Jsme “doma”! A příští tejden budu doma!

Natahovanou Kjúšú sérii nejspíš zakončím obrázky jedné z nejaktivnějších sopek na Zemi. V tomto případě to znamená 100-200 výbuchů za rok…

.

.

….. a téměř nepřetržitý čmoud stoupající z kráteru

Ani ne před sto lety velká erupce proměnina ostrov (odtud “šima/džima”=ostrov) v polostrov…

.

.

.

.

… a v současnosti je i Mášinou zásluhou jedním z nejsledovanějších vulkánů vůbec.

.

.

.

.

Všude kolem pobřeží se táhne lávový lesík ve kterém se dá výborně čutat se šutráky, páč pemzy už musí bejt fakt balvan, abyste si o ni nohu ukopli.

.

Pár kiláků přes úžinu je nakupenina betonu, jež zove se Kagošima. V malých dírkách, v tom betonu vydlabaných, žije 600.000 lidí.

Včera jsme společnými silami po přestěhování půlky pokoje, kterej se mimochodem stal kvůli Mášinýmu kufru, krosně a obří krabici na poslání domů krapet těsným, umlátili pumpičkou na kolo prvního švába. No nebyl to příjemnej pocit. Snad už si teď pani bude aspoň dávat víc majzla a dovírat pořádně síťku na okně.

Tak jsem slyšel, že je doma teplo… takže uzrál na čas na zbytek lednovejch fotek z liduprázdný turistický oblasti Urabandai.

Tuňák à la plechovka. A v etiketě stolování tu dávam lekce.

..
…

Extra zájem teda o ně není…

…stejně jako o našeho Napoleona, který do rána zmizel pod sněhem.

A pak prej, že letos nesněží! Jen ten, kdo nevytáhl prdel z Tokia, tomu mohl věřit. Opravdu nechápu. Po celý zemi byla spousta zavřenejch lyžařskejch středisek, ne kvůli nedostatku sněhu ale pro nedostatek zájmu.

… aneb defilé v kšiltovkách podruhé.

Dlouho, dlouho dopředu visely po okolí plakáty upozorňující na tuhle akci.

Většinou to funguje tak, že se na ně koukám a říkám si, že na to přece nemůžu zapomenout, až je sundaj a je po všem.

Tentokrát to s Jazz in Fuchu bylo jinak a já dorazil na druhou půlku jenom jednoodpoledního festivalu v ulicích kolem stanice,…

… kde bylo mezi obchoďáky, stánky se zeleninou a parkovišti pro kola rozmístěno 5 scén,…

…sestávajících se z kousku červeného koberce, aparatury a stánku pro zvukaře. Co bylo fajn, kromě dobré zvukové separace blízkých scén, byla právě ta bezprostřednost, to vplynutí do víkendové, trapně po obchodech pochodovací, nálady. Škoda, že se tu něco podobnýho neděje častějc. Dostat od radnice na pár hodin flek o pár metrech čtverečních nemůže snad být problém ani v Japonsku.

Na jednu stranu to trochu smrdělo amatérismem, na stranu druhou (velkou), ty kapely nebyly vůbec špatný, ať už hrály pro maminy vracící se z nákupu těžko stravitelné improvizace nebo “What a Wonderful World”.

Jediný (pod)večerní koncert – MODEA, vysoko bodující v new-age kategorii japonského žebříčku. Žánrově někde v trojúhelníku mezi Corrs, Erou a Georgem Winstonem.

No… v největším závodě Toshiby, kde se napříkal dělaj nejrychlejší výtahy světa a kterej shodou okolností máme asi pět minut na kole, jsme toho sice moc neviděli, ale závěrečná fotka vzpomínku zanechá.

Každý máme svoje, že…

Tak po dlouhé době… se po malých krůčcích zas rozjedu…

Izolované vnitrozemské město Hitojoši má…

.

.

…kromě jedné ze tří nejrychleji tekoucích řek Kuma (to není ona)…

.

.

.

…zříceninu hradu ze 12. století, ve které jsme skrovně poobědvali.

.

No, říkal jsem po krůčcích, z dnešního příspěvku se nikomu vařit v žilách krev nebude, ale zato mi trval jen pár minut.

…aneb Rybí trh v Cukidži.

Tokijské metropolitní ústřední velkoobchodní tržiště je se svými dvěma tisíci tunami mořských produktů denně a více než 60,000 zaměstnanci největší rybí tržnice světa.

Realita vypadá asi tak, že v dopoledních hodinách po úsvitové dražební horečce člověk kličkuje úzounkými uličkami mezi káděmi, nevraživými pohledy prodavačů (páč tu je hlavně na čumendu), motorovými trojkolkami řízenými zběsilými řidiči a dalšími obdobně orientovanými zahraničními turisty.

