[…] P. Barany zřejmě zná ne-li námět, tak aspoň začátek Vašeho románu, ale nechce nám ho prozradit. Bude to asi něco náramně sexuologického, soudě z Vašich narážek na ženské a Gellnera. […]

Z dopisu Jaroslava Lukáše (Sydney), 24. června 1951

Milý Brouku,

konečně jsme dostali od Iluš Tvoji adresu a konečně se také dostávám k tomu, abych Ti napsal. Tak jsem se až trochu toho psaní bál. Lyon a všechno, co jsme tam prožívali, se mi vrací, ale už je to jiné, už to není špinavá bída fabriky a věčné počítání usmolených franků, ale je to zase ta sladká Francie se svým bohatým a pestrým životem, procházky v údolí Saony a hospody, kde se na všechno zapomíná u dobré skleničky, ta věčně zalévaná naděje na lepší zítřek a smutek loučení s drahými včerejšky. My jsme v Kanadě a Ty v Austrálii a myslím, že je to obojí stejné. Je zde všechno, co si jen přeješ, ale schází tomu mech a plíseň staré evropské kultury. V kostelech jsou záchody, výtahy a šatny, jídlo má příchuť spolehlivé desinfekce a hospody jsou smutná místa pro ještě smutnější hosty, kde se počítají láhve jako v pivovarské expedici. Lidé jsou moc bohatí a žijí v dobrých domech, mají překrásné automobily a utrácejí peníze mnoha způsoby, ale žádný z nich nestojí za to, co stojí. Chudobní lidé jako my se honí celé dny, bydlí také moc dobře, mají lacinější automobily (kromě právě přišlých emigrantů) – zkrátka je to taková komfortní otrava. Země je zde moc hezká, ale všechno hrozně daleko. Když lidé někam jedou, tak se dohadují, lze-li to vozem udělat za dva dny nebo za tři. V radiu slyším denně všechny písničky, které jsme poslouchávali ve Francii – nebo zase v anglickém rozhlasu šlágry, které se podle obliby vysílají třeba dvacetkrát denně. A posloucháš-li nějakou vážnější hudbu, riskuješ, že během jediné Beethovenovy symfonie to pětkrát přeruší a řeknou Ti, že to nebo ono mýdlo je lepší než ostatní, že firma Lajeunesse prodává nejnovější modely fordek za bezkonkurenční ceny. Ale nakonec si i na to zvykneš a řekneš si, že ten ledničkový komfort je přece lepší než bytová kultura à la usine de Lyon a trpělivě skládáš vydělané dolary do banky, abys si mohl koupit jednoho dne od pana Lajeunesse ten psolední model fordky, nebo ještě lepší ledničku, než máš v bytě. […]

Z dopisu Zdeňka Petrly (Montreal), 8. srpna 1951.

Milý Brouku,

nezlob se na mě, že Ti teprve teď píšu. Měl bych sice všechny důvody, abych se teprve teď vzpamatoval z úžasu nad Tvým posledním dopisem, ale přece si jen myslím, že bys mi to nevěřil, a tak se kajícně přiznávám, že jsem, jak se říká v Praze, „moc kecal a málo psal“ – že jsem tuto sensační novinku trousil po zbývajících světadílech a zcela speciálně po Montrealu a nejbližším okolí. Bylo z toho strašlivé divení, někteří lidé mi to dodnes nevěří – ztratil jsem důvěru mnoha přátel, když jsem jim vážně vykládal, že jsi měl svatbu v kostele před hlavním oltářem. Prosím, ještě mi to potvrď v příštím dopise, abych si trochu spravil pověst. […]

Z dopisu Zdeňka Petrly (Montreal), pravděpodobně konec r. 1951.

