní tam jen stála se svým neutrálním výrazem a poslouchala. Když domluvil, ani nemrkla, a jen tam tak stupidně stála. Za nimi hřála mikrovlnka, která jako jediná prolamovala ticho. Opravdu vzorová výčepní. Určitě byla spolumajitelkou, protože ta hospoda nevypadala, že by se o ni staral nějaký velký personál. Čepovat, nalévat, uklízet, vařit (v tomto případě jen ohřívat) a další věci okolo, to tu měla na starosti jedna osoba. Je to přece její práce. Její součást života. Proč se nesnaží chovat se co nejlépe? Proč jí nedojde, že podávat víno ze dvou láhví do jedné skleničky je opravdu nevhodné? Nepila snad nikdy víno? Neví snad jak moc je víno citlivé a náročné na cokoliv? Ale ví! Neexistuje nikdo, komu je padesát let, a nevěděl by to. Tak proč to dělá? A proč ohřívá párky v mikrovlnce? Vždyť dřív než se stačí prohřát tak popraskají a vůbec, je to další známka špatné reklamy podniku. Dělá si ta ženská snad doma taky párky pomocí mikrovlnky? Nedělá. Tak proč to dělá tady, kde za to ještě dostává peníze?
Však když je plotna rozehřátá, tak netrvá tak dlouho ty párky udělat.
Proč berou hospodu jako každé jiné zaměstnání, kde tolik nevadí, že se práce fláká? Vždyť kde jinde se má člověk zregenerovat a dopřát si pár minut nadřazenosti? Hospody a restaurace jsou tu přece od toho. Platíme za to. Není to přeci fabrika na medicinbaly. Není to ani koníček, kterým si člověk přivydělá. Je to liga sama o sobě, je to skoro poslání. Proč si to neuvědomují? Cink! Párky byly zřejmě… sakra! Ne! Zapomněl jsem Jacobovi zavolat, že to v těch devět nestihnu!
Nešlo by o nic tak vážného, ale to bych nesměl dělat práci, kterou bohužel dělám. Okamžitě jsem se zvedl, popadl tašku, a utíkal k baru zaplatit. Manažer obchodu Střelivo a rybářské doplňky se vracel ke stolu, a zrovna se neusmíval.
„Zaplatím. Kde tu je prosim vás nejbližší telefonní budka?“
„Telefon? Jděte doleva, tam se svezete dvě zastávky tramvají dolů z kopce, a pak už to uvidíte ze zastávky.“
„Děkuju moc,“ řekl jsem, položil na bar dvoustovku, a vydal se ke dveřím.
„Hej pane! A co ten zbytek?“ křikla na mě.
„Prosím?“
Co je na mých dvoustovkách špatnýho, že je nikdo sakra nechce?
„Je mi líto, ale dvě stě korun za tři vína, Bechera, klobásy, čtyři štrůdly, dvě koblihy, dva párky a jedno kafe nestačí.“
„O čem to tu mluvíte? Vždyť jsem polovinu z těch věcí vůbec neměl!“
Kývla hlavou do rohu místnosti. Ke stolu, od kterého jsem právě přišel.
Skutečně tam byly ještě prázdné talíře a hrnek.
„Povídal jste si s tou paní a ona odešla, myslela jsem, že jste jí gentlemansky pozval.“
Kdyby věděla, co bych s rozmachem a gentlemansky zrovna teď nejraději udělal, tak by se už v životě nepodívala na žádný film osmnáct plus.
Ale opravdu jsem spěchal, tak jsem se musel ovládnout. Koneckonců za to přece nemůže. Ne! Ale může! Měla to alespoň uklidit, aby teď nemohla kejvnout k tomu stolu, a já tak nemusel zaplatit navíc. Harpie!
Hodil jsem před ní další dvoustovku se slovy, ať si zbytek nechá, a už definitivně odešel.