.

V přilehlé suši restauraci oceníte čerstvost ingrediencí , když vás při pití polévky na obličeji šimrají tykadla. Tykadlová misoširu byla ale opravdu výborná.

Děkuju Fotonovovi za fotky, taky se ale trochu styděl a přišli jsme celkem pozdě, takže lepší najdete např. tady nebo panoramatický pohled.

V pondělí mi začal letní semestr. Rozvrh stojí za pytel a potrvá až do konce července. No třeba časem najdu i pozitiva. 

Ze dvou stran jsem se doslechl o tomhle instruktážním videu, díky němuž jsem se jistě posunul o několik stupňů vzhůru v japonském sociálním žebříčku.

Ranní chlad v horách na jih od dalšího nudně uchvátaného velkoměsta Kumamoto. Někde v jejich středu, po dlouhém průjezdu říčním údolím, a strachováním se, kde tu naberem benzín, jsme spali v nejlepším ubytování za celý pobyt. V malém tradičním rjokanu se smíšeným rotenburem (venkovním bazénem), neservilním ale úslužným personálem pobíhajícím ve fuseklobačkorách a pantoflích po chodbách a velkými, čistými a nijak drahými pokoji.

.

.

.

.

.

U cesty byla tahle strašidelná hluuuuuboká jeskyně…

i s modře vodním vchodem, ke kterýmu když jsme přes ňáký zákazy lezli, nachytaly se na nás bobulky, který jsou asi nejdokonalejší druh rostlinný říše, protože se vyvinuly k totálnímu smradu a absolutní lepkavosti. Když jsme se ometali smetákem ze záchodku (moc to nešlo), vystrašili jsme několik nevraživých vesničanů.

Malebná scenérie zátoky Minamata. Pobřežní linie je nádherná, přirodní, lidmi skoro nez- ničená. Za námi jsou kopce porostlé mandarinkami v době sklizně. Oblast je neblaze proslulá kvůli jedné z největších chemických havárií historie jejíž důsledky daly pojmenování i otravě rtutí – nemoci Minamata.

To, že tenkrát většina obyvatel odtud utekla, je znát dodnes. Rybářská vesnice, jíž jsme procházeli, byla plná opuštěných stavení, trošku skličující i přes slunečné počasí a sympatické domorodce. Po procházce přes pláž na nás u cesty čekalo policejní auto. Kecal bych, kdybych tvrdil, že jsem neměl trochu bobky, ale pěkně jsme si pokecali. Stejně to nechápu. Je ale možný, že jsme byli první cizinci, co v posledních letech do tohoto zapomenutého koutku zabloudili.

…

Máme novej kontejner na PET flašky!

…

No a to už teda není tak zajímavý, ale pozvolně přechází zimní jaro do jarního jara.

Tohle už je okraj jedné z největších sopečných kalder na světě. Po obvodu má asi 120km a kromě pěti vyrostlých menších sopek se do ní bez problémů vejde i město Aso a přilehlé vesnice.

.

.

.

Ještě než se auto propadlo do tohodle vulkanického Grand Cannyonu, vedla cesta doslova stepí. Vysoká suchá tráva všude kolem, po šedivém nebo přebarveném světě na který jsem si tu zvykli jsme se ocitli v hnědomodru hlazeni svěžím větrem. Nádhera.

Celkem hračkou bylo najít cestu na přístupný (pokud zrovna neflusá šutráky všude kolem) a zároveň nejnebezpečnější japonský vrchol.

.

.

.

.

Prázdná silnice vybízela k experimentům.

.

.

.

.

Zrcadlová jezera, zmrzlá mrtvá krajina. Jinak na vršku už začlo trošku přituhovat, takže i když asi tříminutová cesta lanovkou plnou Číňanů a Korejců nebyla úplně nejlepší investice…

.

.

.

…byla nám taková klendra, že jsme to pěšky prostě nelezli. Navíc počasí stálo za prd (aneb bylo prd vidět). Nicméně našel jsem vám lepší fotky: tady a tady

.

.

.

Abych byl taky na ňáký fotce… Ze samotného kráteru stoupala smradlavá pára tak hustá, že vlastně nebyl vidět, což když se spojilo s okolní mlhou, sněžením a ostrým vichrem… no dlouho jsme se nezdrželi.

.

.

Grrrr….. Kchchch…. Uáááárgh… Ani ti dinosauři nebyli stoprocentně živí.

