Kuchaři již potřetí slavili v sobotu na Staroměstském náměstí svůj mezinárodní den. Pro Pražany a turisty to znamenalo, že se zde objeví spousta renomovaných restaurací zastupovaných svými kuchaři. Typicky po česku (až na výjimku z thajských nudlí) pak dávali ochutnat – za přiměřený peníz – jak dobrá je naše kuchyně.

Ceny na Staromáku v sobotu připomínaly moravskou vesnici, jen jídla, ač byla podávána na plastových táccích, byla poněkud sofistikovaněji připravena (ale tím nechci říct, že na moravské vesnici nenajdete lepší kančí guláš nebo lívance než na této vypečené akci). Vše bylo nastaveno tak, aby si všichni pořádně nacpali nácky.

Celá akce dost připomínala Food Festival, jen vstup byl volný a lidé si vystačili s normálními penězi namísto poukázek. Kachna s kusem bůčku, zelím a knedlíkem za 60 Kč, kančí na šípku, grilovaná pražská šunka, krkovice s bramborákem, Slováci podávali strapačky i halušky se zelím (bryndzu někde zapomněli). Výtečné byly třeba vepřenky, bramboráky byly k dostání v mnoha variacích.

K vidění a k jídlu toho bylo, pokud člověk vytrval a přečkal frontu až do zdárného konce, spousta. Některé pokusy byly horší než jiné, ale převažovalo poctivé české jídlo, které muselo zaujmout každého, turistu i domácího.

Co ovšem byl jednoznačný kámen úrazu, to je hudební produkce. Podle všeho (jak jsem tedy pochopil z narážek jednoho šaška na pódiu) se na akci zjevil i sám hrobník českého televizního humoru Petr Novotný, kterého jsem naštěstí minul. Ovšem ti, co lezli před dav během mojí přítomnosti, to museli být ti, které Novotný na nějakém hřbitově vykopal.

Zazněly všemožné české vypalovačky rozdílného stupně hrůznosti ve zcela příšerném provedení kohosi, kdo se pojmenoval duo Achát. Na pódiu dále falešně a operně řvala jakási česká a hezká verzička Nightwish, při níž se mě několik turistů ptalo, co jí kdo udělal a jestli by to nešlo vypnout. Následná dívčina s vlastními srdíčkovými hustotexty a kytarou mě donutila nadobro odejít, protože přetrpět takovou dávku českého malohnusu vás nikdo nenutí každý den.

Zkrátka a dobře, vychutnat si pořádně a s rozkoší jídlo prostě nešlo. Jako by nestačila hnusná zima, museli návštěvníci snášet ještě bezprecedentně špatnou hudební produkci. Při něčem takovém vás přejde chuť na cokoli a ceny svařáku nebyly zase tak mírné, aby dostatečně otupily sluch. Zkrátka a dobře – příští rok je rozhodně co zlepšovat. Tudy cesta nevede. A pokud ano, tak jedině přes mrtvoly jedlíků.

První pořádný článek tedy bude, jak jinak, než o jídle. Čínojídlo je totiž kapitolou samo pro sebe. Čtěte pozorně, protože neznalost může být opravdu nebezpečná!

Pokud přijdete do čínské restaurace, a to víc než ve čtyřech, posadí vás ke kulatému stolu, který má uprostřed smrtelně nebezpečnou točnu na mísy s jídlem. Na točnu se servírují jednotlivé chody (většina z nich najednou) a každý u stolu si k sobě natočí jídlo, které chce, a nabere si velkou keramickou lžící do své misky. Nebezpečnost samozřejmě spočívá v tom, že mísy přečnívají z točny a pokud otočíte poněkud rychleji, s pravděpodobností limitně se blížící 100% srazíte někomu sklenici s pivem či hrnek čaje, jehož tekutině tak navíc dodáte zajímavý točivý moment, takže se rozprskne dále, než jste zvyklí (ano, osobně jsem zvládla jednou napůl vypitou Colou ohodit tři lidi).