Tak som si konečne aj ja nad to sadla s perom v ruke a povedala som si, že idem channelovať. Ale, na čo sa má človek pýtať? Ťažká to otázka . Arya je môj drak, pôvodne som si chcela spraviť rozhovor s ňou, ale nakoniec mi odpovedal Otec, takže tak.. )

Ja: … (nevedela som čo mám písať, napísala som proste len bodky )
Arya: No čo, o čom dnes?
Ja: Ani neviem
Arya: Behá ti po rozume veľa otázok, ale vieš, že na ne máš odpovede v sebe, preto sa ani nepýtaš.
Ja: Tie odpovede má v sebe každý, nie?
Arya: Áno, ale málokto si to uvedomuje
Otec: Veď vieš, hovoril som ti, že ľudia radšej odpovede počúvajú, ako keby ich mali hladať sami. Veď ty sama vieš, že je to ľahšie .
Ja: Nóóóó … Vieš ako to je, občas človeka to fyzické telo vyčerpá aj psychicky, potom sa ťažko pracuje.
Otec: Keď myslííš …
Ja: Ha, predsalen mám otázku. Ako ľuďom ukázat tú (ich) správnu cestu v hľadaní odpovedí?
Otec: Vieš, že neexistuje jedna cesta, ale ak myslíš to, že ako im posvietiť na tú ich cestu, tak jedine cez lásku.
Ja: Sakra, už je to otrepané .
Arya: Ale správne!
Ja: Ja viem .. Ok,ale čo ďalej?
Otec: Ľuďom tvoje metódy občas nesedia, musíš im len posielať lásku, svietiť im, ale tú cestu musia objaviť sami.
Ja: Vieš, rada by som všetkým ukázala, ako na to, je to nádhera.
Otec: Lenže ľudia v tvojom okolí (nevravím že všetci) ešte nie sú pripravení vidieť svet nádherne. Spomeň si na pesničku Stánky: ,, Jen zahlídli svět, maji na duši vrásky…”. Sú naučení vidieť svet zlý. Je to dlhá cesta, ty sama vieš, že to pre teba nebolo jednoduché..
Ja: Bolí ma ruka
Arya: (rehoooooooot)
Otec: Pokračujeme za chvíľku .. vidím, že sa nevieš dočkať kedy to povieš (napíšeš) segram ..

Cestinha para a minha despensa feita em trapilho… Quando me meto na cabeça que tenho de fazer algo, tenho mesmo que o fazer. É cansativo pois exige muito mais força que o crochet normal mas não desgostei de fazer.
Obrigada Rute por teres sempre paciência para mim
Trapilho comprado no mundo dos acessórios: mundo_dos_acessorios.blogs.sapo.pt/

A partir de ahora que empezamos a recibir todo tipo de boletus y siempre aparecen algunos ejemplares, que destacan o por su tamaño o por su forma curiosa.

En esta foto les muestro dos boletus de un tamaño considerable de unos 20 cm. cada uno. Espectaculares y dignos de exposición.

]]> http://lausac.wordpress.com/2009/09/17/ilustracao-by-cassiano-pires-4/ Thu, 17 Sep 2009 08:05:00 +0000 lausac http://lausac.wordpress.com/2009/09/17/ilustracao-by-cassiano-pires-4/ http://larkincz.wordpress.com/2009/09/15/cesta-ktera-nikam-nevede-2-kapitola/ Tue, 15 Sep 2009 07:23:44 +0000 larkincz http://larkincz.wordpress.com/2009/09/15/cesta-ktera-nikam-nevede-2-kapitola/