Milý Brouku,

v prvé řadě se Ti omlouvám, že odepisuji tak pozdě, ale tím upřímnější jsou moje gratulace k Tvému sňatku a do nového roku Tobě i Tvé paní. Zprávu o Tvém sňatku jsem si přečetl dvakráte, neboť když jsem ji četl poprvé, tak jsem svým očím nevěřil – jak mne překvapila. A u jiných bylo překvapení stejně veliké. […]

Z dopisu Edmunda Řeháka (Paříž), 7. ledna 1952

Milý Brouku,

ani nevíš, jakou radost jsi mi způsobil svým dopisem. Cestoval sice dvakrát kolem světa, než jsem ho dostal do rukou, ale hlavně, že došel. […] Překvapil mě Tvůj odjezd tak daleko, ale chápal jsem, že poměry ve Francii jsou takového rázu, že si člověk nemůže vybírat. Tesně před odjezdem do Londýna odjel Frant. Meloun do Mnichova, ač také nevěřil, že se tam dostane, s ním tam odjel red. a spisovatel V. Štědrý, který také vegetoval v Londýně. Měl jsem tedy pevné přesvědčení, že i Ty jsi tam odjel, protože jsem neviděl žádného důvodu, proč bys měl být odmítnut. Nyní mi píšeš, žes marně čekal a nedočkal se. Nechápu podle jakého klíče se tu postupovalo a jaké kvality rozhodovaly. […]

Až do nedávna jsem byl bez zaměstnání a i to, co jsem teď našel, nevím, jak dlouho vydrží. Chápeš proto, že jsem měl hodně osobních starostí a tak přes nejlepší vůli jsem zanechal korespondence, až budu mít lepší náladu. Pravdu máš, že ti chlapi na Západě nechápou, že se musí bojovat proti komunismu také zlepšováním sociálních poměrů a nejen přípravou zbraní a případným jich použitím. K tomuhle patrně dojdou až později, až to zase někde vybuchne a dělníci se ozvou. […]

Zajímají mě Tvé poměry v té nové zemi a zkušenosti, jichž jsi nabyl. Platíš-li téměř polovinu platu na byt – je to hrozný nepoměr a je třeba opravdu se divit, co dělala ta dělnická vláda, když si téhle otázky nevšímala. Měl jsem vždy dojem, že právě tam si počínala nejlépe – a nyní píšeš, že tam není ani soc. pojištění, tak to je hnedle jako v Kanadě, zde také se musíš na všecko pojistit u soukromé pojišťovny. S překvapením jsme vzali s Mílou na vědomí, že ses znovu oženil – domnívali jsme se, že jsi nenávistník žen a najednou píšeš takovéhle věci. Tož, přejeme Vám oba, aby to byl krok šťastný a přispěl k tomu, abyste lépe snášeli všechny útrapy exilu. Ve dvou se to lépe táhne, to říkával už starý Kuděj, patrně měl pravdu. A v těch emigrantských zemích musí pracovat dva, aby se mohlo existovat, to vidíme tady v Kanadě zcela jasně. Ani my se zde s nikým nescházíme, krajané jsou živel nám odlehlý, s nimi nás nic nepojí, a s nově přistěhovalými je potíž, každý tady se brzy nakazí horečkou získat rychle peníze, že se snimi nedá o ničem hovořit. To není jako v Paříži, kde byl přece jen kruh lidí, kteří měli jakési společné zájmy. […]

Z dopisu Arna Haise (Toronto), 16. března 1952.

Milý Brouku:

Hrom do police, to byla rána, když přišel Tvůj dopis. Nemohl jsem ani věřit svým očím, že by Bohuslav Brouk psal. […]

Tak tedy bys chtěl vědět něco o nás a o našich mladých. Začněme tím mládím, je to taky útěšnější. Milan je už skorem dva roky učitelem českého jazyka ve vojenské škole v Kalifornii. Je to náhodou nejkrásnější kousek této polokoule vůbec, kde je ta jejich škola, mají tam od armády vilku se třemi pokoji jako je to v Americe zvykem (a se zahrádkou ovšem), pěstují angorského kocoura Frantíka, který jim dělá starosti, protože když přijde jeho čas, toulá se celé noci za slečnama jako Brouk a potom má kruhy pod očima, jak tvrdí Martička. […]

Tož to máš povšechný referát o nás. Snad bych dodal ještě to, že mě překvapil Tvůj opovržlivý názor na anglosaský způsob života, ale ten termín se mi nezdá. Američani nejsou také nic jiného než Anglosasové a přece žijí docela jinak. Snad bys měl spíše říkat anglický, ostrovní způsob života – to je ovšem hrůza nejhrůzovatější. […] Američani jsou docela jiní, veselí, družní, poživační, neukáznění, stejně nevzdělaní jako Angličani, ale nedělají ze sebe intelektuály – no, ti by se Ti líbili. Už proto, jak dovedou chlastat, ale vesele chlastat v houfu, ne o samotě zarputile a krutě jako Angličani. […]

