“FII CALMĂ, LINIŞTITĂ, VESELĂ, HARNICĂ, SOCIABILĂ, AMABILĂ CU TOŢI, OPTIMISTĂ, AI GRIJĂ DE TINE, ÎMBRACĂ-TE FRUMOS.

SPUNE DOAR LUCRURI INTELIGENTE.

NU AMÂNA OBLIGAŢIILE NEPLĂCUTE, CITEŞTE CU ATENŢIE SCRISORILE MELE ŞI ÎNCEARCĂ SĂ ÎNDEPLINEŞTI SARCINILE PE CARE ŢI LE TRASEZ.

FII CURAJOASĂ, DAR PRUDENTĂ.

PREŢUIEŞTE-MĂ, FIE-ŢI MILĂ DE MINE, DAR NU ÎNTR-ATÂT ÎNCÂT SĂ TE ÎNTRISTEZI.

NU-ŢI PIERDE SPERANŢA ŞI IUBEŞTE-MĂ!”

Asta scria Havel sotiei sale Olga, din inchisoare (Scrisori catre Olga, Editura ART).

De aici.

Václav Klaus podepsal Lisabonskou smlouvu a nebesa se nezřítila. Svůj podpis opepřil napadením Ústavního soudu z nekompetentního rozhodnutí a poznámkou, že jsme „právě ztratili suverenitu“. Záhadou tedy je, proč podepisoval, a raději neabdikoval. Prezident se asi inspiroval článkem na našem serveru, a na velitelském shromáždění oznámil, že hlavním úkolem armády je bránit svoji vlast, nikoliv bojovat v cizině. Pozdě, ale přece – musíme s jistou dávkou ironie pochválit člověka, který již šest let vykonává funkci vrchního velitele ozbrojených sil. Ve svém hektickém programu oslav pádu komunismu Václav Klaus nezapomněl kritizovat německou kancléřku Angelu Merkelovou za její výroky o klimatu a pochválit Václava Havla za jeho roli v roce 1989 před nepříliš přátelsky naladěným „pravdoláskovním“ publikem.

Poslanecká sněmovna potvrdila, že firmy, které se podílely na korupci, nebudou moci soutěžit o státní zakázky, poslanci také přehlasovali prezidentovo veto k zákonu, regulujícímu obchodní řetězce. Poslanci snížili platy ústavních činitelů a zdanili si i peněžní náhrady. Vyzvali vládu, aby zastavila stomiliardový tendr na likvidaci ekologických škod. Schválili zákon o krajských referendech. Vydali poslance Wolfa trestnímu stíhání za údajný podvoda nezvolili do rozpočtového výboru bývalého nejlepšího ministra financí na světě Kalouska.

Zasedal také Senát, který vrátil sněmovně zákon o zákazu privatizace ruzyňského letiště a po elektrárenských společnostech přihrál zdarma miliardy z ekologických povolenek i teplárnám.

Na funkci eurokomisaře byl po dlouhých a složitých jednáních nominován současný ministr, kariérní diplomat, bývalý komunista a absolvent moskevských studií diplomacie (jak jinak?) Štefan Füle. Místo něj budou do vlády kooptování hned dva ministři (utahování opasků, jak jinak?). Ministr obrany Martin Barták vyhodil z armády vojáky, kteří používali na přilbách nacistické symboly, ČSSD se brání proti jím předjednanému zvyšování počtu našich vojáků v Afghánistánu. Ministr dopravy Gustáv Slamečka získal po patnácti letech pobytu v ČR české občanství, zavázal se přitom, že mimo své funkce bude vykonávat i funkci učitele česko-slovenské konverzace. Ministr pro místní rozvoj Rostislav Vondruška potvrdil, že do ČR dorazily první peníze z rozpočtového období 2007 – 2013 Evropské unie. Fischerova vláda připraví hned dva návrhy rozpočtu (modrý a oranžový), oba ovšem se stejně velkým deficitem. Vítěz voleb si pak dle své přirozenosti demokraticky vybere, jestli peníze, které nemá, utratí pouze za beton, nebo smrkne pár drobných i na sociální programy.

ODS se chystá sepsat svoji vizi na příštích 10 let, v týmu autorů (doporučuji foto a video) jsou takové kapacity jako Marek Benda (kapitola Ústavní reformy), Ivan Langer (Svoboda a bezpečí), Alexandr Vondra (Češi v Evropě), Tomáš Julínek (Dlouhodobý rozvoj zdravotnictví) a další. Pavel Bém uhájil křeslo předsedy pražské ODS, za pozornost stojí, že nejvíce hlasů delegátů pražské konference získal novopečený místopředseda Milan Jančík, kontroverzní starosta Prahy 5. Z kandidátky ODS zmizí rakovnický starosta Zdeněk Nejdl, který řídil opilý, rezignovali také pardubičtí radní kvůli svým aférám. Co jsme zaseli, to sklízíme.

Mediální scénu rozbouřilo stanovisko vedení KSČM k 17. listopadu. Právě proto, že v něm není nic, co by poměrně přesně neopisovalo současnou situaci, zmohli se vůdcové „demokratických“ stran jen na demokratické výzvy k tomu, aby „se komunisté raději styděli a drželi hubu“. Navíc si tím vysloužili nové kolo snah o jejich zákaz. Kolotoč kolem tohoto „komunistického manifestu“ by ovšem neměl nechat zapadnout Kužvartových „Několik vět k 17. listopadu“, ani na české poměry velmi otevřenou analýzu tehdejších událostí od Oskara Krejčího. Stále ještě, naši milí vůdcové, nevíte, proč si čím dál více občanů myslí, že nemáme vyspělou demokracii a vzpomíná s nostalgií na komunismus? A nic na tom nemění ani propagandistické orgie, které se kolem dvacátého výročí 17. listopadu rozpoutaly.

Plzeňská kauza falešných titulů se podobně jako všechny předchozí, nepříjemné pro vládnoucí moc, zároveň nafukuje a vyznívá do ztracena. Bývalý ministr spravedlnosti Pospíšil byl zvolen novým děkanem, zjišťují se stále nové práce s nedostatky, hrozí se odebíráním titulů a současně se zkoumá, jestli je to zákonné, ustavuje se parlamentní komise. Zvláště ten poslední bod je znakem toho, že snaha zamést celou kauzu pod koberec bude enormní. Hlavní oběti z politické sféry, které uvízly v síti, se přitom chovají jako smyslů zbavené. Marek Benda sice přiznal své pochybení, ale funkce, natož poslaneckého mandátu se nevzdá, Ivana Řápková se nesmyslně zaštiťuje nebožtíkem, doložila škole svůj diplom a podává trestní oznámení na fakultu, ztráta titulu i konec politické kariéry ji však, doufejme, nemine. Elegantní řešení, jak naložit s problematickými tituly, navrhuje Ivan Hoffman.

