Obě skalky stávaly před lety na pasece a bylo snadné je najít. Paseka dnes zarůstá a lehko se vám může stát, že na deset metrů ještě nebudete tušit, že se blížíte na správné místo. Hana i Opomenutá stojí nedaleko modré značky z Rozcestí pod Javorovým vrchem na Závory a přestože nejsou od cesty dál než padesát metrů, bez návodu je najdete jen těžko.

Nutno dodat, že z hlediska horolezeckého to není moc velká škoda, protože Hana i Opomenutá patří ve zdejší oblasti k těm méně významným –  názvu navzdory je však ve svém seriálu samozřejmě opomenout nemohu.

Opomenutá si svůj název zaslouží a myslím, že to bude platit i v budoucnu. Je to částečně mechem porostlý balvan uprostřed březového houští. Nejsnadnější cesta nahoru má klasifikaci I. Zeširoka stavěná Hana je pro lezce zajímavější a na její vrchol se dostanete nejsnáze cestou hodnocenou stupněm III. Vzdáte-li se ambice na čisté horolezení a použijete-li v těsné blízkosti skály stojící smrk, bude to o dost snadnější.

Vzhledem k tomu, že celá oblast je zarostlá hustým porostem mladých břízek a jeřabin, je prakticky nemožné obě skalky vyfotografovat, chybí dostatečný odstup.Vedle Hany je menší balvan, který nabízí překvapivý výhled na Lužické hory. Nedostatečnou fotografickou dokumentaci obou skal proto doplňuji alespoň snímkem výhledu, snad mi to čtenáři odpustí.

Hana - tenhle snímek se zdá být docela obyčejný, pro nedostatek odstupu jsem ho ale musel fotografovat jako panoráma a výsledek je proto složený z devíti fotografií!

Výhled od Hany

~*~

Panuje podzim a spolu s ním přišly i krásné barevné podvečery (pokud není mlha). Jeden z takových motivů nabízím jako panoramatické foto. Když na obrázek kliknete, zobrazí se vám i “živé” pohyblivé panorama ve formátu .mov.

~*~

Martinskou stěnu a zdejší bývalé lesní divadlo určitě zná mnoho Liberečanů. Vede sem ostatně turistická značka a z vrcholu, který je zpřístupněn vytesaným schodištěm, osazen dřevěnou plošinou a ohrazen zábradlím, je hezký výhled na město. Dokonce se tu nedávno konala i jedna svatba! I na Martinskou stěnu vedou horolezecké cesty, uznejte ale, že pravověrného lezce nemůže uspokojit, když vyleze na vrchol a najde tam svačícího turistu.

Pravověrný lezec se proto vydá ještě asi o dvě stě metrů dál. Zde totiž stojí těsně u sebe dvě skály, které jsou sice menší než Martinská stěna, výhled prakticky neposkytují, jsou tu ale právě pro něj, pro horolezce. Jedná se o Kryštofa a Velikonoční věž. Pojem věž je tu asi poněkud nadsazený, přejme ale autorům názvu právo na jeho volbu.

Kryštof (vlevo) a Velikonoční věž

Nejlehčí cesta na Kryštofa má klasifikaci IV. Na zdejších malých skalkách je však klasifikace poněkud posunutá oproti velkým skalám typu Zvonu či Věže grálu na opačné straně hor a proto vylézt na Kryštofa není vůbec snadné. Velikonoční věž je dostupná cestou klasifikovanou II. Tady se stačí chytit za velký odštěp na levé straně náhorní stěnky a jediným mohutným tempem se vyšvihnout nahoru. Zjistíte tam, že sklenice s vrcholovou knihou už dávno vzala za své, může se vám však podařit zahlédnout vrcholovou knihu na Kryštofovi.

~*~

Na dnešní díl putování po skalkách Jizerských hor jsem si nechal jediný objekt – Dráp. Najdeme ho ve strmém svahu, který stoupá od Kateřinské k Javorovému vrchu. Odsud je to k němu sice nejblíže, snáz se ale hledá při cestě od Martinské stěny. Nedávná sněhová kalamita ovšem tuhle přístupovou možnost poněkud zkomplikovala, když v jedné z roklí vyvrátila snad všechny zde rostoucí buky.