Z dopisu Ivana Herbena (New York), 17. listopadu 1952

[…] bude nejekonomičtější, když Ti napřed vypočtu chýry, které jsem měl o Tobě: Že jsi venku. V Paříži. V komité. Že mi někdo opatří Tvou adresu. Než ji opatřil, že jsi v Austrálii. Ženat. Adresy jsem neměl. A ovšem četl jsem Tvé články v Zítřku, některé zna-me-ni-té! Toť vše: Brouk honí v Austrálii klokany. Škoda. Dobře mu tak. Pracuje-li tam, je tam ostatně opravdu dobře. Líp než v půltuctu jiných zemí. […]

Z dopisu Miloše Vaňka (Mnichov), 24. listopadu 1953.

[…] Přijmi, prosím, naši kondolenci k úmrtí Tvého otce, který za svou celoživotní práci si jistě zasloužil lepší osud – ale dostali jsme se všichni pod kola osudu a ten s námi smýká nemilosrdně, škoda, že se nedočkal lepších časů. […]

Z dopisu Arna Haise (Toronto), 17. ledna 1954.

[…] Pokud pak jde o politiku vůbec, evropskou i francouzskou, jak vidím, se asi neshodneme, máš, zdá se mi, příliš nihlistické názory a já jsem stále optimista, věřím, že demokracie je jediný způsob, jak učinit lidský život krásnějším a plnějším. […]

Z dopisu Arna Haise (Paříž), 17. dubna 1958.

[…] Že Aťa a Tvoji od loňska nepíší, vysvětloval bych si spíše oprávněným než neoprávněným strachem. Za poslední rok totiž opravdu zase pořádně přituhlo, zejména pokud jde o bývalé lidi, takže starost, aby děti neztratily možnost studovat, aby Marie neztratila místo, aby všichni nepřišli o byt v Praze, nebo podobně, je zatraceně pochopitelná. […]

Mluvil jsem se šéfem stanice Juliem FIRTEM, že budeš v Mnichově po tři dny hostem R. F. E. jako československý exulant, který právě přijíždí z Austrálie, a v interviewu, jejž s Tebou udělám(e), povíš (buď pod svým jménem nebo pod pseudonymem) rozhlasem našim posluchačům do ČSR o svých zkušenostech z Austrálie, na př. jak se tam žije, kolik lidé vydělávají, co si chválí a nač si stěžují, a vůbec ať malé nebo velké věci, které budeš považovat za vhodné říci domů. […]

Z dopisu Miloše Vaňka (Mnichov), 12. září 1958

[…] I Vy jste se chtěl po puči vpravit do nových poměrů, ale shledal jste, že na to nemáte žaludek a přibouchl jste za sebou dvéře. Totéž jsme udělali my. Rozdíl je v tom, že Vy jste na to měl dobré právo, my méně dobré. Kdo se dá pověřit veřejným mandátem, má mít žaludek na všechno, nač musí mít žaludek všichni. […]

Z dopisu Jaroslava Stránského (Londýn), 1959.