Když jsem se opět probudil, byla mi trochu zima. Otevřel jsem oči a co jsem neviděl. No, neviděl jsem sedadlo, které bylo celou dobu přede mnou, neviděl jsem na něm sedět cyklisty a neviděl jsem ani Marii vedle sebe a věřte, že tu bych skutečně nepřehlédl. Ale viděl jsem zase jiné věci. Viděl jsem spoustu autobusů, spoustu lidí a spoustu laviček. Na jedné takové lavičce jsem také zrovna ležel. Hm, tak jsem v Bratislavě. Sice jsem se zde ocitl trošku nedůstojně, ale ocitnout jsem se zde chtěl. Ale zima opravdu trochu byla.
Posadil jsem se a zjistil, že mam u sebe svou tašku. Aspoň že tak. Okamžitě jsem z ní vytáhl svou koženou bundu a začal hledat něco jako hlavní budovu.
Cestou jsem přemýšlel, jak se mi mohlo stát, že jsem usnul tak tvrdě, až mě museli z autobusu odtáhnout. To mě nechali jen tak na venku a nevzbudili mě?
A pokud moje hodinky ukazují správně, tak jsem spal na lavičce celou noc a to pouze v džínách a košili.

Přišel jsem k pokladně, kde kupodivu v tuto ranní hodinu nebyla žádná fronta. Za přepážkou seděl mladík s uhry a brýlemi na obličeji.
„Dobrý den.“
Fajn, žádná odezva. Vlastně jsem ji ani nečekal.
„Poprosil bych nějaký celodenní lístek na dopravu po městě.“
„Máte nějakou průkazku?“
„Ne.“
„Slevový kupón?“
„Nemam.“
„Ani ISIC kartu?“
„Mám peníze, ty vám snad budou stačit.“
„Bude to sto devadesát pět korun.“
Poslal jsem mu dvoustovku pod okýnko.
„Co to je?“ zeptal se a mával mojí dvoustovkou jako by to byl seznam pro prádelnu.
„Říkal jste sto devadesát pět korun, ne?“
„To bych prosil.“
„U vás se už neplatí korunou? Myslel jsem, že zavedete euro až za nějaký ten pátek.“
„Pane, pokud si přejete ten lístek, zaplaťte prosím sto devadesát pět korun českých a tohle si zkoušejte na někoho jiného.“
Sto devadesát pět korun českých?
„Sto devadesát pět korun českých?“
„Ano, v České republice se platí stále českou korunou, indickou rupii tu zavedeme až za nějaký ten pátek.“
„Já nejsem v Bratislavě?“
Najednou ten drzej puberťák vybouchnul smíchy, až poprskal přepážkové sklo.
Mě ani za celou dobu nepřišlo divné, že mluví česky.
„Můžeš mi aspoň teda prosimťe říct, ve kterym jsem městě?“ snažil jsem se přeřvat jeho smích.
„No to mi řekněte vy, pane Kolumbus! Mě už to tady připadá jako nějaký místo mezi realitou a snem!“ zařval a začal se točit na židli. Spratek. Ale neměl jsem chuť se s ním dál vybavovat.
„Počkejte ještě! Směl bych vám nabídnout tři vstupenky do muzea za cenu dvou? Odtud tam jede naše speciální linka, ta je také pod slevou.“

Před nádražní budovou stálo pár lidí, které jsem si jednoho po druhém důkladně prohlížel a analyzoval, jak by asi reagovali, kdyby na ně promluvil takový Krištof Kolumbus. Vybral jsem si dámu v dlouhém semišovém červeném kabátu, která zrovna něco pozorovala na obloze. Z dálky mi ta žena připomínala jakoby nějakou francouzskou siluetu, jednu ruku měla danou v bok a ještě v ní držela něco jako vycházkovou hůlku, a druhou rukou si u úst přidržovala nástavec na cigaretu.
„Dobrý den, mohl bych se zeptat, ve kterém městě jsem?“ zeptal jsem se opatrně a čekal další vlnu smíchu a narážek.
„V Brně,“ řekla, ani se na mě nepodívala a pokračovala v pokuřování. Nenápadně jsem se podíval na oblohu a pak zpět na ní. Ne, už se na nic víc nezeptám. Už toho pro mě udělala víc než dost. Alespoň podle místních měřítek. Tak vida, tak v Brně, sice to není Bratislava, ale už se přibližuju. Pomalu ale jistě.
Jestli to tak povedu dál tak se za půl roku možná dostanu až na Ukrajinu.
„Děkuju moc.“