Teprve když se nám podaří překonat tuto spoušť, můžeme se podívat po vlastní skalce.

Dráp je krásná skála a její název je velmi výstižný. Pokud je mi známo, vede na vrchol zatím pouze jediná cesta, která má klasifikaci VI! Ten vykřičník není interpunkční znaménko, ale součást klasifikace. Znamená to cosi v tom smyslu, že i když umíte lézt šestky, tak v téhle cestě se stejně budete bát.

~*~

Nebylo by bez užitku, kdybych se s náhodnými i nenáhodnými návštěvníky těchto digitálních míst nepodělil o fotografie, které jsem zachytil na svůj mobil-ní foťáček, když jsem před dvěma lety navštívil Paříž. Tehdy jsme si to s T. šinuli po Montparnassu (tam se prý nyní schovává kouzlo Paříže) a náhodně prošli kolem jednoho z mnoha antikvariátů. Avšak daný antikvariát byl k nepřehlédnutí, byl natolik nepřehlédnutelný, že možná vzbuzoval i dojem přehlcenosti. Však posuďte sami…

Tentokrát se při zkoumáni méně známých skalek jižního úbočí Jizerských hor podíváme na dva skalní útvary, které jsou sice z horolezeckého hlediska trochu méně významné, nabízejí však zajímavé výhledy. Z horolezeckého pohledu obě skály poněkud degraduje to, že se jejich vrcholů dá snadno dosáhnout i bez potřeby lezení. To nás ale nemusí trápit, vydejme se tedy na další procházku za drsnou Jizerskou žulou.

Dračí chrbát je skalní masiv s divoce rozeklaným vrcholem, tyčící se pouhých sto padesát metrů západně od Dračího vrchu. Projít těch sto padesát metrů však není snadné, musíte se prodírat skutečnou divočinou. Výstup na nejvyšší bod nečiní velké obtíže a rozhled, který se odtud naskýtá je stejně velkolepý, jako výhled z Dračího vrchu – navíc tu jen těžko budete rušeni jinými turisty. Monumentálně působí především jihozápadní stěna, spadající k hřebeni směrem na Radčice. Hlavní vrcholová skaliska jsou tu dvě, severní vrchol je asi o šest metrů vyšší než jižní.

Jdete-li na Dračí vrch po modré značce od Radčic, můžete během stoupání k rozcestí u lesní školky odbočit vpravo a při troše štěstí se vám podaří narazit na skálu, nabízející fantastický výhled na Libereckou kotlinu, celý Ještědský hřeben a velkou část Lužických hor. Je to Hodinová skála. Stejně jako u Dračího chrbátu se na vrchol dostanete bez problémů. Kromě zmiňovaného výhledu tu najdete i dvojitý skalní hrnec. Mýtina pod skalou pomalu zarůstá novým lesem a za dvacet či padesát let bude výhled zase zakrytý.

~*~

POJĎME SI VYVĚTRAT HLAVU HORSKÝM VZDUCHEM V SOBOTU 21. LISTOPADU VÝŠLAPEM NA LYSOU HORU.

Směr: Lysá hora
Kdy: 21. listopadu, cca v 7:15, nádraží ČD Havířov
Kdo: Jen a jen chlapi!
Sebou: Batůžek, svačinu, pití, pláštěnku a 50 Kč na útratu:)
Heslo: Chlap chlapovi rozumí!

Info: Leoš Cásek: leos.casek@gmail.com

Michal Hřebíček: hrebici@seznam.cz

Že jsou Jizerské hory tvořeny převážně žulou, to ví asi každý. Kdo tu někdy byl, všiml si jistě mnohých skal, charakteristických především velkými růžovými krystaly živce. Toto specifikum často využívají i horolezci. Řada lezeckých cest tu vede skalními plotnami, které se při pohledu z dálky zdají naprosto nelezitelné.

Asi nejlépe si můžete skály prohlédnout ze severního podhůří, kde se na vámi tyčí Ořešník, Frýdlantské cimbuří či Paličník. Menší skalky jsou ale roztroušeny po lesích na celém území pohoří. Horolezci většinu  těch významějších pojmenovali, často velmi nápaditě. V Jizerkách tak máme například Houbu, Jízdenku, Pivní vanu nebo Hnát.