[…] S dr. Broukem jsem se poznala v roce 1962 při své návštěvě Londýna, dostala jsem totiž povolení navštívit svoji sestru Libuši, která se zotavovala z mozkové příhody (aneurisma), která ji postihla, když jí bylo 39 let. Do té doby jsme vůbec nevěděli, za koho se Libuše provdala, nikdy to nenapsala, dokonce se po své svatbě na dlouhá léta odmlčela. Měla bych snad vysvětlit, proč o něm mluvím jako o Broukovi, ale každý, kdo ho jen trochu důvěrněji znal, mu říkal Brouku, protože své křestní jméno nenáviděl a zakazoval si, aby někdo jeho křestní jméno vyslovoval. On, bezvěrec, a Bohuslav. […] Naše setkání bylo pro nás oba osudové, ale bez vyhlídek. On morálně vázán k Libuši, která se vlastně nikdy už nezotavila ze své nemoci, a já, vdaná s dcerou Renatou, žijící v Praze. Byli jsme tedy odkázáni na dopisování a jeho dopisy po celá ta léta byly plné smutku, beznaděje a roztrpčení. Tak jak jsem ho poznala za své dvouměsíční návštěvy, udivoval mne svými obrovskými vědomostmi, důkladnými znalostmi na poli kulturním i politickém. Znal každého, kdo v kultuře nebo politice něco znamenal. Měl ohromnou paměť a myslím, že byla velká škoda, že nenapsal něco o lidech, s kterými se v životě setkal. Jsem si jista, že by to nebylo nic lichotivého, věděl, jak si dělat nepřátele, ale jistě by to bylo zajímavé. Z básníků si nejvíce vážil Seiferta, Holana, Závady, osobně měl rád Hrubína a Biebla, který byl vlastně jeho švagr a seznámil ho s Áťou, měl za ženu její starší sestru Marii. Při mé návštěvě mě žádal, abych se pokusila spojit s Hrubínem, že by si sním rád dopisoval. Napsala jsem panu Hrubínovi dopis, ale nikdy neodpověděl. Těžce nesl, že se Nezval ve svých pamětech o něm nikdy nezmínil, ač byli po léta velice důvěrní přátelé. Dostal se do této společnosti mnohem starších lidí už v devatenácti letech, vždy říkával, že s mladými lidmi si neměl co říci. V té době se také seznámil s paní Toyen (paní Toyen je malířka, která snad ještě žije v Paříži), byla to po dlouhá léta jeho velká láska, ač byla o mnoho let starší. Měl rád Teigeho, nikdy neměl rád Hoffmeistra. Měl [Adolf Hoffmeister – pozn. Viktor A. Debnár] prý vždy plnou pusu socialismu, ale svého šoféra nechával mrznout až do ranních hodin ve voze, aby ho pak odvezl z některého pražského baru domů. V debatách vždy opovrhoval pracující třídou, ale když byl za války nucen „jako“ pracovat v Bílé labuti, všichni zaměstnanci ho měli raději než jeho bratra Jaroslava. Byl introvert, těžký cholerik a svým cynismem zakrýval svoji tak lehce zranitelnou povahu. Byl útočný, napadal každého ve svém okolí, ale vždy zpříma, nikdy zákeřně. […]

Z dopisu Ludmily Broukové (Montreal) Zdeňkovi Hrubanovi (Chicago), 5. září 1980.

O jednotlivých korespondentech

Ludmila Brouková (?–?) – roz. Kalinová, třetí manželka B. Brouka (sestra jeho druhé manželky Libuše)

Arno Hais (1893–1971) – odborový funkcionář, novinář, vydavatel, editor, komunistický a sociálnědemokratický politik; korektor Práva lidu, během I. světové války v Rusku vydával časopisy Svoboda a Průkopník svobody, redaktor časopisu Čechoslovan, tajemník Ústředního sekretariátu KSČ, působil v Mezinárodním odborovém svazu a v Rudé odborové internacionále, člen Syndikátu čs. novinářů (1926–1941, 1945–1948), vyloučen z KSČ (1929), vstoupil do Čs. strany sociálnědemokratické (krajský tajemník v Praze), člen Jednoty zaměstnanců ve svobodných povoláních (1938–1942), zástupce generálního tajemníka (a další funkce) v Národní odborové ústředně zaměstnanecké (NOÚZ), v prosinci 1942 zatčen za spolupráci s odbojem (Petiční výbor Věrni zůstaneme) a vězněn, redaktor a přednosta tiskového oddělení ministerstva výživy (1945–1948), emigroval v březnu 1948 přes Vídeň do Paříže (spolu s B. Broukem člen Comité d’aide social aux réfugiés tchécoslovaques), od jara 1949 ve Spojeném království a od začátku r. 1951 v Kanadě (Toronto), kde pracoval jako sazeč, člen Rady svobodného Československa (Oblastní výbor v Paříži), iniciátor (a v letech 1954–1962 místopředseda a pokladník) Ústředí svobodných odborářů v exilu, zástupce čs. odborářů v Mezinárodním ústředí svobodných odborářů v exilu, v pol. padesátých let se vrátil do Paříže a v r. 1962 do Vídně, editor Odborových rozhledů, přispíval např. do Svobodného zítřku, Odboráře a Biče, autor několika publikací – např. Odborové hnutí za druhé republiky a okupace (1938–1942): Příspěvek k historii odborového hnutí (1956)