Stačilo mi obejít jen jeden blok, abych našel, co jsem potřeboval. Jak jsem se k ní přibližoval, rozpoznával jsem její jméno nad dřevěnými dveřmi. U Smolaře. Byl jsem potěšen, že mi osud dopřál alespoň toto filmové klišé a rozhodl jsem se, že to risknu.
Hospoda byla udělána z přízemí starého činžovního domu, ale když jsem vešel dovnitř, byl jsem mile překvapen. Všude na stěnách bylo spousta plakátů a obrazů, zdi byly obložené dřevem a k mé spokojenosti zde nebyl žádný fotbálek ani jiný hrací stůl.
Celkem příjemná hospůdka, sedělo zde dohromady asi deset lidí. Přešel jsem k baru, za kterým stála asi padesátiletá žena s tmavými vlasy a divným výrazem. Vypadala, jako kdyby ji minulou noc unesli mimozemšťani a dostala příkaz o tom mlčet.
„Dvojku červeného prosím.“
„Bohužel, červené víno nemáme.“
Myslel jsem si to, myslel jsem si to. Proto jsem to neupřesnil. Proč jsem si to myslel?
„Tak mi dejte dvě deci veltínskýho.“
„Hned to bude.“
Schválně jsem na ni koukal, abych zjistil, co mi nalije za značku. Značku jsem sice nepoznal, ale udivilo mě něco jiného. Ta ženská nalila ani ne půl skleničky vína, když ji došla láhev. Absolutně bez jakýchkoliv rozpaků otevřela další láhev a sklenku dolila s ní. A už jen podle nezvykle zaoblené láhve se určitě nejednalo o veltínské.
Jako by se nechumelilo. Jako by to dělala každý den. Jako by to byla šťáva pro děti. Položila sklenku přede mě.
„Prosím.“
Podíval jsem se na skleničku a pak zpátky na výčepní.
„Promiňte, chtěl jsem dvě deci veltínského.“
„Ano pane, tady to máte,“ řekla sice udiveně ale pořád lhostejně udiveně.
Sakra jak mě jen mohli tak bezohledně vyhodit z autobusu a odejít?
„Ne, ne, vy mi nerozumíte. Nechtěl jsem deci veltínksého a deci veltínského.
Žádal jsem o jednotné dvě deci bílého vína. Nechtěl jsem speciální koktejl podniku.
Rád si připlatím pár korun, abych si dopřál ten luxus dvou deci, bude-li to nutné.“
Na vyslovení slov bude-li to nutné padl sakra velký důraz, abych vypadal jako policista, který právě nabízí svobodu za cenné informace o mafiánské organizaci.
Nic neřekla a velmi pomalu a zlehounka mi šla nalít znovu.
„Děkuji mockrát,“ řekl jsem, když mi podala novou sklenku. Napil jsem se a vyslal jsem k ní jeden z mích nejmilejších úsměvů. Byl jsem tvrdý, já vím, normálně ale takový nejsem. Ve skutečnosti jsem vlastně skromný a příjemný chlapík, ale dnes prostě není ten pravý den ani pravé město, abych rozhazoval světla své povahy nadarmo. Posadil jsem se ke stolu a na vedlejší židli jsem si položil svou starou koženou tašku. Není to sice taška moc hezká na pohled, ale to mi nevadí, vejde se mi tam vše, co potřebuji.
Knížka nebo dvě, bunda, jedna nebo dvě náhradní košile s trenclema, taštičku s kartáčkem a zubní pastou, můj zápisník a ještě pár drobností. Vyndal jsem z tašky dopis, kterým to vše začalo.

Zdravím Vás, pane Mayer.

Měl bych pro Vás tip. Je to opravdu horké.
Dostavte se prosím 23. 6. v 9:00 do Bratislavy na naše místo.
Momentálně nemůžu říct víc.

Brzy na viděnou,
J.