Nádobí, ze kterého se v Číně jí, vypadá takto:

Jak můžete vidět, jedná se o menší a větší mističku, talířek, lžičku a jídelní hůlky. Důležité je nezaměnit mističky, ať nevypadáte jako ignoranti – takže, ta větší, ta je na rýži, ta menší, to není mistička, to je hrneček. V Číně se nepije čaj z těch našich půllitrových nádob s jedním či dvěma uchy, ale právě z takových mističek, a ouška to nemá, protože se nepije horký tak, abyste nemohli hrneček udržet v ruce.

Pokud identifikujete hrneček, nalejete si do něj čaj z konvičky, která se již točí na točně či stojí někde opodál. K jídlu se zásadně servíruje čaj jasmínový, který není moc hořký a dobře neutralizuje pálivou chuť (většiny) jídla. Dále si vezmete tu velkou lžíci, kterou nebudete, opakuji NEBUDETE, používat k jídlu – je totiž na nakládání věcí ze servírovacích mis do vaší misky. Jistě uznáte, že nandavat si oslintanou lžičkou ze společné krmě by nebylo moc hygienické. Číňané si to myslí taky a dívali by se na Vás jako na burana. Na malý talířek si můžete dávat omáčku (pokud se nějaká na točně objeví), či si na něj můžete odkládat jídlo, které se teprve chystáte sníst, a které jste si rychle vzali z velké mísy, protože později by na vás už prostě nezbylo.

Dalším podstatným nebezpečenstvím jsou pro většinu Evropanů jídelní hůlky. Těmi se jí v Číně všechno, od rýže, přes maso, po knedlíky a polévku (čtete správně). Tajemství toho, jak si hůlkami nevypíchnout oko, ale najíst se, spočívá v jejich správném úchopu a možství odhodlání při prvním použití.  Zde se můžete krásně naučit, jak jíst hůlkami (a těm, kteří byli pozváni na mou Čínopárty, to vřele doporučuji – příbory nebudou) a přitom někoho neprobodnout. Od místních jsem odkoukala některé fígly: je dobré si dát mističku s jídlem blíž k puse, takže nebryndáte; když se nedaří hůlkami chytit něco menšího, uchopte hůlky blíž ke konci, kterým jídlo chytáte; když chcete jíst knedlík, napíchněte jej na jednu hůlku a druhou ho přidržujte, aby se vám neotáčel (hůlky samozřejmě stále držíte v jedné ruce);  u polévky vyjezte nudle, voda se pak vypije.

Zvláštností, která mne překvapila, je skutečnost, že v Číně se polévky servírují až úplně nakonec jídla. Jsou to takové nemastné neslané vody, které nemají žádnou chuť. Ta se totiž získá tak, že si polévku nalejete do té svojí jídlení mističky, která je celá špinavá od koření z předchozích všech pálivých jídel  – a tím se polévka okoření. Já osobně to teda nemusím, ale ostatní si to moc pochvalovali.

Kantonská kuchyně, kterou jsme se skoro celou dobu živili, má v Číně význačné postavení, neboť se v ní často vyskytují knedlíky. A to včetně takových těch kynutých, které znáte od babičky. Knedlíky se buďto plní masem, zelninou, ořechy, apod., nebo se vám předloží jen tak, suché a nakynuté, naprosto dusivé a nepoživatelné;) Jo a někdy se takto vykynutý knedlík taky smaží, pak mi chutnal víc. Knedlíky se nemáčí v omáčkách, jako u nás zvykem, ale prostě se jedí s kouskem zeleniny nebo masa.  V X’ianu jsme se dočkali knedlíkového menu. Jedná se o 18 druhů knedlíků, každý jiný, každý plněný něčím jiným, a každý ve tvaru toho, čím byl naplněn:

Zodpovědně vám mohu říci, že po knedlíku č. 10 jsem už měla dost a nemohla jsem se skoro ani pohnout, natož ještě rozlišovat chutě;)