Ivan Herben (1900-1968)

Jaroslav Lukáš (?–?) – právník; Broukův známý ještě z ČSR

Zdeněk Petrla (?–?) – osobní tajemník Jaroslava Stránského

Edmund Řehák (1914–2000) – novinář a lidovecký politik; ve třicátých letech vídeňský dopisovatel Poledních listů, od r. 1939 v odboji ve Francii, dopisovatel Lidové demokracie, spolu s B. Broukem pracovník Comité d’aide social aux réfugiés tchécoslovaques v Paříži, člen Rady svobodného Československa (Oblastní výbor v Paříži), usadil se ve Švýcarsku, v exilu přispíval např. do Nového domova, Zpravodaje, Zpráv ČSPK nebo Londýnských listů, nositel fr. řádu Légion d’Honneur. Více zde.

Jaroslav Stránský (1884–1973)

Miloš Vaněk (1897–1967) – rovněž používal pseudonym Pravdomil Bašta a Michal Kras; levicový novinář a ekonom; za I. světové války legionář, spoluzakladatel Komunistické internacionály, člen Čs. strany sociálnědemokratické, poté KSČ, pobyt v Moskvě (1922–1926), návrat k sociálním demokratům, redaktor Práva lidu (1927–1938), po II. světové válce sekční rada na ministerstvu výživy, po únoru 1948 emigroval do americké okupační zóny v Německu, člen Rady svobodného Československa, v letech 1951–1966 komentátor ekonomické redakce Rádia Svobodná Evropa (RFE), v exilu přispíval např. do Skutečnosti, Československého přehledu, Českého slova nebo Demokracie a socialismu, autor např. brožur Průmyslová tragedie československá a ná rodní demokracie (1935) nebo Thomas G. Masaryk, de moderne staatsman en denker… (1950).

C’est pour commémorer les 67 ans de la Rafle du Vél’ d’Hiv’ (16-17 juillet 1942) que j’ai publié (ici sur nonfiction.fr) une recension du Dictionnaire de la Shoah. Mon texte traite de l’utilisation irréfléchie du mot “Shoah”, du Yiddishland anéanti (un oubli majeur dans ce dictionnaire) ainsi… que de l’Autriche bien sûr !

A suivre au sujet du Vél d’Hiv, ce film de Roselyne Bosch,  La Rafle, actuellement en cours de tournage en Hongrie, et dont la sortie est prévue en France en mars 2010 (ici un article intéressant sur ce film).

Samedi 18 juillet, dans l’émission Questions d’éthique (sur France Culture), Monique Canto-Sperber s’est entretenue avec Hannes Gellner, co-auteur de  La Mémoire des enfants (avec Thomas Draschan), un film qui traite directement de la Rafle du Vél d’Hiv… Le film avait été projeté à Vienne à deux reprises (en novembre 2006 dans le cadre du Festival du Film juif, cf. page 96 de l’article présenté dans le billet précédent, et pour les 65 ans de la Rafle, en juillet 2007) => ECOUTEZ L’EMISSION EN MP3, ici.

Enfin, dans un souci d’actualité, je vous recommande la lecture de cet article de Maurice Rajsfus, “Cela porte un nom : une rafle“, sur la situation des sans-papiers en France (Libération, 7 juillet 2009, p. 33).

PS/ Un livre utile, dont de larges extraits sont téléchargeables en ligne, se trouve ici. C’est la Chronique de la Shoah.