Dopis poslal Jacob normální poštou, tak si mohl dovolit napsat mé jméno.
Nemusel se bát hackerů, kteří sledují každý den stovky elektronických konverzací a speciálně našich. Srandovní, že nenapsal svoje jméno, o to se asi už trošku bál. Použil krycí jméno Společnosti a ještě k tomu ho vlastně nenapsal. Poprosil jsem o další sklenku, když tu jsem náhle uviděl někoho povědomého sedět v rohu. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Byla to tlustá Marie.

Z-Lines.
Proč zrovna Z-Lines? Proč si pro boha všechny agentury s autobusovou dopravou dávají do názvu slovo „lines“?
To je stejně hloupé jako kdyby se tak pojmenovávala každá druhá rocková kapela. The Clash Rock. Hawkwind Rock. MC5 Rock. The Skids Rock. Koho by to bavilo?
To si zakladatelé cestovních agentur neuvědomují jak je to nesympatické? Nebo za to nemůžou?
Má snad každá schopnost a pocit v mozku přesné souřadnice kde mají tyto věci být? Potom by bylo možné, že v mozku takového trasového projektanta se na souřadnicích kde měly být styl, jedinečnost a originalita místo toho vyskytl pojem kombinovaná doprava.
Protože smysl pro styl je čistě přírodního původu, kdežto motory, autobusy a super silné klaksony, které slyšíme v každém větším městě několiksetkrát za den, ty už s přírodou a organickými procesy nemají nic společného. Je tedy možné, že se k této pohnuté a perverzní zálibě k dopravě člověk může dostat a ani o tom neví.
Například mozek právě toho trasového projektanta mohl v ranném mládí prodělat nějaký šok, při kterém se na souřadnice nastávajícího smyslu pro styl dostal umělý smysl pro řízení dopravy.
Takovou situaci si není těžké představit, řidič autobusu zatroubil dva metry od kočárku budoucího trasového projektanta a decibelový útok srovnatelný s nárazem cisterny do obchodu s ručním nářadím způsobil právě onu tragickou záměnu souřadnic. Od té doby jeho mozek sám na pozadí mysli pracuje a zkoumá, jak by se další chybné záměně souřadnic a dalšího šoku vyvaroval, což způsobí, že se sám nevědomky odsoudí k doživotním úchylkám k dopravě.

No ale sedačky si chlapci ze Z-Lines vybrali pěkně, opravdu radost posedět.
Černé kožené čalounění krásně pohlcovalo teplo, které moje tělo nabylo během náročného a vyčerpávajícího hlavolamu, který spočíval ve vtěsnání mé nikterak veliké tašky do bohužel také nikterak veliké úložní schránky nad sedadlem.
Podíval jsem se oknem ven, abych zjistil, jestli už to dvaceti minutové nabírání pasažérů nestačilo, ale pak mou pozornost zaujalo něco jiného. Něco mnohem horšího. Něco, co mohlo mít tak kolem stočtyřiceti kilo a co se chystalo si přisednout vedle mě.
„Zdravíčko“, řekla s naprosto chladným výrazem, jako kdyby jsme se každé ráno viděli v práci.
Poslal jsem k ní milý úsměv a jemně pokynul hlavou na pozdrav. Celkem se mi ulevilo když jsem zjistil že ta paní nemá u sebe žádná zavazadla a ani žádné oblečení, které by si musela dát do schránky nad námi a že si rychle sedla, protože jsem opravdu netoužil po představení tančící duchny ve formě lidské kůže, která by blokovala výhled do uličky. Mírně jsem se nadzvedl a rozhlédl dozadu abych se přesvědčil, že až na jeden pár a dva muže v autobuse kromě nás nikdo nesedí a že je k mání spousta volných míst k sezení. Když jsem se vracel do původní polohy, obdařil jsem tu paní, které mohlo být něco přes čtyřicet, dalším úsměvem který už ale nebyl tak milý a laskavý jako ten první. Vlastně vypadal jako úsměv kterým obdaříte člověka který Vám právě odjedl kus svačiny.
Snažil jsem se tím úsměvem zasáhnout její svědomí, chtěl jsem v ní vydolovat každý mililitr empatie v jejím těle o poměru 4:3. Chtěl jsem, aby si uvědomila, že existují sobečtí lidé jako já a že by rádi trochu pohodlí a kdyby přešla k jinému dvousedadlu, tak by to neslo jisté výhody i pro ni a to nemyslím jen že by se tam akorát vešla.
Opravdu jsem jí pomocí obličeje prosil, aby mě pochopila, prosil jsem jí ať v sobě najde ty dobré skutky které konávala za holčičích let a aby vyhověla mé žádosti.
Můj plán uzavřít telepatickou dohodu ale nevyšel.
„Já jsem Marie“, prohodila stejně chladným stylem jako předtím.
Něco jsem čekal ale tohle? Člověk by čekal že se zeptá byť jen ze zdvořilosti jestli si může přisednout, mohla se mě zeptat kam mám namířeno, mohla pochválit perfektní kožené křeslo. Ale ne, jmenuje se Marie.
To je to hlavní oč celou cestu půjde.
„Martin“ řekl jsem a čekal.
Hm, člověk by očekával, že když se jeden představí hned v úvodu tak bude chtít nějakým stylem pokračovat v konverzaci. Ale Marie teď měla důležitější schůzku.
Díval jsem se jak její baculaté a kulaté prsty rychle kmitají po klávesnici mobilu a přemýšlel, komu je zpráva adresována že má přednost přede mnou, živou bytostí sedící půl centimetru od osoby, které jsem se právě představil.