Žáčkův Ústav pro studium totalitních režimů zveřejnil seznam bývalých komunistických rozvědčíků. Účelové jednání, které bylo podle všeho motivováno cílem poškodit nového náměstka ministra vnitra Jiřího Komorouse i jeho šéfa Pecinu, ve skutečnosti poškozuje zájmy ČR. Je to blbost, podlost nebo zločin? Všechno dohromady.

Podle údajů ČSÚ klesla česká ekonomika meziročně o 4,1 procenta. Průmysl je v agónii, poklesl o takřka 12 procent a místo v něm ztratilo 170 tisíc lidí, naopak díky státním zakázkám (na dluh) roste stavebnictví. Klesá zahraniční obchod, ale protože dovozy klesají rychleji než vývozy, máme v něm kladné saldo. Deficit rozpočtu v říjnu vzrostl již na 138 miliard, samo MF „optimisticky“ očekává na konci roku schodek 165 miliard, sněmovna reagovala zvýšením plánovaného schodku na 52 miliard, o 20 miliard se přitom sníží příjmy obcí a krajů. A tak se nabízí otázka – z čeho se financuje ten rozdíl?

Nezaměstnanost v říjnu oproti září sice poklesla na „pouhých“ 8,5 procent (sezónní vliv), ve třetím čtvrtletí ovšem rostla nejrychleji od roku 1993. To samozřejmě dále zvyšuje požadavky na státní kasu a snižuje koupěschopnou poptávku. Výsledkem je po dlouhých šesti letech první měsíc, v němž se snižovaly ceny zboží a služeb. A protože klesá poptávka po zboží, zvyšuje se počet krachujících firem, což povede k dalšímu propouštění (Zetor ano, DP Praha pod hrozhou stávky ne?), dalšímu snižování koupěschopné poptávky, nižšímu výběru daní a vyšším požadavkům na státní pokladnu. Odborně se tomu říká deflační spirála.

Belgická KBC chce prodat čtyřicet procent akcií ČSOB. ČEZ na konci roku očekává zisk přes 50 miliard korun, a ani v příštím roce se přes zlevnění ceny elektřiny nemusí obávat o své zisky díky manipulaci s konstrukcí výsledné ceny za dodávku elektřiny. Do stále větších problémů se dostává Sazka, její dluhopisy jsou prý časovanou náloží, údajně jí hrozí i insolvenční řízení. S takřka miliardovou ztrátou hospodařil vlastník televize nova CET 21. Své zdravotnické impérium naopak plánuje rozšířit Tomáš Chrenek, zuby si brousí již na čtvrtou zdravotní pojišťovnu. A do zdravotnického ringu vstoupil i miliardář Petr Kellner, který koupil firmu Euroclinicum, vlastnící dvě nemocnice a tři polikliniky.

Česko se připravuje na plynovou krizi. Seriál průšvihů Lesů ČR pokračuje. Antifa uvádí na pravou míru vládu a MF Dnes v kauze “teroristů” z White Justice. Nedůstojné podmínky nastupujících lékařů ohrožují celé medicínské obory. Zpožďují se výplaty nemocenských dávek. Mladí Češi vedou evropskou tabulku v užívání marihuany a extáze. MS v Liberci skončilo definitivní ztrátou 81 milionů korun. S politikou je nespokojeno 88 procent Čechů. Jak jinak, když je vedou slepci.
Zdroj: www.outsidermedia.cz

Stan

Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítel socialismu, že chci obnovit kapitalismus, že jsem ve službách svetového imperialismu, od něhož prijímam tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků. Byly to všechno lži, protože brzy začnou vycházet knihy, z nichž bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím. Slibuji vám, že funkci prezidenta vezmu na jedno volební období, ale pak bych se chtěl vénovat práci dramatika.

Také vám slibuji na svou čest, pokud se za mého volebního období nezlepší životní úroveň, sám odstoupím z funkce. Pro mně není rozhodující, s jakým slovem jsou sociálni jistoty spojovaný, ale to, jaké jsou. Já si představuji, že by měly byt daleko větší, než jaké poskytovalo to, co mnozí nazývají socialismus.

Za svůj třetí úkol považuj i podporu toho, co vede k lepšímu postavení detí, starých lidí, žen, téžce pracujících, příslušníkú národních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoli dúvodú húfe než ostatní. Žádné potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale nabízeny tém, kteří je nejvíc potřebují.

Připravujeme koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociálni otřesy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se néktefí z vás obávají. Všichni chceme republiku, která bude starostlivě pěčovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami, republiku, v níž se nebudeme dělit na otroky a pány.

Toužím po takové republice víc než kdo jiný. Náš štát by už nikdy nemél být přívažkem či chudým příbuzným kohokoli jiného. Jsou lidé, kteří kalí vodu a panikaří, že se bude zdražovat.

Dávejte si na ně pozor! Ptáte se s údivem, jestli bude inflace, jestli bude zdražovaní? Mnohokráte a jasné tato vláda řekla ve svém programovém prohlášení, včetně dalších dokumentů a ministři na svých tiskových konferencích, že jejich úsilím je, aby přechod od neekonomiky k ekonomice byl pokojný, bez sociálních aspektů, bez návaznosti nezaměstnanosti, bez jakýchkoli sociálních krizí a podobne.

Žádné gigantické zdražovaní nebo dokonce nezaměstnanost, jak to panikáři systematicky šíří, nic takového nepřipravujeme.

Již nikdy do žádného paktu nepůjdeme. Podlé mého mínění nesmí náš štát šetřit na investicích do školství a kultúry. Také náš mnohokrát deklarovaný úmysl provést reformu tak, aby nevedla k velkým otřesúm, velké inflaci, nebo dokonce ke ztrátám základních sociálních jistot, musí naši ekonómové přijmout prosté jako úkol, který jim byl zadán. Zde neplatí žádné: NEJDE TO.”