Pentru început, am considerat că sunt necesare unele precizări terminologice referitor la spațiul de la est de râul Prut, la fel cum este nevoie și de plasarea respectivului spațiu în contextul istoric din perioada începutului de secol XIX, când au avut loc shimbări decisive care au influențat major evenimentele imediat următoare și nu numai. Așadar, în anul 1812, Imperiul Țarist anexează partea estică a provinciei istorice românești Moldova (aflată la acel moment în Imperiul Otoman), aceasta primind numele de Basarabia. Modificarea a fost operată, în primă instanță, de către ruși cu scopul de a-și extinde aria de influență de la sudul zonei, respectiv Basarabia istorică, numită din acel moment Bugeac (”colț de țară”, termen provenit din turcă), către nord, până în zona localității Hotin.

În perioada ce a urmat acelui eveniment, Imperiul Rus a exercitat o presiune continuă asupra populației majoritar românești din spațiul est-Prutean. Mă voi referi în continuare la acest spațiu cu apelativul Basarabia.

Așadar, Basarabia a fost nevoită, aflându-se la interesecția marilor imperii, să treacă printr-o serie de experimente, toate pornind de la ideologia marxistă (lucrarea de bază a lui Karl Marx, Capitalul/Das kapital, a apărut în 1867), o versiune a căreia a fost promovată de ruși. Deși variațiunile acestuia nu vizau în mod obligatoriu deznaționalizarea (din contra, Marx considera basarabenii ca fiind români, iar Otto Bauer spunea că ”orice națiune care oprimă pe alta, își făurește propriile lanțuri” (Lawrence, Paul, Naționalismul. Istorie și teorie)), ceea ce a avut loc în acest spațiu a avut ca țintă anume  suprimarea elementului național. În spiritul tezei că proletariatul ar fi o ”mare familie a omenirii”, se trecea foarte ușor peste criteriul autodeterminării bazate pe voința națiunii, întrucât marxismul era ”o disciplină programatică și nu era loc pentru conceptul de naționalism în viziunea pe termen lung despre societate a acestuia” (id.). Teoreticieni ai marxismului precum Rosa Luxemburg au desconsiderat națiunea, spunând că aceasta nu există ca identitate uniformă și omogenă, iar fiecare clasă a națiunii are interese și drepturi conflictuale (ib.). De aici deducem că respectiva concepție marxistă a negat criteriul național din cauza faptului că în interiorul unei națiuni ar exista sursele principale ale conflictului social, chintesența problemelor societății, conform ideologiei marxiste. Cu toate acestea, poziția sa a dus la conceptul de națiune, ca identitate construită (ib.). De aici își au rădăcinile multe dintre evenimentele care au urmat mai târziu pe teritoriul Basarabiei, sau mai bine zis pe cel al fâșiei est-Nistrene (Republica Autonomă Sovietică Socialistă Moldovenească), la Balta, unde în 1924, direct din laboratoarele sovietice, un nou concept era adus în atenția responsablilor de partid – ”etnicitatea moldovenească”, iar de aici și ”limba moldovenească”, diferită de cea română folosită de ”opresorii imperialiști burghezi români”. Acest fapt părea imperativ pentru acea perioadă și dacă luăm în considerare nevoia rușilor de a crea o pseudo-națiune pentru a îndreptăți existența unui viitor stat moldovenesc, bazat pe o ”națiune moldovenească”, dar și pentru răspândirea comunismului în întreaga Românie (mă refer la Regatul României care conținea și teritoriul Basarabiei cedat de otomani în 1812). În acest context, apare ca relevantă și opinia lui Otto Bauer, care spunea că anume ideile de clasă conducătoare au fost cele mai de seamă idei ale unei epoci (ib.). Așadar, pare lesne de înțeles de ce supremația ideilor unei clase burgheze românești (care domina în societatea din Regat în acel moment) era una deosebit de periculoasă pentru propagarea de mai departe a noii ideologii și a influenței sovietice, implicit.

Cei 50 de ani de comunism din Basarabia au măcinat societatea din acest spațiu, făcând ca etapele istorice firești prin care a trecut Europa Occidentală să-și întârzie aici manifestarea. Astfel, în timp ce spațiul vest-european trecuse prin, sau se afla în proces de modernizare, Basarabia încă se pomenea în situația de a stagna, menținându-și privirea și speranțele ațintite spre Uniunea Sovietică, singura răspunzătoare pentru destinul ei.