Co se jí dále? Dopředu je jasné, že půjde o turistické jídlo, takže jsme na stole nenalezli žádné obojživelníky či psy (o kočkách si nejsem jistá, našla jsem v jednom jídle podezřele kočičově vypadající bílý chlup). Hlavně se jedná o ryby, kuře, hovězí, vepřové a zeleninu. Zelenina ovšem není syrová, ale vždy smažená (taková smažená okurka byl pro mne dost šokující zážitek). Rýže se podává s vajíčkem, aby se lépe spojila a tak se lépe jedla hůlkami. Někdy se rýže dává na stůl až nakonec, protože slouží jen jako doplněk k jídlu (holt jídlo pro chudé). Smaží se samozřejmě vše od nudlí po výše zmiňované knedlíky. Úprava masa je od sladké medové po pekelně pálivou. A to vše je servírováno i k snídani.

Po čtyřech dnech se vám tak zdá, že už vám leze smažená rýže a kousky masa i z nosu a že NUTNĚ POTŘEBUJETE MEKÁČ….No, pomohlo mi to (a to nebudu vyprávět o tom, že v čínském Meku mají fakt kuřecí stejky a ne mletou soju, že veleporce stojí o půlku míň než u nás, a že tam mají šikovné mikrotaštičky na kelímek s pitím, takže při takeaway nákupu se  vám půlka nevyleje na nohy), a poté už jsem si na místní kuchyni zvykla a dokonce zvažuju, že si dám zítra v práci čínu (a budu jíst dovezenými hůlkami), protože už mi to nějak chybí;)

Má jediná významná výtka tak spočívá ve skutečnosti, že Číňané vymysleli polovinu vynálezů lidstva, ale čokoládu ne. Tudíž ji nepoužívají, sladké nejedí (max. jakési podivné rozmačkané hnědé sladké fazole – pro mne absolutně nedostačující náhražku) a ani neservírují. Takže nemají čokoládové dorty!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!  Přátelé, co vám mám vyprávět, bylo to utrpení, z nějž se léčím po návratu doteď.

PS: Závěrem krátce pohovořím o slavné pekingské kachně. Fakt se nekrájí její maso, ale jenom kůže kachny (maso není důležité a udělá se z něj pak ta bezchutná polívka), která je vypečená a křupavá. Pak se zabalí do supertenké placičky (fakt je přes ni vidět) spolu s okurkou a pórkem a nasládlou omáčkou. Chutnala nejen mně, ale i mým dalším 9 spolustolovníkům, takže se po ní jenom zaprášilo. Tou osmaženou plátkovanou místní verzí u nás u práce však nepohrdnu;)

Nezastírám, že jsem kachnojedlík. Tím nemyslím takovou tu českou kachnu se šesti a červeným zelím, popřípadě podivnou náhražkovou českou kuchyní stvořené “kuře jako kachna”, ale asijská úprava kachny mi je blízká. Veletučné kachní jídlo si s oblibou dávám zde, ve střední Evropě u místních Číňanů. Ovšem….

….právě, že je tu důležité to OVŠEM. Čínská kuchyně, jak ji známe u nás, v horším případě ze stánků a bister, v lepším z restaurací, kde na konci jídla dostanete vějíř či malé čínské botky, má prý dle tištěných průvodců i dle kamarádů, kteří v Číně pobyli,  asi tolik společného, jako losos s lososovou pomazánkou z Tesca. Tradiční pekingská kachna tedy není téměř upražené něco na plátky pohozené na kopečku rýže. Nenenene.

Ta PRAVÁ pekingská kachna z Pekingu se nechá dlouho vyschnout v celku včetně krku a hlavy se zobákem. Pak se marinuje na sladko. Pak se peče nad žhavými vonnými štěpinami. Teprve poté se krájí na kousky a balí se do placek vařených v páře spolu s okurkou, pórkem a speciální kachní omáčkou. Rýže nebývá přítomna, neboť kachna je císařské jídlo a rýže je znak chudoby (pokud by se servírovala, znamená to, že hostitel nemá na nic dražšího).