Zejtra brzo ráno jsme měl odlétat na dva týdny na tropické ostrovy Okinawy. Protože jsem ale pako a teď ještě i kripl, budu sedět doma. Chtěl bych aspoň ňákou brigádu, ale nedokážu si ani umejt nádobí, takže nevím, kdo by mě chtěl.

Abych okusil taxík a nemocniční pohotovost, udělal jsem si let z kola do nebezpečí, hodil držku na chodník a strhnul si kus nehtu. Budu v pořádku, nebojte, jen to trochu bolí. Fotku ukazovat nebudu.

Přeruším sotva rozjetou Kjúšú sérii. Někdy před měsícem jsme potřebovali využít zbytek pětidenního lístku na vlak, tak jsme vyrazili na sever do hor. Páč jsme měli jen víkend a kus pátku bylo to jen k pět hodin vzdálenému Inawaširu, kde se bude příští rok konat mistrovství světa v akrobatickým lyžování (asi. myslim).

Jen ať se rez nažere! To máte děti z toho, že parkujete tam, kde se to smí – na parkovišti před nádražím. Kdybyste to píchli na zákaz, přijedou hodní pánové s valníkem a odvezou vám kolo do tepla. No a když si ho do měsíce nevyzvednete, ohřeje se ještě víc – v tavné peci někde v Číně.

Tak takhle to vypadá, když jsou na pořadu dne, týdne a ročního období řeči, jak letos nepadá žádnej sníh. Podotýkám, že na západní straně hor tradičně sněží podstatně víc, než tady na východě.

.

.

…V “muzeu” (už jsem si zvykl, že muzeum tu často znamená může znamenat prodejní galerii aneb jeden velkej krám) skla měli celkem zvláštní vkus (hlavně aby to bylo barevný), ale českýho skla tam bylo habakuk! Tak čtvrtina exponátů. Kvůli týhle ichtyl fotce jsem i prosil prodavačku, jestli můžem porušit zákaz fotografování. :-|

Jojo, když vysvitlo slunce, tak to byla nádhera. Tahle zimní pohoda je hned za městečkem, který bylo mnohem menší, než se podle všech map i nočního průjezdu zdálo.

Pokračování bude, až budu znuděnej jarníma fotkama.

Po první noci na krajnici zapadlý silnice jsme ráno projeli během pár desítek minut celé Usa a vjeli zas do uklidňujících venkovských horokopců. Hodili si krásnou procházku k opuštěnému vodopádu, náhodou objevenému nedaleko od cesty. A pak začal boj. Hlavní silnice se vyšplhala na vrcholek hory, kde skončila na staveništi. Všechny objížďky po strašidelnýho útesech končily někomu v garáži nebo na lesních bahnitých cestách pokrytých listím. Vycouvávat s deseti centimetry po obou stranách byla pokaždé fakt sranda. Co nechápu je, že než takhle byla cesta utnuta, rozšířili ji pár set metrů předtím třeba i na čtyři pruhy. Nekecám. Asi aby se na ní obyvatelé osady o pěti barácích moc nemačkali při špičce.

Algoritmem “Zkus cestu, co vypadá nekratší a neslepá” jsem se dostával dál a dál. Respektive víc a víc zpátky. Další v pořadí byla cesta, která podle GPS navigace končila na vršku hory v lese a cca po dvou kilometrech se zas objevovala. Doufal jsem, že jen zapomněli dokreslit čárku a jel. Uvědomuju si, že nemám fotky, ale ty horský silničky druhý třídy, jsou jen tak tak pro jedno auto a míst, kde se vyhnout, je fakt pomálu. Se zadkem sevřeným jsme šplhali nahoru a … skončili na staveništi. Před námam si to bagr pěkně rejpal v hlíně. Ale nehodil jsem flintu do žita, kolem byly beztak jenom stromy a šutráky … a těžká silničářská technika, hezky si pokecal a projel!
.
Vídíte tu divnou hlínu?
No, tak zas nashle příště. S kratší prodlevou než teď.

Omlouvám se za neaktualizování. Mám tu vzácnou první, navíc dámskou, návštěvu.

Po půldni nervování se a nadávání na japonskej internet a bankovní systém jsme nasedli do auta z půjčovny, který nám výbornej personál dal asi o tři hodiny dřív než bylo ve smlouvě s tím, ať to nikomu neříkáme, a vyrazili jsme na jih do vnitrozemí – rychle pryč z města. No zas tak rychle ne, páč řízení na pravý straně, automatická převodovka a krapet hustější provoz s jinačíma pravidlama, než u nás přece jen… no a proč ta brzda je tak citlivá jsme taky zjistili, až když se začlo cosi pálit…. no tu ručku jsem mohl odbrzdit…. O:^)

Nicméně podle perfektní turistický automapy/průvodce, kterou jsme dopoledne koupili jsme vyrazili do krasu, kterej začíná hned za městem. Nikde prakticky ani noha….paráda.