Kdo z desítek turistů, procházejících každý víkend po cestě z Rudolfova na Černou Nisu ví, že pouhých několik desítek metrů od jeho trasy se nacházejí dvě krásné a jen obtížně dostupné skalky? Z cyklistů s vytřeštěnýma očima asi nikdo. Protože jsou obě skály z cesty neviditelné, nemá však o jejich existenci pravděpodobně tušení ani většina pěších.

Ropucha

Po levé straně cesty stojí Ropucha (někdy také nazývaná Čmelák). Nejsnadnější cesta má klasifikaci IV. Ropucha patří k těm skalkám, kde máte pocit, že se téměř dá dosáhnout na vrchol a přesto není snadné ho dosáhnout.

Ropucha

Žihadlo

V případě Žihadla už můžeme směle mluvit o věži. Její výška není sice ohromující, tvar je ale doopravdy “věžovitý”. Ze skalek osaměle roztroušených po lesích je asi nejtěžší a nekrásnější. Ta nejsnadnější cesta na vrchol má klasifikaci VI. No řekněte — čekali byste nedaleko od známé asfaltky něco takového?

Žihadlo

~*~

V sekci panoramatických fotografií jsem zveřejnil pět snímků z pohoří Ortler. Tři fotografie jsou ze severního úbočí nejvyššího vrcholu, který nese stejný název jako celé pohoří – Ortler. Jeden snímek zachycuje velkolepý hřeben spojující trojici vrcholů Konigspitze – Monte Zebrů a Ortler. Snímek nazvaný Třináct Čim zachycuje dlouhý hřeben, tvořený třinácti vrcholy přesahujícími tři a půl tisíce metrů.

Fotografie najdete v sekci panoramata, dostanete se na ně i kliknutím na některý z náhledů.

Podvečerní pohled ze severozádpadního úbočí Ortleru. Vpravo dole je vidět městečko Sulden.

Podvečerní pohled ze severozádpadního úbočí Ortleru. Vidíme masiv Ortleru, zcela vlevo je v záběru hrana bivakovací budky.

Podvečerní výhled ze severozádpadního úbočí Ortleru.

Zleva vidíme Konigspitze, druhou nejvyšší horu skupiny, poté Monte Zebru a úplně vpravo nad námi stoupá hřeben Hintergrad k vrcholu Ortleru. To je nejvyšší bod celého pohoří a býval to nevyšší vrchol Rakouska-Uherska.

Před sebou vidíme hřeben takzvaných “třinácti Čim”. Jedná se o dlouhý hřeben, tvořený třinácti vrcholy nad 3500 metrů. Vpravo začíná vrcholem Pizzo Tresero a končí vlevo Monte Cevedale. Uplně nalevo se tyčí pak kamenitá Kreilspitze. Snímek je pořízen z normální výstupové trasy na Konigzpitze.

~*~

Krátký výlet do Alp se letos vydařil jen částečně. Vylezli jsme na Ortler hřebenem Hintergrad – to je moc hezká a vzdušná cesta a klasifikace IV se zdá být odpovídající. Největší potíže začínají až cca po osmi stech metrech stoupání, tj. ve dvou třetinách převýšení. Nejprve se obchází ostrý Signalkopf a pak se přelézá poměrně těžké místo – asi čtyři mety vysoký výšvih, následovaný exponovanou skalní jehlou. I dál se pak střídají různě obtížné skalní partie se dvěma úseky strmého firnu.

Ačkoli jsme měli původně jiné plány, sestupovali jsme nakonec normální cestou. Tudy jsem šel poprvé (před lety jsme už Hintergrad vylezl, tehdy jsme se ale vraceli stejnou cestou) a překvapilo mě, že ani ta není úplně lehká. Ortler prostě není žádný choďák a někdejší Rakousko-Uhersko mělo důstojný nejvyšší vrchol.

Pak jsme se autem přes sedlo Stelvio přesunuli na opačnou stranu hor, do městečka Santa Katarina Valfurva, odkud jsme měli v úmyslu vylézt normální cestou na Grand Zebru, neboli Konigspitze.