Tak to vypadá, že v Pekingu může nastat dvojí situace: a) zamiluji se do úchvatné, správné a jedinečné pravé pekingské kachny a už mi nikdy tady ta náhradní nebude chutnat, či za b) jak sem zvyklá na tu mastnou plátkovanou z friťáku u nás u práce, tak mi ta pravá nebude chutnat a já budu vypadat jako podivín….

PS.: na Vaše četné výzvy tímto výslovně a slavnostně slibuji, že tam nebudu jíst psy, kočky, želvy, žáby, štíry, opice, hady, ani nic podobného.

Když jsem tu před nedávnem uveřejnil, jak jsem dopadl, když jsem si objednal a číšnice řekla, že tohle mi tedy rozhodně nedonese, ozvala se z Holandska spolužačka Bára, že to jsem ještě neviděl obsluhu tam. Neviděl. A tak mi k tomu napsala fejeton. Doufejme, že to není poslední holandské okénko tady na Sumáři.

Čekali jste někdy v zapadlé vísce na ospalého číšníka a říkali si, že to svět neviděl? Musím vás ujistit, že bohužel viděl. Obsluha v podnicích Nizozemského království je toho neslavným důkazem.

Pojďme pěkně popořádku. Vejdeme do restaurace, najdeme si místo, usadíme se. Sedíme, povídáme si, porozhlížíme se kolem, děláme si pohodlí. Uvelebujeme se. Seznamujeme se s prostředím, vybavením, osvětlením, výzdobou, atmosférou, sousedy u stolu, ubrusem, květinami ve váze, výhledem z okna, podlahovou krytinou, nástropními malbami….už se snad proboha vážně není na co koukat a ten proklatý číšník pořád nikde!!!

Jako by si nás ani nevšimnul. Nebo si nás nechce všimnout? Haló! Nic. Tady! Zase nic. Teď! Vždyť TEĎ prošel přímo kolem nás. Mohl jsem ho chytit za rukáv! No to snad…! … Konečně! Už je tu, tak honem. Co si dáme? No…. Nemáte, prosím Vás, menu? Mají. Dalších pět až deset minut. Áááá už se to nese. Ouha, holandština. (Celá konverzace doposud probíhá v angličtině) Nemáte, prosím Vás, menu také v angličtině? Máte? A Mohl byste jej, prosím, přinést? Bezva.

Další čtvrthodinka. Tak se na to podíváme. Samý sendvič, obložená houska, saláty…něco zkusíme vybrat. Objednáváme. Po vyřčení třetího přání (jako v pohádce) se číšník zatváří ztrápeně, přeruší nás a rozrušeně odběhne s tím, že si na to musí vzít kus papíru a tužku. Drahnou chvíli psací potřeby hledá. Tak znovu: já si dám to, ty tohle a k tomu ještě tamto. To je vše, děkujeme. Slabá půlhodinka stačí k tomu, abychom se od dívenky v zástěře dozvěděli, že chybí nějaká z ingrediencí nutných k přípravě jednoho z námi vybraných pokrmů anebo že zvolený nápoj dnes prostě není v nabídce.

Omlouvá se. Menu mezitím samozřejmě odnesli, tak improvizujeme a měníme objednávku. (Peripetiemi s případným znovuvyžádáním meníčka a/nebo s příliš náročnou objednávkou, kterou je nutné zaznamenat v písemné podobě, nebudu unavovat. Vraťte se o pár řádků, zopakujte si příslušné pasáže a připočítejte náležitou minutáž.)

Záleží na štěstí. Také na složitosti objednaných pokrmů, samozřejmě, zručnosti kuchaře, zapomnětlivosti číšníka…ve hře je víc faktorů, ale štěstí hraje roli hlavní. Kýženého občerstvení se tak totiž člověk dočká buď již za necelou třičtvrtěhodinku, konverzace podkreslená kručením v břiše se ale může protáhnout i přes hodinu. Podle toho.

Řekněme ale, že už se nosí na stůl. Netěšte se na kdovíjaké servírování, obsluha většinou talíře před hosty doslova hází, teplé jídlo bývá vlažné až zcela studené, skleničky jsou upatlané, pivo nemá pěnu z principu a pod míru je zřejmě z hecu. Nedostanete úplně přesně to, co jste si objednali, nebo jsou objednávky vzájemně podivně pomíchané? Opovažte se cokoliv z výše zmíněných (či jakýchkoliv dalších nezmíněných) nedostatků reklamovat!