Koľko sme v roku 1988 platili za valuty:

100 DDM (bývalá NDR) = 301,56 Kčs

1 USD (USA) = 5,32 Kčs

1 GBP = 9,45 Kčs

100 FRF (Francúzsko) = 89,56 Kčs

Zdroj: www.prop.sk; www.g-vision.sk; http://www.ireporter.cz/2009/04/27/dokument-z-projevu-vaclava-havla-v-prosinci-1989/

J’aime les villes, j’ai un cœur d’artichaut et je suis tombé amoureux de beaucoup de villes que j’ai visitées: Londres me fascine, Édimbourg me charme, j’ai une grande tendresse pour Bristol, une relation ambiguë avec San Francisco, beaucoup de plaisir à aller à Amsterdam, de la sympathie pour Barcelone.

Mais Prague m’obsède, et je ne sais pas pourquoi.

Les histoires du règne de Rodolphe m’ont toujours plu, mais sans excès, un sujet que j’avais l’intention d’explorer plus avant un jour. J’ai commencé à vraiment prendre conscience de Prague avec un épisode de la sympathique série télévisée britannique Lovejoy, avec Ian McShane: “Le Soleil de Prague” racontait comment des aviateurs tchèques, passés en Angleterre durant la Guerre, avaient participé à la Bataille d’Angleterre et caché dans une église anglaise une des plus précieuses reliques de Prague. Lovejoy partait à Prague, et l’on apercevait quelques lieux de la ville — assez peu, en fait — encore gris et étriqués, tels qu’ils sortaient tout juste de l’ère soviétique (c’était deux ou trois ans après la chute du Mur).

Ensuite, il y a eu les livres, qui ont toujours avec moi, sur moi, une influence déterminante: Les Extraordinaires aventures de Kavalier et Clay, le roman épique de Michael Chabon sur les débuts du comic book aux États-Unis, lie le mythe du super-héros à deux antécédents juifs, Houdini et le Golem, et raconte comment les sages de Prague font sortir de la ville le Golem pour éviter qu’il ne tombe entre les mains des Nazis, au tout début de la Deuxième Guerre mondiale. Outre le plaisir extrême pris à ce formidable roman, j’avais été frappé par cette idée du mythe qu’on veut soustraire au totalitarisme.

Mais le vrai choc est sans doute venu de La Nuit sous le pont de pierre, de Leo Perutz. En une brassée de chapitres qui sont autant de nouvelles piquées à différentes périodes du règne de Rodolphe II, et qui sautent entre différents genres, du fantastique à la chronique historique en passant par le conte de fées, il trace un portrait historique et fantastique de l’époque, liant les mythes et les personnages historiques, en un tout dont la tragédie n’est pas sans rapports, à un niveau plus bourgeois, avec la chute de Camelot. Le premier chapitre est magnifique et totalement mystifiant: pourquoi le rabbin Loew brise-t-il la rose qui pousse, enlacée à un pied de chèvrefeuille, sous l’ombre du pont Charles? Il faudra attendre la fin du roman pour en avoir la réponse, belle, futile et injuste comme sont les tragédies. L’œuvre est tellement évocatrice que j’ai eu la surprise de constater sur place que le pont Charles correspondait dans la réalité à l’image que je m’en étais faite en lisant le livre.

C’est sans doute Perutz qui m’a décidé à aller faire un tour en République Tchèque. Il y a deux ans, j’y suis resté cinq jours. J’ai visité, j’ai adoré, et j’en suis revenu avec un bout de Prague logé dans la tête, qui continue à me titiller. Pourquoi? Les raisons ne manquent pas: c’est une ville splendide, particulièrement Malá Strana et le quartier de l’Hôtel de ville, avec leurs délires baroques, leurs sgraffites et leurs façades pastel toutes plus exubérantes les unes que les autres (le gris soviétique est pratiquement éradiqué: un des rares buildings qui a conservé ce hiératisme lourdingue est aujourd’hui une banque: la Société Générale. Normal, en fait). Elle grouille de mythes et d’auteurs, bien souvent fantastiques (Franz Kafka, Leo Perutz, Gustav Meyrink, Alfred Kubin, Karel Čapek, Jan Weiss); de musiciens (Smetana, Dvoȓak, Janáček, Mozart — dont le Don Giovanni fut un succès à Prague et un échec à Vienne, et qui a dédié sa 38e symphonie à Prague). Quant aux légendes, n’en parlons pas. Enfin, si: outre le Golem et les alchimistes de Rodolphe (en plus de John Dee et de son acolyte Kelly, le docteur Faust lui-même a traîné un temps dans la ville, selon la tradition), la ville grouille de fantômes (un guide des fantômes de Prague en comptabilise une bonne soixantaine, d’un pittoresque et d’une variété étonnants, dont certains semblent avoir trouvé le repos). Dans le quartier juif, rasé au début du XXe siècle pour des raisons d’hygiène (son labyrinthe abritait toutes sortes de trafics, de prostitution et de gargotes), s’attachent encore des légendes: Lovecraft y a logé des sorciers à longue vie, correspondants de l’infâme Joseph Curwen, on se demande en passant devant la synagogue Vieille-Nouvelle quelle fenêtre de sa façade donne sur la pièce sans porte où dort le Golem, et on admire l’horloge qui tourne à contresens. On songe aux poètes, écrivains et loustics divers qui, ivres, erraient la nuit de taverne en taverne, on imagine les brumes de Perle et de l’Autre côté et on s’attend à croiser le doppelgänger de Balduin, l’étudiant de Hanns Heinz Ewers.

Depuis ma visite, Prague m’obsède doucement. J’ai visité la ville en juin, il faisait chaud et beau, mais je n’ai aucune difficulté à appeler à ma mémoire la nuit et le brouillard, quand j’y pense. Je n’étais pas spécialement fan de Kafka, mais relire Le Château ou Le Procès en connaissant la ville permet de mettre naturellement en place quelques pièces visuelles. J’ai multiplié les guides. Outre celui des fantômes déjà mentionné, j’ai divers guides de voyage, des documentaires, quelques films (L‘empereur du boulanger, le boulanger de l’empereur, comédie de Jan Werich, tournée sous le régime soviétique et joliment, subversivement, humaniste; Werich obsédé par le Golem, qui fut à l’origine de la version de Julien Duvivier, dont Duvivier, qui n’était pas un marrant, a viré tous les aspects drolatiques; Werich qui est aussi l’auteur de Fimfárum, un recueil de contes illustrés par Jiȓi Trnka, le grand cinéaste d’animation et graphiste — les graphistes de Prague, voilà encore une catégorie abondante: Alfons Muchá, Alfred Kubin, Frantisek Kupka…). Le bouquin incontournable — qui n’a comme infime défaut que celui d’avoir été écrit en 1973, lorsqu’il semblait que jamais Prague n’échapperait à l’emprise soviétique — est le fabuleux Praga Magica d’Angelo Ripellino, qui dresse un catalogue exhaustif des personnages, mythes, auteurs, ivrognes, monuments, humeurs et brumes de Prague.