Tady jsme neuspěli. Před lety jsem tento výstup už absolvoval. Tehdy to bylo na začátku léta a my jsme na mačkách vyšli po dobrém firnu bez problémů až na vrchol. Letos byla situace výrazně odlišná. Kuloár (také se mu říká Canal) byl bez sněhu, jen asi ve dvou třetinách jeho délky bylo cca 40 metrů tvrdého vodního ledu. Nabízelo se místo hrabání sutí lézt po skalách, ty ale v těchto místech připomínají špatně složené lego. Cokoli vezmete do ruky, to vám v ní zůstane. Proto jsme až k pásu ledu postupovali v suti a na skály jsme vylezli až zde. Další postup připomínal spíš levitaci než lezení. Na rameni, kam Canal ústí a odkud se postupuje po strmém ledovém svahu posledních 350 výškových metrů nahoru bylo už jasné, že na vrchol nevylezeme. Svah k vrcholu byl tvořen černým ledem, nahoře z něj vyčnívaly skály z nichž sluníčko uvolňovalo kameny. Kameny ve velikostech golfového míčku až lidského poprsí se velkými skoky řítily právě tudy, kudy bylo třeba stoupat k vrcholu.

Sestup Canalem až k ledovému úseku proběhl celkem hladce, slézání po skalách jsme ale museli ukončit slaněním zpět do kuloáru. K našemu překvapení jsme našli skalní blok, který budil dojem, že je použitelný jako štand. Bohužel se tu však natolik zalíbilo našemu lanu, že se rozhodlo tu zůstat a nenechat se stáhnout. Inu, už má svá léta a pro dožití si našlo důstojné místo. A třeba se tam ještě někomu bude hodit.

Myslím, že podmínky jsou takové, že letos už nikdo s alespoň minimálním pudem sebezáchovy tudy na vrchol nevyleze.

Galerie

V galerii mám jednak odkazy na několik pohyblivých panoramat, videa a samozřejmě fotografie.

Panoramata – klikněte na náhledy

Videa

Fotografie

~*~

Letos v zimě spadla do Žiarské doliny v Roháčích mimořádně velká lavina. Zanechala po sobě spoušť, která dosud není odklizená. Vrstva sněhu promíseného s polámanými stromy je ještě dnes místy silná několik metrů. Jak sníh pomalu odtává, zůstává na povrchu vrstva dřeva a chvojí, která slouží jako izolant a další tání sněhu zpomaluje. Myslím, že letos sníh z téhle laviny už roztát nestačí.

Podívejte se na pár fotografií.

~*~

Tak na ten týden opravdu nikdy nezapomenu!To bylo první, co jsem si pomyslel když jsem dorazil domů.Všechno to začalo v sobotu 10 ledna.Nastoupili jsme do autobusu a s dobrou náladou vyrazili směr Harrachov.Jak jsem už zmínil tak jsme byli veselí-každý úsměv od ucha k uchu, ale to se mělo brzy změnit.Když autobus zastavil před budovou, která se měla stát naším domovem, vyvalili jsme se ven a první co bylo řečeno: „To je ale zima!“.Ani jsme se nenadáli a už jsme stáli venku před budovou připraveni na první „výlet“.Jelikož dobrá nálada nás dosud neopustila probíhala cesta celkem dobře.A potom už jen na přednášku, která nám přiblížila Ameriku.Do postele se nám moc nechtělo-samozřejmě proč, jelikož večer začínala největší zábava.Přeci jenom nás únava zmohla a na chodbě se rozhostilo ticho.
Ráno bylo pro většinu z nás velice kruté.No, pokusím se to co nejvíce přiblížit: Spokojeně pochrupujete, všude ticho a najednou sebou trhnete, protože budovou se rozlehnou zvuky lesnic, které opravdu nebyly z těch tichých.Pak se rozlétnou dveře a jeden z profesorů nás žene na ranní rozcvičku-abych byl upřímný, tak to byla moje smrt.Doufám, že spolužáci na tom byli podobně.Hned po rozcvičce následovala snídaně, která byla opravdu tím nejlepším vstupem do dne.Opravdu výbornou stravu jsme tam měli, každý den jsme navštěvovali vedlejší hotel a tam měli kuchyni-opravdu všechna čest!Dopoledne následoval ještě běžecký výcvik, pak polehčující a energii dobíjející polední klid a znovu běžecký výcvik.Večer jsme zakončovali přednáškou a potom různými „blbostmi“ na chatě.Za zmínku stojí např. nahá míle chlapců(samozřejmě) a vyprávění pohádek.
Další dny plynuli neobvykle rychle.Nechci Vás zdržovat podrobnostmi a zmíním už jen pár věcí.Ve středu jsme navštívili muzeum s mysliveckou tematikou, které se nazývá Šindelka a hned po rychlém přesunu přes město jsme si prohlédli harrachovské sklárny.Oproti pohodové středě byl čtvrtek náročný, plán: celodenní výlet.Když jsme se přes úmorný výstup dostali až na vrcholky Krkonoš zaskočila nás mlha.Mlha se nám velice líbila, protože nic jiného vidět nebylo.Večerní diskotéka nám vrátila sílu, takže jsme mohli ráno vyrazit na závodní klání.Zvítězil Honza Bulva a za dívky Alča Dobrá.Já byl samozřejmě kousek v závěsu, takže jsem dorazil o nepatrnou chvíli později…
Uteklo to jako voda, ještě vzpomínám jak jsme čekali na autobus(který se mírně opozdil).A pak už domů.Tento týden nám hodně dal, myslím, že každý z nás bude vzpomínat(doufám, že dobrém).Uf, tak to bude snad vše, takže na konec ještě heslo našeho kurzu: „Beta navždy!“