Nejen, že riskujete vražedné pohledy ze strany číšníků, ale především budete na vyplnění svého troufalého přání čekat další věky – zatímco Vaši spolustolovníci stihnou své porce sníst a sklenice vypít – a často se dokonce VŮBEC nedočkáte.

Abychom stále jen nehanili: pochvalu zaslouží řada pochutin, které jsou běžně k nalezení v nabídce místních lokálů, jako je čerstvý mátový čaj, vynikající palačinky s čerstvým ovocem, likérem, nebo slanou náplní, různé pokrmy z čerstvých ryb a mořských plodů, koláče a dorty vlastní výroby apod.

Pozoruhodným fenoménem, který je v holandských podnicích poměrně v oblibě, je tzv. all you can eat. Jedná se o neomezenou konzumaci daného pokrmu, např. grilovaných žebírek v medové marinádě, ale třeba i palačinek, falafelu a jiných pochutin. Za zmínku v této souvislosti stojí marketingová zručnost, s jakou se místní podnikatelé této příležitosti chopili.

První porce se servíruje standardní rychlostí (viz výše), někdy dokonce až překvapivě svižně, tj. rychleji než standardně. Malý háček je však v rychlosti donášky další/ch porce/í. Ve výsledku to znamená, že pokud na konzumaci nemáte vyhrazený zrovna celý zbytek dne, stihnete spořádat jen první porci. Tím se tato na první pohled výhodná nabídka rázem stává srovnatelnou s ostatními „jednoporcovými“ pokrmy a z tohoto srovnání především cenově nevychází vítězně. Jediná rada v takové situaci zní: mávej a křič na obsluhu kdykoliv jde kolem, připomínej se, choď se ptát, zda už se to nese, nenech číšníka zapomenout!

Dostáváme se k placení. Tradičním problémem bývá odchyt obsluhujícího personálu, nebudu se však opakovat. Představme si, že číšník stojí s připravenou peněženkou a současně (v ideálním případě) třímá buď elektronické objednávací zařízení anebo vytištěnou účtenku. Na rozdíl od českých podniků zde nebývá výjimkou žádat rozdělení útraty na jednotlivé hosty stylem každý sám za sebe.

Naopak, tento způsob spravedlivé dělby je pro šetřivé Holanďany natolik typický, že dokonce prosákl do rčení v cizích jazycích (srov. v aj „Go Dutch“ – Platit útratu v hospodě či restauraci rozděleně, tedy každý host sám za sebe). Dobrou zprávou je, že číšník poměrně často zapomene započítat některý z pokrmů či nápojů a pokud se poctivý host sám nepřipomene, u příjemného omylu také zůstane.

Nemilým, leč neřídkým překvapením v některých podnicích bývá vyžadování platby například za pivo bezprostředně po dosednutí načepované sklenice na desku stolu. Této praktiky se lze dočkat především při posezení na venkovních zahrádkách restaurací, a to zřejmě z praktických důvodů – aby host neutekl bez placení, až ho omrzí čekat na zapomnětlivou a nevšímavou obsluhu.

Sečteno a podtrženo:na návštěvu restauračního zařízení v Nizozemsku je třeba se vyzbrojit trpělivostí, časovou flexibilitou, dobrou náladou, zásobou konverzačních témat, příjemnou společností a pro mírné urychlení také znalostí nizozemštiny. Dobrou chuť – neboli smakelijk eten!