Et puis, il y a vingt ans aujourd’hui, Prague a connu l’écroulement du Mur à son tour, la Révolution de velours, et a élu à sa tête un auteur, Václav Havel. Élire un écrivain, encore un beau geste. Aujourd’hui, tout n’est pas rose pour autant: la ville est au bord de devenir une simple attraction touristique,  le pays est eurosceptique (j’y vois du bon et du mauvais, ceci dit), au point que certains rappellent que le velours faisait partie des fétichismes de Sacher-Masoch, chantre du masochisme. Mais le pays est aussi fortement mécréant. À tel point que Ben Sixteen, notre bon Pape, a dû y faire une tournée récemment pour tenter de rattraper la sauce: avec 40% d’incroyants revendiqués, le pays serait le plus athée du monde. Ah, c’est sûr que ça change de la Pologne!

Et je continue d’avoir Prague dans la tête, sans vraiment savoir pourquoi.

Někomu se nemusí líbit, že se president Klaus setkává v Moskvě s Putinem. Ať si o tom myslí kdo chce co chce, třeba že Klaus je agent KGB, který se snaží rozvrátit “Evropu” (i to by bylo v historickém kontextu nepříliš podstatné – v porovnání s 50. státními převraty provedenými CIA). Klaus má alespoň tu slušnost, že se s nikým nestýká tajně (z hlediska politiky). Od tajností tu máme jiná “zvířata” –  Havel je členem Club of Rome – http://www.clubofrome.org/eng/people/honorary_members.asp. Podívejte se, jakou agendu ”pravdy a lásky” tento think-tank sleduje.

– další citáty:

„Democracy is not a panacea. It cannot organize everything and it is unaware of its own limits. These facts must be faced squarely. Sacrilegious though this may sound, democracy is no longer well suited for the tasks ahead. The complexity and the technical nature of many of today’s problems do not always allow elected representatives to make competent decisions at the right time.“
- Club of Rome, The First Global Revolution

„We are on the verge of a global transformation. All we need is the right major crisis.“
- David Rockefeller, Club of Rome executive manager

 “… the resultant ideal sustainable population is hence more than 500 million but less than one billion.”
- Club of Rome, Goals for Mankind

 “The Earth has cancer and the cancer is Man.”
- Club of Rome, Mankind at the Turning Point

“Politicians at international forums may reiterate a thousand times that the basis of the new world order must be universal respect for human rights, but it will mean nothing as long as this imperative does not derive from the respect of the miracle of Being, the miracle of the universe, the miracle of nature, the miracle of our own existence. Only someone who submits to the authority of the universal order and of creation, who values the right to be a part of it and a participant in it, can genuinely value himself and his neighbors, and thus honor their rights as well. “      

- Václav Havel

 Czechs and Slovaks may be closer today than ever before. There is no animosity, and they are united in their goals: to fully participate in the European and global integration processes and, in their own interest, to gradually forsake some of their countries’ sovereignty in favor of increasing influence in the life of communities vastly larger and more powerful than countries are. We live in an interconnected world, and we — Czechs and Slovaks — walk hand in hand in it. And that, of course, is what is most important.”

 - Václav Havel – New Year’s Address on Czech Radio & Television (1 January 2003)

“What makes the Anthropic Principle and the Gaia Hypothesis so inspiring? One simple thing: Both remind us, in modern language, of what we have long suspected, of what we have long projected into our forgotten myths and perhaps what has always lain dormant within us as archetypes. That is, the awareness of our being anchored in the earth and the universe, the awareness that we are not here alone nor for ourselves alone, but that we are an integral part of higher, mysterious entities against whom it is not advisable to blaspheme.                   

- Václav Havel

(o bombardování Srbů) … nálety, bomby, nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární: to, co je zde ve hře, jsou principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu…

- Václav Havel – Interview pro Le Monde (29 April 1999)

The word “havel” — vapor, mist, steam; futility, vanity — features prominently in the book of Ecclesiates/Kohelet, beginning with the second verse:

The words of Koheleth son of David, king in Jerusalem.
Utter futility! [havel havalim] — said Koheleth –
Utter futility! [havel havalim] All is futile! [ha-kol havel]
(JPS translation, 1:1-2)

The second child of Adam and Eve, Hevel [Abel], who is not, in fact, long for the world, carries a name associated with impermanence. The translator Everett Fox, among others, notes this:

Hevel: The name suggests “something transitory” (see opening book of Ecclesiastes: havel havalim). — Fox, The Five Books of Moses

In a recent discussion at Machon Micah (the intergenerational education program at Temple Micah, Washington, DC), Rabbi Danny Zemel highlighted the tension between “acquiring” — kaf-nun-hey, as in the name Cain (Kayin) — and impermanence, as in the name Abel (Hevel), in the portion Breishit and in Kohelet, which is read during the holiday of Sukkot…sometimes within the impermanent confines of a sukkah.

For complete citations for Torah commentaries, translations, etc. please see Source Materials.

————————————————————–
Click on the “WeeklyTorah” tag for more resources on the weekly portion throughout the year, or on a portion name for parashah-specific notes. (The series began with Numbers; posts for Genesis, Exodus and Leviticus are being drafted, week-by-week.) You can also zero-in on particular types of “Opening the Book” posts by clicking Language and Translation, Something to Notice, a Path to Follow, or Great Source in the tag cloud.