“Dobrý den, vítám Vás v autobuse Z-Lines. Mé jméno je Bára a budu se během cesty starat o Vaše pohodlí. Do Bratislavy se dostaneme zhruba za čtyři hodiny a cestou zastavíme v Brně, kde nabereme další cestující. V každé přihrádce sedadla se nacházejí sluchátka, sluchátka zapojíte do panelu mezi sedadly a šipkami si můžete přepínat programy. Na prvním je rádiová stanice, na číslech dva až osm jednotlivé žánry aby si každý posluchač přišel na své a nebo na kanálu devět můžete poslouchat filmy které Vám během cesty budeme pouštět. Na závěr bych Vás ráda požádala, abyste nevypínali klimatizaci nad Vaší hlavou, slouží pro lepší cirkulaci vzduchu v autobuse, děkujeme. Přeji Vám příjemnou a ničím nerušenou cestu.”

Stejně sladkým hláskem to pak průvodkyně Bára zopakovala v angličtině, přičemž vynechala pár vět, které by jí zřejmě činily problémy.
Promnul jsem si oko, opřel se a zavřel oči.
Když jsem se probudil, zjistil jsem, že jsem spal asi jen čtvrt hodinky. Zkontroloval jsem sousedkyni, ale ta byla právě teď v opojení jakési hry na jejím telefonu.
Najednou se nad sedadlem přede mnou objevila malá obrazovka. Nabíhalo DVD. Řekl jsem si proč ne a nasadil si sluchátka.
Když jsem zvedl hlavu opět k obrazovce tak už tam nebyla. Byly tam dvě plešaté hlavy, které si obrazovku pixel po pixelu důkladně prohlížely. Těm mužům mohlo být každému asi 33 let, měli brýle a neuvěřitelně vykulené obličeje když spolu mluvili s profily natočenými ke mě.
Myslel jsem, že vyholené hlavy mají dnes jen skinheadi, fotbalisti a prodavači střelných zbraní. Mýlil jsem se, teď do seznamu přidávám ještě lehce homosexuální cyklisty s brýlemi, kteří si vždy, než nasednou na kolo, na sebe vezmou čerstvě vypranou žluto-černou cyklistickou soupravu. V údolí, které bylo vytvořeno mezerou mezi hlavami obou cyklistů, jsem přece jen mohl vidět, o čem asi film bude. Hned jak jsem ale uviděl obličej Sandry Bullock, jak si povídá s černým náčelníkem policie tak jsem to vzdal. Začal jsem si procházet hudební programy.
Na dvojce byla vážná hudba, na trojce to samé se zpěvem, na čtyřce nějaký muzikál, na pětce k velkému překvapení také vážná hudba, na šestce country, na sedmičce byl pop dohromady s profláknutým českým rockem. Každý si přijde na své, to vám tedy povím. Naštěstí bylo na osmičce mluvené slovo. Číslo osm mě zachránilo, protože jsem slyšel mluvit onen legendární zmatený hlas, mluva s protaženými tázavými koncovkami. Byla to nezapomenutelná mluva, kterou tak dokonale uměl vytvořit jedině Felix Holzmann.
Uličkou prošel průvodce s pytlem na odpadky v ruce a… tak moment. Jak to, že jsem ho neviděl už na začátku? Koukl jsem dopředu k řidiči, ale po jeho boku průvodkyně Bára seděla, koukala se do vnitra autobusu a s někým telefonovala. Ježiš, co blbnu. Opatrný být při svém zaměstnání musím, ale poslední dobou mi to už nějak lezlo na mozek.
„Něco na vyhození? Nic? Budete chtít nějaký nápoj? Kafe, čokoládu?“ zeptal se.
Jeho obličeji dominovali propadlé tváře, byl celkem hubený a měl výraz nějakého počítačového crackera, kterého před týdnem pustili na svobodu.
Chtěl jsem si ještě pospat, ale na něco jsem chuť měl.
„Dal bych si horkou čokoládu, díky.“
„Hned to tu bude. Pro Vás nic?“ zeptal se Marie, ale ta se neodtrhla od displeje a jen zakroutila hlavou.