Acest spațiu poate fi analizat și din perspectiva modernismului, dacă ne referim la acesta ca la un sistem în care statul capătă un rol primordial în construcția națiunii (după Anthony Giddens, C. Tilly, J. Breuilly, în Dungaciu, Dan, Națiunea și provocările (post)modernității). Conform lui Dan Dungaciu, un asemenea stat ar avea un rol cvasi-religios, de a propaga și a perpetua naționalismul și capacitatea de a construi națiuni. David Lerner spune și el că teoria modernizării este iremediabil legată de ideile de ”progres” național, or modernizarea înseamnă ”servirea statului”. Și Ernest Gellner pare să fie de acord cu cele spuse mai sus, acesta afirmând că naționalismul este un produs al modernizării și că modernizarea a făcut ca problema, odată frivolă, a limbii și a culturii conducătorilor să domine. Tot Gellner spunea că ”educația, care are lor doar într-un context național, iar nu obișnuința sau tradiția, a devenit piatra de hotar a identității. De ea depindeau securitatea, demnitatea, respectul de sine”(Lawrence, Paul, Naționalismul. Istorie și teorie). Așadar, avem câteva domenii ale vieții sociale de a căror forță au profitat la maxim autoritățile suprapuse din Basarabia, cele care și-au schimbat în continuu forma, dar au rămas cu un conținut intrinsec similar.

Să revenim, deci, la trăsătura de bază a acestui curent, care o constituie promovarea naționalismului la nivel de stat. Pentru a ne referi la această caracteristică este nevoie de a ne întoarce la acel an 1924, când s-a convenit oficial asupra implementării unui nou sistem, de tip sovietic dictatorial, prin care se puneau bazele viitorului stat sovietic moldovenesc. Acesta a fost momentul în care sensul termenului ”modernism” s-a degradat și s-a viciat, or acesta însemna că etnia majoritară va fi condusă de o minoritate etnică, contrar mersului firesc al lucrurilor. Astfel, în acel moment toate păreau să fie pregătite pentru declanșarea unui nou proiect artificial și forțat, în care statul să se manifeste contrar voinței națiunii majoritare, în timp ce Gellner definea națiunea drept un principiu politic care spune că unitatea politică și cea națională ar trebui să fie congruente (Lawrence, Paul, Naționalismul. Istorie și teorie). Mă refer aici inclusiv la faptul că marea majoritate a funcțiilor de conducere din Basarabia au fost însușite prin abuz de către persoane venite din est, de altă etnie, evident și care nu aveau motivația necesară să acționeze în favoarea localnicilor, mai curând din contră. De asemenea, un lucru foarte interesant la care trebuie să atragem atenție este că educația, un domeniu-cheie în definirea și modelarea identității, a fost în primul rând supusă experimentelor forțate și deseori chiar violente. Prin introducerea unor elemente străine și destabilizatoare în sistemul de învățământ s-a operat o lovitură cu dublu impact asupra identității naționale. Astfel, au fost eliminați intelectualii, pentru ca mai apoi învățământul să intre pe făgașul artificial dictat de nevoile unei forțe străine, și nu de necesitățile naționale, deci și statale.

John Hutchinson, etno-simbolist englez, spunea că națiunile moderne sunt de factură veche, iar națiunile au existat din timpuri antice. Națiunile moderne au credința unei guvernări proprii. Miturile și simbolurile sunt părți constituante ale unei națiuni. Este necesară întoarcerea la trecutul etnic și a altor tradiții culturale (Lawrence, Paul, Naționalismul. Istorie și teorie). Toți etno-simboliștii au susținut nevoia de a se concentra pe formarea națiunilor și a sentimentului național pe o perioadă de durată, or identitatea națională este un fenomen de lungă durată (Llobera, Josep, în ib.). Aceștia au vorbit cu precădere despre un substrat profund, al identității, cel care îi unește pe indivizi și care îi face să fie conștienți de faptul că sunt diferiți de alte popoare.