Beran Tomáš

V českém kotlíku se pomalu dovařuje další skandál s podivnými chutěmi, přísadami, bláznivým šéfkuchařem a mimozemskou provozní ředitelkou. Na výsledné chuti se největší měrou bude podílet přísada jménem sníh, která je schopna onu pachuť trapnosti,  čecháčkovství, amatérismu, prolitých státních peněz alespoň trochu zmírnit. Nikoliv však odstranit.

Pořadatelé Mistrovství světa v klasickém lyžování, které se bude konat v únoru ve Vesci u Liberce o sobě dali vědět již letos na začátku roku, kdy se do nedostavěného areálu, jehož stavba zplundrovala celé okolí této vesničky, snažili navézt sníh. Na tom by nebylo nic divného, kdyby… Kdyby jej nenabírali pomocí těžké techniky na běžeckých stezkách na hřebenech Jizerských hor. Neuvěřitelný čin včetně blábolení Kateřiny Neumannové o ekologii sledovala celá Evropa.

Těsně před koncem roku, kdy už je jasné, že tento humbuk neskončí dobře, se objevily ještě další – pozoruhodnější – zprávy. Celé toto kratochvilné a nekoncepční vaření stálo daňové poplatníky již 1,5 miliardy korun! A příjmy? Očekává se řádově 300 milionů…

Ovšem základní otázku zodpoví v této chvíli málokdo: “Jak bude areál využit po skončení této monstr akce, až nákladní auta všech možných značek přestanou navážet sníh?”

Jedním z hlavních argumentů liberecké radnice byl fakt, že celá akce mimořádně podpoří region. Což se ukazuje jako pravdivý fakt. Bohužel v tom smyslu, že se severočeští občané vytrhli z letargie a druží se pod společnými peticemi za zastavení tohoto bláznivého podniku. V neposlední řadě dost zviditelnění se jim dostává i v televizi. Jsou velmi vděčným objektem reportérů a dostávají svůj prostor v celkem již pravidelných příspěvcích. Pořadatelé celkem pravidelně odvolávají kdekoho, mění agenturu, osočují jeden druhého a tím starají se o bezplatné “píár”. Zastupitelé na radnici již dnes tak  sdílní nejsou a když ano, tak se většinou dívají k obloze a snaží se předpovědět, kdy začne padat sníh. On klidně totiž začít padat může, ovšem výsledek vaření již skoro neovlivní.

Celý tento podnik je přesně v duchu výkřiku “Hurá do toho, rychle od toho!” a když se podívám (vím možná poněkud zkratkovitě) na celou anabázi přípravy, velmi to připomíná snažení pražské radnice, naverbované herce, falešnou českou hrdost a rétoriku zúčastněných v rámci kandidatury na letní olympijské hry. V této souvislosti přece také zaznělo: “Děláme to pro občany, děláme to pro rozvoj státu!” Na druhou stranu i na příkladu Liberce je vidět, že každé, byť i lokální, megalomanské plány je potřeba vždy doříci do konce a tlumit nadšení z toho, že se český kotlík dostane do novin.