The “Opening the Book” series is presented in cooperation with the independent, cross-community Jewish Study Center and with Kol Isha, an open group pursuing spirituality from a woman’s perspective at Temple Micah (Reform). “A Song Every Day” is an independent blog, however, and all views, mistakes, etc. are the author’s.
———————————————————————————-

I have been waiting quite a while to post this on just the right day.  Two decades ago, a month before the first large-scale protests against  Czechoslovakia’s communist government, the following brief announcement appeared on the “Society Chronicles” (Spolocenska Kronika) of the “Hello Saturday” (Halo Sobota) supplement to the official newspaper Rude Pravo (“Red Right”).  It says:

“On the day 5 October 1989 Ferdinand Vanek of Maly Hrad celebrated his birthday.  Thanks to him for the hard work which he has done in in his life and continues to do, and his friends and co-workers wish him many more years of health and further success in his work.”

“Dne 5. 10. 1989 oslavil narozeniny Ferdinand Vanek z Maleho Hradu.  Za jeho namahavou praci, kterou ve svem zivote vykonaval a vykonava, mu dekuji a do dalsich let hodne zdrave a dalsich pracovnich uspechu mu preji jeho spolupracovnici a pratele.”

The picture, of course, is that of Vaclav Havel who within 10 weeks of the Halo Sobota article would feature prominently on hundreds of thousands of much higher resolution pictures recommending him for the presidency of Czechoslovakia.

Ferdinand Vanek is the name of one of playwright Havel’s most famous (and most autobiographical) characters, the protagonist of a trilogy of plays: “The Audience” “Unveiling” and “Protest. “ The address, Maly Hrad, is almost identical to Hradecek (both meaning “Little Castle”) where Havel had a cottage.

So what? Well, twenty years ago, when Poland and Hungary were changing but Czechoslovakia was not, someone had the courage to submit to the Communist Party’s main newspaper a birthday announcement for the country’s main dissident praising him for his work and wishing him a long and productive life!  And because the dissident’s picture and works had been suppressed, the announcement made it past all of the potential censorship points.  Either the editors of the Society Chronicle page didn’t know what Havel looked like and had not heard of characters in his most famous plays or they were complicit in publishing it but could plausibly claim that they didn’t know.  Either way, a combination of individual daring and official ignorance and incuriosity put a subversive message in a very public place.  It’s no surprise that this same environment produced the Pink Tank and Entropa.

Thanks to my student Daniela Brabcova from Plzen who knew enough about Havel to spot this gem when it came out, kept a copy and shared it with me in the spring of 1991.  Below is the full page from which it came:

Although I sometimes feel like I don’t get out of Berlin enough, I have to say that when a daytrip finally occurs (after being mentioned briefly and wistfully, discussed in truth, and then planned, talked about, and obsessed over for weeks on end) it is so glorious and transcendent as to make one wish it could last forever. And so was yesterday’s apple-picking excursion to Werder on Havel, a small, strange little East-German town about forty minutes West of Berlin (the Easts and Wests get confusing I know, but trust me) that remains sleepy and quiet and decidedly off-the-map until the end of April and beginning of May, when their Baumblütenfest draws crowds looking to sample their famous obstwein—a fruit wine known for its deliciousness as much as for its absurdly high alcohol content.

Since I had been to the small town on the Havel lake for the festival, and had a memory of it that was somewhat unclouded by alcohol intake (well, at least the first couple of hours I was there), I got to enjoy the sense of going back in a new season, and attaching a new memory to an old name. We started at around 11 am, on a train full of daytrippers clinging fast to their bikes and dreaming of places like Potsdam and Wannsee. I was particularly charmed by the friendly, white-haired man who seemed to make it his business to keep everyone organized, asking each person who got on with a bike where he or she was going, and directing us all where to lay our Fahrräder in order to maximize the space.

When we got off the train and had found each other again (at the last minute, seeing every single car packed, we had cycled down the platform frantically looking for space), we realized that one of us had missed the train and would have to take the next one. We cycled down the familiar road, filled with houses half colorful, with beautiful elaborate moldings and painted doors, and half falling apart, proclaiming proudly their lasting allegiance to the decadence of the DDR. At the center of town we found a café, and sat drinking coffee and beer (yes, at around noon on a Saturday this is of course normal) and chatting until our lost compatriot showed up. It turned out that prices at the café were strangely high for a former East German location, and when one of us asked for a kinderkartoffeln—a portion of potatoes especially for children—we were scoffed at and the waiter would let us order no more.

Finally we were on our way, biking out of town until the houses spread out and there was only blue sky above us and ahead of us—it reminded me a lot of biking around Long Island, and I kept on believing there was sand and surf just around the next bend, in spite of the fact that the road kept going up and all the houses had orchards. We stopped at a fork in the road, completely lost and unsure, and all three of the boys pulled out some type of phone/navigation device, making me feel as though perhaps we were cheating. But it did give us a chance to have some cookies.

We finally called up the orchard we had planned on going to and requested directions, which of course pretty much amounted to “it’s very easy; just follow the signs.” After biking the way we thought it was for another five minutes or so, we finally came upon another orchard, the proprietors of which gave us directions but were loathe to see us leave. “Stay here,” they said. “Is our orchard not lovely and relaxing? We also have cake and fruit wine!” How could we refuse?

We parked our bikes and unloaded our bags, only to find that we had free use of their deep, sturdy baskets with shoulder straps (for maximum authenticity and photogenicity).

We began several hours of picking and frolicking, during which pictures were taken, ladders were climbed, and apples were sampled (according to their color-coded system). After about five minutes I took off my shoes along with two others, and we proceeded to tiptoe pleasantly around the orchard, old apples already fallen off the tree exploding into mush under our feet (mine are still dyed red from the days activities).

We took our haul and sat down at tables under a tent for cake and coffee, paging through books about apples and apple recipes for some inspiration. I immediately declared that I would make a pie, and the anticipation is thick for tomorrow’s baking activities.

After weighing our spoils and paying up, we collected a few bottles of fresh cider and obstwein and headed straight for the lake, where we sat and drank our wine and played cards.

One of our group stripped down to boxers and indulged in a bit of swimming…

…and then everyone got cold and we headed back to the train.

Over the past six hours, for some strange reason, even as I was surrounded by glorious fruit in brilliant colors, only one word kept echoing in my head: “meat.” I was desperate for fleisch, and over the course of the day, convinced four of my companions to come to Gästhaus Henne, an old established restaurant in Kreuzberg that only serves one thing: chicken. I remarked to them that every time I want to go there, the same thing happens. I mention it tentatively as one of the greatest eating experiences ever, and perhaps one person signs on. I talk about how the only thing they serve is milk-fried half-chickens (with maybe a bit of potato or cabbage salad on the side) and I’ve got someone else. Then I describe how  you wait ravenously and boisterously over beer, and then the whole table gets quiet as you dig in—there is barely a word spoken until the chicken has been devoured and only a pile of bones lies on the plate in front of you. By then I have, if not the entire group, at least four or five people on my side. We got off the train at Ostbahnhof to be closer to Kreuzberg and headed straight to Henne. What transpired was pretty much the scene I just described.