Totuși, cel mai important reprezentant al etno-simbolismului, dar și cel care și-a dedicat acestui amplu subiect, este Anthony D. Smith, care a identificat două tipuri de națiuni: cele teritorale, caracterizate prin existența unui teritoriu stabil, a unor legi, aprtenența la cetățenie și cultura comună, dezvoltate din etnia lateral-aroistocratică ce îngloba păturile mai joase ale populațiilor prin procese de încorporare birocratică. În mod normal, acest tip de națiune era tipic pentru Europa de Vest, în timp ce celălalt tip de națiuni, cele etnice, erau formate din etnia vertical-populară, în care identitatea națională avea tendința de a pune accent pe elemente ca genealogie, populism, obiceiuri și dialecte (ib.).

Din punctul acesta de vedere, putem aprecia că spațiul de la est de Prut se află la confluența ambelor tipuri de națiuni. Anume în această trăsătură stă specificul Basarabiei, dat fiind că nu ne putem pronunța simultan asupra structurii statale și asupra populației, dar nici aupra situației din acest spațiu fără a ține cont de populație.

Pentru a supraviețui, o națiune trebuie să activeze pe două nivele – cel social-politic și cel cultural-psihologic, spunea Smith, iar în această privință naționalismul (ca și națiunea) depinde de motivele timpurii, de viziunile și de idealurile generate de comunitățile etnice (ib.).

În ce măsură va reuși spațiul est-prutean și populația localnică să beneficieze de un astfel de tratament din partea localnicilor însăși, rămâne de văzut.

BIBLIOGRAFIE

·     Fruntașu, Iulian, O istorie geopolitică a Basarabiei 1812-2002, Editura Cartier, Chisinau: 2002

·     Dungaciu, Dan, Națiunea și provocările (post)modernității, Editura Tritonic, București: 2004

·     Dungaciu, Dan, Moldova ante portas, Editura Tritonic, București: 2006

·     Lawrence, Paul, Naționalismul. Istorie și teorie, Editura Antet XX Press, București: 2005

·     Ciobanu, Vitalie, Anatomia unui eșec geopolitic: Republica Moldova. Eseuri, seria Ego Publicistica  Editura Polirom: 2005

·     Johnson, Allan G., Dicționarul Blackwell de sociologie, Editura Humanitas, București: 2007

·     Oxford, Dicționar de politică, Editura Oxford University Press, București: 1996

·     www.dictsociologie.netfirms.com

·     http://ro.wikipedia.org/wiki/Marxism

Tudor Cojocaru

Ilustracje z książki pt. Duszki, stworki i potworki Doroty Gellner (wyd. Wilga)

“La sociedad industrial es la única que ha vivido y depende del crecimiento constante y perpetuo, de un continuo desarrollo con el que, además, se cuenta. [...] Fue la primera sociedad que inventó el concepto de progreso, de la constante mejora. [...] En el pasado hubo muchas sociedades que realizaron ocasionalmente nuevos descubrimientos aumentando la cuota de lo que se podría repartir [...] pero ese desarrollo nunca fue perpetuo, ni tampoco se esperó que lo fuera. Algo extraordinario debió suceder para engendrar una expectativa tan grande y fuera de lo común.

Ernest Gellner. Fragmento de su obra Naciones y nacionalismo.

PD: ¿Cual puede ser el cambio “extraordinario que engendrase una expectativa tan grande como la de un crecimiento constante y perpetuo”?

Le nationalisme peut cependant être fondé sur des valeurs essentiellement positives.

Gellner, sociologue et philosophe tchèque du 20^ème siècle, définit le nationalisme d’une manière fort intéressante, en faisant dériver le fait national du fait industriel. Gellner partage la vision Kantienne de la société industrielle comme d’un monde cohérent et homogène, dans lequel tous les faits sociaux peuvent être mis en relation. Parfaitement comprise et interprétée, une telle société peut être constamment améliorée et doit être envisagée dans l’horizon du progrès. Cette constante amélioration passe nécessairement par une division précise du travail, où chacun peut se spécialiser à l’extrême pour faire progresser l’ensemble.  

Pour résumer : une société industrielle doit sans cesse produire de nouvelles compétences pour continuer à avancer et ne pas perdre son équilibre « de croisière ». C’est là que Gellner fait le lien entre la nation et la société industrielle : la spécialisation indispensable à la perpétuation de la société n’est réalisable que par un système éducatif centralisé, coordonnée. La forme nationale l’a donc emporté car elle est la seule organisation politique capable de fournir le cadre d’une société industrielle !