Receta:

Ingredientes:

500 gr. de gulas

5 dientes de ajo

4 huevos

400 gr. de níscalos

½  vaso de aceite de oliva

Unas hojas de perejil

4 triángulos de pan de molde fritos

4 ramitas de cebollino

½ cayena

Picar las hojas de perejil y las ramitas de cebollino finamente

Pelar los dientes de ajo y laminarlos

Limpiar cuidadosamente los níscalos con un trapo húmedo o con una brocha y cortarlos en tiras algo gruesas. Picar la cayena en trozos pequeños.

Dorar levemente en una sartén muy amplia las láminas de ajo hasta que queden algo doradas. A continuación, añadir las tiras de níscalo y cocinar a fuego suave hasta que resulten bien blandas.

Retirar las setas entonces de la sartén, subir el fuego y una vez que alcance una temperatura alta, agregar las gulas y la cayena. Remover constantemente con una cuchara de madera durante 7 minutos, sazonar y volver a añadir entonces las setas. Seguir removiendo un par de minutos más y echar los huevos recién cascados.

Revolver un minuto los huevos con las gulas y las setas en el fuego, rectificar el punto de sal (con cuidado, ya que antes se ha añadido un poco de sal) y retirar. Terminar de cuajar el huevo fuera del fuego moviendo constantemente con la cuchara de madera y servir inmediatamente.

]]> http://micestadesetas.wordpress.com/2009/09/10/lasasociacionesmicologica/ Thu, 10 Sep 2009 16:54:43 +0000 micestadesetas http://micestadesetas.wordpress.com/2009/09/10/lasasociacionesmicologica/

Las Asociaciones Micológicas que hay en España sirven para unir a los micólogos de cada provincia. A lo largo de los años han asistido a los espectaculares cambios que ha sufrido nuestra sociedad, y sobre todo, en el mundo científico.

De manera análoga a lo que ocurre con las personas, el paso del tiempo ha permitido que las Asociaciones Españolas de Micología maduren y se consoliden como sociedad científica.

Sin embargo, las Asociaciones Españolas de Micología tendrán que seguir evolucionando para adaptarse a los nuevos tiempos.

De momento son organizaciones donde el trabajo más importante es el estudio de las diferentes especies de setas, la promulgación de estos conocimientos y el disfrute de todo lo relacionado con el mundo micológico.

Por lo que son las principales responsables de la mayor popularidad que cada vez están adquiriendo estos seres vivos tan especiales y tan importantes para nuestra vida.