At last I biked home exhausted but overjoyed, and unpacked my three kilos of gorgeous apples, loading them onto plates and into a basket and standing the bottle of cider next to it in a perfect day’s tableau:

1.Tag
Früh morgens wurden noch die letzten Utensilien in das fast fertig beladene Wohnmobil gepackt. Noch schnell frische Brötchen geholt und gefrühstückt dann gings los über die Autobahn Richtung Norden. Kurz nach Mittag -  nach rund 500 km Fahrt – wollten wir an der Elbe einen Stopp einlegen, noch ein bisschen Radfahren und die Gegend erkunden bevor es am nächsten Tag weitergehen sollte. Als Zwischenstopp entschieden wir uns für den Wohnmobilstellplatz an der Marina in Wittenberge an der Elbe, von dem wir schon öfters gehört hatten. Nachdem die Anmeldung beim Hafenmeister erst einmal erfolglos verlief – “der kommt erst gegen Abend ” lies uns ein netter Wohnmobilnachbar wissen – entschieden wir uns den Nachmittag zu einer gemütlichen Fahrradtour elbabwärts zu nutzen. Zuerst auf der Deichkrone, danach an Auen- und Weidelandschaften gings der Elbe entlang. Zurück in Wittenberge erledigten wir die Anmeldung beim Hafenmeister eh wir in die eher bescheiden wirkende Stadt aufbrachen. Eher durch Zufall entdeckten wir, dass in der “Alten Ölmühle” eine dreistündige Bühnenshow der besten Queen Revival Bands Europas statttfand.
2. Tag
Frische Brötchen an der Fahrertüre. Ja was für ein Service, die tags zuvor beim Hafenmeister bestellten Frühstücksbrötchen hingen schon um dreiviertelacht an unserem Wohnmobil. Als Ziel peilten wir für heute die Ostseeküste zwischen Travemünde und Rostock an. Die Klimaanlage – die Tage zuvor noch einwandfrei funktionierte – blies nur noch ein laues, nicht mehr kühlendes Lüftchen aus dem Gebläse und das bei Temperaturen um die 30 Grad. Nachdem wir uns verschiedene Wohnmobilstellplätze überlegten entschieden wir uns für Boltenhagen was sich im nachhinein nicht als verkehrt herausstellte. Wie wenig man sich auf die POI`s im Navi verlassen kann lernten wir wieder mal live kennen. Im Ort zeigte das Navi 3 Stellplatz POI`s an. Den ersten den wir anfuhren war ein normaler gebührenpflichtiger Parkplatz welcher explizit nur für Pkw freigegeben war. Danach fuhren wir gezielt Krämers Wohnmobilhafen an, der uns auf Anhieb gut gefiel. Viel los in Boltenhagen, erst einmal zu Fuss durch den Ort und ein nettes Lokal gesucht bevor es noch zu einer kleinen Radlerkundungstour rund um Boltenhagen gehen sollte. Abends gönnten wir uns noch einen Besuch in einem netten Restaurant bevor wir am Strand den Tag ausklingen liesen und uns alsbald ins WoMo zurückzogen.
3.Tag
Für heute hatten wir uns viel vorgenommen. Von Boltenhagen wollen wir über Klütz, Elmenhorst, Brook, Kalkhorst, Dassow nach Travemünde und den Ostseeradweg wieder zurück. Mit rund 5o km rechneten wir, später sollte unser GPS logger satte 72 km anzeigen.
In Klütz gings vorbei an der Windmühle die wie ein kleines Wahrzeichen über dem Örtchen thront. Am Ortsende von Klütz wählten wir den etwas weiteren – aber deutlich ruhigeren – Radweg über Elmenhorst weiter zum bekannten Pferdegestüt Brook wo wir eine erste kurze Pause einlegten und die abwechslungsreiche Landschaft genossen. Vor Dassow machten wir noch einen Abstecher nach Rosenhagen. Ein vom ADAC erwähnter Wohnmobilstellplatz, den wir auf der Anfahrt mit in Erwägung zogen, wollten wir uns unbedingt noch anschauen. Dieser lag aber so einsam, dass wir beide froh waren uns für Boltenhagen entschieden zu haben. Am Hafenterminal von Travemünde kehrten wir erst einmal zu Mittag ein bevor wir mit der Fähre – welche beinahe im Minutentakt anlegt – ins Zentrum übersetzten. Beeindruckend das im Hafen festmachende Traumschiff MS Deutschland sowie das Segelschulschiff Passat. Nach dem Stadtbummel gings den Ostseeradweg entlang wieder zurück nach Boltenhagen. Einige schön und einsam gelegene Buchten am Weg entlang merkten wir uns schon mal für unseren nächsten Besuch vor.
4.Tag
Vormittags verlegten wir unseren Standort nach Lübeck. Ziel war der Wohnmobilstellplatz neben dem Sportpark Hülshorst. Wir staunten nicht schlecht als uns hier ein nettes älteres Ehepaar, welches wir tags zuvor in Boltenhagen getroffen hatten, begrüßte. Lübecks Zentrum ist mit den Fahrrädern schnell zu erreichen. Kirchen, Museen und jede Menge Kultur. Besonders beeindruckend die Überreste des gesunkenen Schulschiffes Pamir sowie das Rettungsboot Pamir2 in der St. Jakobikirche.
5. Tag
Weiterfahrt nach Schwerin-Seedorf. Auf dem gleichnamigen Campingplatz bleiben wir eine Nacht. Zur  Freundlichkeit des Personals äußere ich mich nicht. Über den Paulsdamm radeln wir nach Schwerin und nach einer Schloß- und Stadtbesichtigung rund um den Ostorfer See wo wir zufällig einen idyllischen Wohnmobilstellplatz – direkt am Seeufer – entdeckten. Nette und gute Lokale gab es hier draußen auch.
6.Tag
Die letzten beiden Tage unserer kurzen Tour standen bevor. Wir wollten uns deshalb schon mal ein kleines Stück in Richtung Süden aufmachen. Irgendwo westlich von Berlin sollte es sein, bevor wir schließlich wieder in Brandenburg an der Havel – wir waren bereits im Frühjahr auf dem Stellplatz – landeten. Heute war es so heiß, dass niemand von uns beiden auch nur irgendeine Lust zu einer Radtour verspürte. Einkaufsbummel, shoppen, eisessen und einfach nur ausspannen standen auf dem Programm. Ich nutzte die Zeit mir von den netten Friseusen schräg gegenüber der Touri-Info einen neuen Schnitt machen zu lassen.
7.Tag
Über den Grillendamm, die Brielower Strasse stadtauswärts in Richtung Brielow gings heute rund um den Beetzsee. Immer wieder mal sah man einen landwirtschaftlichen Betrieb der den einen oder anderen Camper einen Standplatz am Beetzsee gewährte. Über den Ort Radewege gings dann auf den anderen Seite zurück.
8.Tag
Nach der Bullenhitze der letzten Tage machten sich schon über Nacht die ersten Wolken breit. Für eine Heimfahrt ohne Klimaanlage – die war ja ausgefallen – eigentlich das ideale Wetter. Ohne Stau und ohne Knitterfalten kamen wir gut durch. Freu, Freu schon aufs nächste mal.      Mehr…