U vybrané jeskyně taky pusto. Babka přeběhla z bufetu do budky na prodej lístků a řekla ať se přezujem do gumovejch pantoflí. Říkal jsem si, že tu někdo někoho asi nepochopil, ale tak co… nechali jsme tam boty a záchodovejch papučích vyrazili. Sami. Krápníková výzdoba oproti našim neskutečně chudinká, taky se mohlo na všechno šmakat a tak. Ale uzounká cestička měla svý kouzlo. Za chvíli už bylo jasný, proč ty pantofle. Cesta totiž končila třema schůdkama v říčce a suverénně pokračovala pod vodou. Príma, ale na konci července přece jen… navíc občas prostoru nad vodou moc nebylo… No vycachtali jsme se slušně. Taky jsme ňák přehlídli cedulku říkající, že elektrika vede jen sem a dál se moc chodit nedoporučuje a vyzbrojený světlem z displeje mobilů pokračovali dál, říkajíc si, že to začíná bejt celkem dobrodrůžo. Po chvíli ale cestu přehradil velkej šutrák a pod vodou se nám ho podplavávat fakt nechtělo. V bufáči jsme se pak zahřáli horkejma soba nudlema , bylo to fajn.

Heleďte, co jsem našel! Tahle epizoda se určitě do Best of Čtyřlístek nedostane, ale…

Kokura je asi nejzajímavější část velkého souměstí s prozaickým názvem Kitakjúšú (Severní Kjúšú). Zajímavosti: Nadzemka táhnoucí se hlavní třídou od nádraží do kterého právě vjíždí souprava na obrázku. Kokura byla původním cílem atomové bomby, co pak žuchla na Nagasaki – celkem haluz. Co je ale nesrovnatelně zajímavější, že se město píše stejnými znaky, jako roztomilá aidoru Yuko Ogura.

.

.

.

…

……

………

……………..

no… ne každej může bejt roztomilej.

.

.

.

.

Voyager! Já nevím, co napsat, ale tahle loďka opravdu z obyčejných.

.

.

.

Až se zas budu rozčilovat, co to postavili za monstrum vedle historickejch budov, vzpomenu si na hrad, japonskou zahradu a obří nákupně “zábavní” centrum River Walk (řeka chudák samozřejmě v podzemí zatrubkovaná) za plotem. A uvědomím si, že vždycky může být hůř…

Tak je to tady! Kromě toho, že zejtra zas začíná škola, mám konečně fotky z prázdninové cesty na Kjúšú.

Odstartovali jsme to celkem dobře nočním během na nádraží a nasednutím do špatnýho vlaku. Ňákej nádražák totiž měl geniální nápad dát dvěma vlakům odjíždějícím 3 minuty od sebe z jednoho nástupiště stejný jméno. Nebyl by to takovej problém, kdyby všechny sedadla nebyly jen s rezervací a my neměli rezervačku na ten druhej. Po typicky gaidžinským faux pas to dobře dopadlo. Vlak byl na konečný asi o hodinu dřív než bylo napsáno v jízdním plánu, kterej jsem pracně sestavil a trochu nás znejistěl při dalších asi 7 přestupech. Nicméně po devatenácti hodinách od opuštění koleje jsme v jihozápadním cípečku Honšú – (celkem pochopitelně) přístavním městě Šimonoseki. Nejlepší Štědrej den všech dob! Kromě dvaceti minut v Hirošimě jsme vždycky jen přeběhli z jedný soupravy do druhý.

V Šimonoseki kromě toho, že tam na Štědrej večer chcíp pes, a to až do tý míry, že jsme kromě žrádelen u nádraží prakticky nebyli schopní najít otevřenou restauraci, kromě vysokánské věže měnící v noci svou barvu, obrovské rybí tržnice, která páchla už zdaleka (takže jen monument poblíž), zajímavého oltáře se semaforem ve skále u přímořské silnice, své profesi oddanou pracovnici informační budky, páč za náma běžela asi 200 metrů s mapkou.

To naproti, to už je tam! Trapáci přeskočí úžinu v autě, buse nebo vlaku. Když nefučí ledovej vítr je fajn kolébat se na trajektu nebo stopnout jeden z desítek parníků, které během hodiny pod mostem proplují. Správní cestovatelé ovšem použijí…

.

.

.

.

.

…podmořský tunel!!!

Fotka z dělící čáry je pak nutnost.

.

No a to už koukáme zpátky na “pevninu”. Zvládli jsme to!!