En Zamora tenemos la suerte de contar con La Asociación Micológica  Zamorana que está realizando una gran labor en cuanto a divulgación del conocimiento de las setas en la provincia.

Receta:

Ingredientes:

1 kg de ventresca de bonito

300 gr. de setas

300 gr. de champiñones

2 dientes de ajo

½ cayena

2 cucharadas de perejil picado

2 dl. de aceite de girasol

¼ l de aceite de oliva

Limpie las setas y los champiñones. Pele los dientes de ajo y lamínelos junto con la cayena. Limpie la ventresca y sazónela.

En una sartén con el aceite de oliva saltee las setas y los champiñones junto con el ajo y la cayena.

Coloca el bonito en una bandeja engrasada y lo riega con aceite de oliva. Mete la placa en el horno a 180ºC  y asa el pescado 10 minutos por cada lado. Una vez dorados ambas partes, saca el bonito de la placa y lo coloca en los platos.

Coloca la guarnición de setas y champiñones en la parte izquierda del plato donde se han colocado ya los lomos de bonito y riega con una mezcla que haya hecho anteriormente de perejil y aceite de girasol  para decorar.

Es una receta muy sencilla de hacer pero muy sabrosa.

]]> http://micestadesetas.wordpress.com/2009/09/07/carpaccio-de-ciervo-con-boletus-crudos/ Mon, 07 Sep 2009 08:55:46 +0000 micestadesetas http://micestadesetas.wordpress.com/2009/09/07/carpaccio-de-ciervo-con-boletus-crudos/

Receta:

Ingredientes:

300 gr. de boletus frescos pequeños

250 gr. de solomillo de ciervo cortado en lonchas de medío centímetro de grosor

el zumo de medio limón

3 cuaharadas de aceite de oliva virgen extra

1/2 taza de perejil picado

sal y pimienta al gusto

Limpie bien las setas y córtelas en finas láminas.

Divida los finos trozos de solomillo de ciervo entre los 4 platos, y colóquelos de tal modo que sobresalgan del borde de los mismos.

Prepare una vinagreta con el zumo de limón, el aceite y un poco de sal y pimienta. Vierta un poco de vinagreta por encima de la carne y luego coloque las láminas de seta. Alíñelas con el resto de la vinagreta y después añada el perejil y la pimienta molida. Sírvalo como primer plato, acompañado de pan o de bastoncillos de pan.

Cesta pintada á mão *003*

Indisponivel♥

A conjugação dos padrões com as cores da natureza

Cesta pintada á mão *002*

Indisponivel♥

Da tradição ao renascimento de novos conceitos…

Na boa, não sei como esses caras fazem isso… Vejam o vídeo e descubram métodos e locais  inusitados para bater um basquete com os amigos no fim de semana.

Esta semana hemos recibido unos boletus preciosos que hemos  puesto en nuestra tienda.

Se trata de unos Edulis  limpitos y muy sanos que pueden ir abriendo la temporada de setas.

Aquí os dejo una receta muy apetitosa, que podéis hacer con ellos.

Receta:

500 gr. de boletus edulis

1 kg de almejas pequeñas

1 cebolla mediana picada

1 pimiento rojo sin semillas cortado a dados

2 dientes de ajo machacados

2 cucharadas de perejil picado

4 cucharadas de aceite de oliva

150 ml de vino blanco seco

Sal y pimienta al gusto

Una pizca de azafrán en polvo

Limpie las setas y córtelas en trozos grandes. Limpie las almejas, y deseche todas aquellas que estén rotas o abiertas.

En una sartén grande, saltee a fuego lento la cebolla, el pimiento, el ajo y el perejil con el aceite de oliva durante 5 minutos. Añada las setas cortadas y déjelas cocer hasta que se ablanden. Agregue el vino y cueza todo un minuto para que se evapore el alcohol.

Salpimente y, sin dejar de remover, añada el azafrán. Finalmente, añada las almejas.

Tape la sartén y cueza a fuego fuerte hasta que se abran las almejas; deseche las que no se abran.