Pokud jasně nebude (a Liberec budiž nám výstrahou) předen řečeno, jak se využijí všechny extra stavby po skončení akce, nebude jasně definována strategie využití, nebude stanoven rozpočet, který nebude v poměru 1 500 000:300 000, budeme si stavět své další nevyužitelné sportovní areály,  ruinovat státní rozpočet a dělat ze sebe blbce nejen v Evropě.

Nastal konečně čas, kdy je potřeba ukázat městu a povinnostem záda a vyrážíme na hory. Situaci jsem sice poněkud zkomplikoval svojí chřipkou, ale stačilo odložit odjezd a v pondělí vyrážíme. Do jednoho malého klidného penziónku na Šumavu zachytit posledních pár centimetrů rozbředlého sněhu na Zadově a užít si trochu hor.

Ovšem přesunout rodinný cirkus o nějakých 200 kilometrů na jih není jen tak Řečeno filmovými slovy stavitele z filmu Na samotě u lesa:” To máte bundu zimní dětskou, bundu jarní dětskou, boty, další boty, ještě další boty, boby, malé boby…” V bytečku se nám proto nenápadně rozrůstají tématické hromádky, kolem nichž se zmateně motám a žena občas utrousí něco v tom smyslu:”tohle si musíme vzít určitě” nebo “no, když něco zapomeneme, tak si to prostě koupíme tam.” Ona je totiž v klidu. Mě z těch hromad jímá posvátná hrůza a přemýšlím, jak to narveme do Fočuse. Naštěstí je to kombík. Dál si suším svojí hromádu časopisů, knížek a poznámkových bločků, protože jsem se zařekl, že na práci nesáhnu ani v případně, že ona sáhne na mě.

Celé kouzlo balení začíná v den odjezdu. Nerozumím tomu, ale během hodiny se v předsíni objeví několik (spíš hodně) tašek a jedna úplně speciální, o které žena prohlásí “ta musí stát!“. Během další čtvrthodiny žena dostane do auta celý náš náklad včetně velkého kočárku, lyží a bobů. A to tak, že nám zbydou i místa na sezení.
A já? Mě nezbývá než celou dobu jen udiveně kroutit hlavou nad tou ženskou šikovností a maximálně ji v půlce cesty lehce vynadám, že mi zapomněla určitě přibalit náhradní slipy… (samozřejmě nezapomněla)

Tak se nám po neskutečně dlouhé době podařilo strávit silvestra na horách.

Byli jsme s přítelkyní na naší oblíbené chalupě na hřebenech Krkonoš, no co Vám budu vyprávět. Vypadnout z Prahy, uvězněné pod inverzním poklicí, a užívat si čerstvého vzduchu a popíjet ve vytopené chalupě Plzeň … jedním slovem – SUPER

Pro ilustraci přikládám jedno panorama a jednu fotku z půlnočního ohňostroje.

V červenci roku 2008 se nám jako první české skupině podařilo vystoupit na Pik Karla Marxe, krásnou osamělou horu na Pamíru (detaily viz náš web). Přestože v Rusku a postsovětských zemích bývá zvykem, že každá výprava nechá na vrcholu vzkaz pro své následovníky, my tam tenkrát nenašli nic. Mělo by to fungovat tak, že vyzvednete zprávu svých předchůdců, nahradíte ji svým zápisem a po návratu dáte předchůdcům vědět, že jste jejich zápis našli. Napjatě jsem proto čekal, kdy a zda vůbec se nám ozve někdo s tím, že na vrcholu náš vzkaz našel.

To se stalo až dnes. Dorazil mi mail z Novosibirska, v němž mi Oleg Meškov posílá fotografii našeho zápisu! Oleg byl vedoucím třináctičlenné výpravy, která v oblasti podnikla delší přechod a završila ho výstupem na Pik Karla Marxe. Na vrcholu stáli 20. srpna 2009. Olegova výprava měla vedle samotného výstupu ještě jeden cíl – vynést na vrchol a umístit tam plaketu Karla Marxe. To se jim podařilo a já mohu přiložit snímek té plakety i našeho zápisu, který na své nalezení čekal téměř třináct měsíců.

~*~