.

Neugierig näherte sich dieser Schwan meiner Decke und meiner Tasche, in der sich ein Tüte mit einem Käse-Kürbiskernbrötchen befand. Ich esse gerne Käsebrötchen und ich mag Schwäne.  Aber ich füttere sie nicht!

Nichts ahnend liess  ich meinen neuen Freund in meine Tasche schauen, um so entsetzter war ich, als er sich mit der Brötchentüte auf und davon machte. Vor Schreck konnte ich nicht mal mehr ein Foto machen.

Der Schwan war jedoch, ganz im Gegensatz zu mir, erst einmal satt und zufrieden. Bis er ein neues Opfer gefunden hatte…

Es handelt sich hier auch um einen besonders schmusebedürftigen Schwan.

Meinen Hunger konnte ich erst stillen, als das bekannte Eis-Bier-Wurst-Boot endlich in die Havelbucht tuckerte. Im Hintergrund natürlich:  Mein Käsebrötchen- Schwan.

Heute morgen, 11.08.2009, ist die Schwester des früheren Amerikanischen Präsidenten John F Kennedy 88-jährig verstorben. Nun ja, das ist zunächst nicht unbedingt eine Meldung für ein Blog, das sich mit der “Euthanasie”-Geschichte und “behinderten” Menschen in der heutigen Gesellschaft beschäftigt.
Eunice Shriver, die Mutter Maria Shrivers, jedoch hat erstaunliches für die “Behinderten” und den “Behinderten”-Sport geleistet: Sie hat die ersten Special Olympics im Jahr 1968 organisiert, inspiriert von ihrer “geistig behinderten” Schwester Rosemary Kennedy. Mit der Organisation und der regelmäßigen Austragung hat Frau Shriver somit “behinderten” Menschen erstmals die Möglichkeit gegeben, sich in Olympischen Disziplinen einer stetig wachsenden Öffentlichkeit zu präsentieren und diese unweigerlich mit dem Thema “Behinderung” und “behindert sein” bzw. als “behindert” bezeichnet zu werden, konfrontiert. Zwar gab es erste sportliche Wettkämpfe für Rollstuhlfahrer schon seit dem Jahr 1948, so wurde der Fokus in der Entwicklung des “Behinderten”-Sports doch zu sehr auf “körperbehinderte” Menschen gelegt. In diesem Zuge entwickelten sich die die Paralympics, die seit 1992 in unmittelbarem Zusamenhang mit den Olympischen Sommer- bzw. Winterspielen organsiert werden. Doch für geistig “behinderte” Menschen gab es alnge Zeit nichts dergleichen.
Auuch die seit 1968 in relativ regelmäßig stattfindende Spiele veränderten sich im Laufe der Zeit, und so findet man unter den insgesamt 27 offiziell anerkannten Special Olympics Sportarten neben “gewöhnlichen” Sportarten wie Fußball, Schwimmen oder Leichtathletik auch “Softball” oder “Speed-Inline-Skateing”, das derzeit noch auf eine Akkreditierung als “offizielle olympische Sportart” wartet.
In Deutschland ist der Verband Special Olympics Deutschland mit der Organisation des “Behinderten”-Sportes für Menschen mit kognitiver Beeinträchtigung betraut. Weitere bedeutende Verbände finden sich in Luxemburg, Österreich, der Schweiz und natürlich Amerika, deren Seite bemerkenswerter Weise die Domain http://www.eunicekennedyshriver.org/”trägt. Das zeigt noch einmal, wie herzlich und liebevoll sich Frau Shriver für die Special Olympics engagiert hat.
Außerhalb der Special Olympics hat Frau Shriver (oder korrekt Frau Kennedy Shriver) Camps eingerichtet, in denen “geistig behinderte” Kinder, Jugendliche und junge Erwachsene ihren sportlichen Hobbies nachgehen können. In diesem Video spricht die Gründerin über den Mangel an Möglichkeiten für “geistig Behinderte”, sich sportlich zu betätigen und das daraus resultierende Sieken des Selbstvertrauens und -wertgefühls.
In einer Reportage des Amerikanischen Fernsehsenders NBC wird die Biografie Frau Kennedy Shrivers kurz beleuchtet, und es wird deutlich, dass ihr Bruder, damals Präsident der Vereinigten Staaten, das Engagement seiner Schwester für den Sport von “gesteig behinderten” Menschen tatkräftig unterstützt und die gesllschaftliche Anerkennung “behinderter” Menschen maßgeblich gefördert hat.
Doch auch in Deutschland hat der “behinderten”-Sport einen prominenten Vertreter: Unseren Bundespräsidenten Horst Köhler. Regelmäßig besucht er neben Wolfgang Schäuble, in seiner Funktion als Bundesinnenminister (auch für den Bereich Sport zuständig>, der seit der Wahlkampfattacke eines Phanatikers querschnittsgelähmt ist und im Rollstuhl sitzt, die Eröffnung sowie zahlreiche Wettkämpfe der Paralympischen Spiele. Für den deutschen Special Olympics Verband übernahm Horst Köhler kürzlich die Schirmherrschaft für die so genannten National Games, eine Art Special Olympics nur eben auf nationaler Ebene. Doch auch bei ihm geschieht das nicht alles ohne einen persönlichen Hintergründ: Horst Köhler hat eine blinde Tochter, die an der unheilbaren Augenkrankheit Augenkrankheit “Retinopathia pigmentosa”.
Doch trotz alledem: Der Geist von Eunice Kennedy Shriver lebt weiter, in dem von ihr zu Kräfte gebrachten Sport für “geistig behinderte” Menschen. Für ihr Engagement und ihren selbstlosen Einsatz danken wir ihr von ganzem Herzen.

You are the stars and the world is watching you. BY your presence you send your message to every village, every city, every nation. A message of hope. A message of victory.

(Eunice Kennedy Shriver, 1987 Special Olympic Worldgames, South Bend, Indien)

President Obamas besök i Moskva och vicepresident Bidens resa till Kiev och Tbilis har föranlett ett antal ryska skribenter att kommentera den USamerikanska östeuropapolitiken under den nya administrationen.

Nu senast är det Dmitry Kosyrev, politisk kommentator på RIA, som med utgångspunkt i ett öppet brev ett antal fd toppolitiker i forna sovjetstater sänt till Washington, kommenterar och analyserar situationen.
I brevet är det Lech Walesa, Vaclav Havel och Vaira Vike-Freiberga som tillsammans med ytterligare 19 politikerkollegor av varierande dignitet, oroar sig över USA:s förändrade politik och Rysslands nya attityd, samtidigt som de hävdar uppfattningen om USA särskilda uppgift och ansvar rörande det nya östeuropa.

Kosyrevs iaktagelser, gjorda med lätt färgade ryska glasögon, är intressanta och ger en inblick i hur man ser på problematiken från rysk sida.
Mest intressant är ändå kanske hans slutord, riktade till makthavarna i Kreml: And Russia, too, which has for many years been defending itself against the Bush-Cheney line, would do well by making its position clear not only on what it does not want its partners to do, but also on what it wants.

Em uma conversa informal sobre a rede e máquinas da empresa entre Júlio, Cyborg e Havel:

Cyborg exalta:
- O Eric foi bonzinho com o Kai, o note dele é o numero 23!

Logo aproveitando a benevolente situação, Havel pestaneja:
- Quem é o 24??? Poderia ser EU???

Será que Eric irá satisfazer e deixar Havel feliz???

Veremos… no próximo episódio de nossa Epopéia do Note 24.

Crédito: Júlio

Voltando do almoço: Cyborg, Kai e Havel.
Comentando sobre os seguidos empates do SPFC Kai diz:
- O SPFC começou o campeonato brasileiro muito ruim. Só 1 vitória, 6 empates e 1 derrota.

Havel diz:
- Pena que empate não vale ponto.

Créditos: Cyborg & Kai

O KOSOVU

• “Domnívám se, že během zásahu NATO na Kosovu existuje jeden činitel, o kterém nikdo nemůže pochybovat: nálety, bomby, nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární: to, co je zde ve hře, jsou principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu. A to poskytuje útoku na Jugoslávskou federaci legitimitu i bez mandátu Spojených národů.”

Interview pro Le Monde (29 April 1999); tento výrok dal vzniknou orwellovskému termínu “humanitární bombardování”, který se v souvislosti s válkou v Kosovu často používá

 O SVÝCH OKULTNÍCH POSTOJÍCH K ŽIVOTU:

• “What makes the Anthropic Principle and the Gaia Hypothesis so inspiring? One simple thing: Both remind us, in modern language, of what we have long suspected, of what we have long projected into our forgotten myths and perhaps what has always lain dormant within us as archetypes. That is, the awareness of our being anchored in the earth and the universe, the awareness that we are not here alone nor for ourselves alone, but that we are an integral part of higher, mysterious entities against whom it is not advisable to blaspheme. This forgotten awareness is encoded in all religions. All cultures anticipate it in various forms. It is one of the things that form the basis of man’s understanding of himself, of his place in the world, and ultimately of the world as such.”

• “A modern philosopher once said: “Only a God can save us now.”
  Yes, the only real hope of people today is probably a renewal of our certainty that we are rooted in the earth and, at the same time, in the cosmos. This awareness endows us with the capacity for self-transcendence. Politicians at international forums may reiterate a thousand times that the basis of the new world order must be universal respect for human rights, but it will mean nothing as long as this imperative does not derive from the respect of the miracle of Being, the miracle of the universe, the miracle of nature, the miracle of our own existence. Only someone who submits to the authority of the universal order and of creation, who values the right to be a part of it and a participant in it, can genuinely value himself and his neighbors, and thus honor their rights as well. “

O NÁRODU:

• “All that (rozdělení československa)  is now long-gone — is history — and after all this time, I can not help but feel that no matter how queerly it happened then, it is a good thing that it happened. Evidently, most peoples must taste full statehood for at least a while in order to learn to cooperate with others. Czechs and Slovaks may be closer today than ever before. There is no animosity, and they are united in their goals: to fully participate in the European and global integration processes and, in their own interest, to gradually forsake some of their countries’ sovereignty in favor of increasing influence in the life of communities vastly larger and more powerful than countries are. We live in an interconnected world, and we — Czechs and Slovaks — walk hand in hand in it. And that, of course, is what is most important.”

New Year’s Address on Czech Radio & Television (1 January 2003)

• “Our country, if that is what we want, can now permanently radiate love, understanding, the power of the spirit and of ideas. It is precisely this glow that we can offer as our specific contribution to international politics.”

 Novoroční proslov – 1990 (pořádná pravdoláskokotina )

O OSOBĚ:

• “If you want to see your plays performed the way you wrote them, become President.”

Address to the Institute of Contemporary Arts, London quoted in The Independent, London (24 March 1990) … snad si dělal srandu

• “I think theatre should always be somewhat suspect.”

• “Lying can never save us from another lie.”

• “There’s always something suspect about an intellectual on the winning side.”

O HAVLOVI:

• “Havel … invokes … ‘higher law’ when he claims that ‘human rights, human freedoms . . . and human dignity have their deepest roots somewhere outside the perceptible world . . . while the state is a human creation, human beings are the creation of God.’ He seems to be saying that NATO forces were allowed to violate international law because they acted as direct instruments of the ‘higher law’ of God — a clear-cut case of religious fundamentalism.”

Slavoj Žižek, in “Attempts to escape the logic of capitalism” in London Review of Books 21 (28 October 1999)