Tak zase jednou negativně, ale na Bišické benzínce mi před chvílí tak hnuli žlučí, že jim tu tu negativní reklamu prostě udělám. Mají tam, kus před Mělníkem, u benzínky přilehlou restauraci. Široko daleko jediná, tak jsme jeli jíst z jedné akce až tam. Interiér z poloviny 90. let dýchal přepáleným omastkem, ale snažil jsem se nedělat si obrázek…

Nu, odbarvená servírka po čase přece jen došla. Také nám dala lístek. Předražené, nabídka spíše podprůměrná. Asi nejzajímavěji vypadala dětská jídla. Dítě jsme s sebou měli, ale jíst nechtělo. Jedna spolustolovnice si chtěla objednat právě z dětského lístku, ale bylo jí vysvětleno, že je to pouze pro děti. Ovšem my dítě s sebou měli, jen byla hloupost říct, že to nechceme pro něj.

Servírka se totiž vrátila asi po minutě a oznámila – drze a sveřepě – že si máme objednat, ale to jídlo prostě nedodá. Ještě pořád jsem se držel. Pak začala, že si máme zavolat šéfa, a že je to pro děti, a i když dítě máme, tak to jídlo nedostaneme (protože poloviční jídla stojí o 40 Kč víc než dětská, což ani neřekla nahlas).

Nevydržel jsem, chtěl jsem šéfa. Odjel. Tak jsem se zeptal, proč nemůžeme dostat dětské jídlo, když s sebou máme dítě. Protože ho prý nebude to dítě jíst. A co je vám do toho? Do toho jí bylo to, že to dítě nebude jíst dětské jídlo. Pak mi řekla, že mám dávat pozor na to, co říkám. Ti, kdo mě znají, budou dozajista vědět, že jsem oné lady neřekl ani křivého slova. Na její doporučení jsem jí pouze sdělil, že kdybych ji chtěl urazit, určitě by to poznala.

Nakonec jsem oznámil, že to co tady jsem nezažil, a že tu jíst nebudeme. Nezažil jsem ani to, aby se mi obsluha restaurace vysmála do obličeje, když přišla o pět hostů, kteří chtěli jíst. Něco takového jsem opravdu snad ještě nezažil. Inu, kde není konkurence, zbývá držet protestní hladovku.

Nakonec jsme se najedli ve Všetatech na nádraží, kde mi zase použitý číšník poradil, ať trénuju čtení, a dal nám pouze jeden jídelní lístek. Pak už byl ovšem milý a ten hermelín usmažený taky ušel. To je zase den.

Další Food Festival je za námi. Víkend, který promočil, se prý ale na návštěvnosti moc neodrazil, lidí přišlo tolik, že to jednotliví restauratéři ani nečekali. Důsledek? Když jsem přišel v osm večer v neděli do areálu, bylo už dobrých 50 % stánků zavřeno, protože je lidé vyžrali. Dvě hodiny před závěrem akce mi to přišlo poněkud smutné.

Ovšem pozdní příchod byl plánovaný a vyplatil se. Nikdo nechce vozit jídlo domů a nebo jej vyhazovat, a tak se dá takhle ke konci v pozdních hodinách smlouvat. Co stálo osm grantů (1 grant = 25 Kč), se dalo pořídit i „jen“ za čtyři. Bohužel výběr už nebyl takový, ale i tak jsem si to náležitě užil.

Zahájil jsem bouillabaisou s majonézovou hořčicí, výborná byla. Vynechal jsem tatarák z lososa, abych se vrhl na gnochi s krevetami, které ovšem byly hnusně rozvařené a bylo jich škoda. Jinak to špatné nebylo. Následoval tuňák žlutoploutvý ala roastbeef, kterého mi bylo líto, ale chutnal fantasticky.

Následoval přesun zpět ke Karlovu mostu, kde jsem dostal zadarmo skvělé kapučíno, kachnu se šouletem, kapra v šupinách (asi košer jídla či co) a východní cukrovinky. Sklenku rýnského z Porýní… A hurá domů. S deseti granty jsem projedl asi 24 a to už se vyplatí.:)

Co se organizace týče – aby jídlo nebylo 2 hodiny před koncem, je nestoudné. Podobně tomu prý bylo už v sobotu. Hanba! Co se místa pořádání týče, bylo to krásné, nábřeží je romantické, přepravování loďkou (kterou bych se jinak jako bydlící v Pze vydal jen těžko) bylo skvělé, ale Žofín byl loni lepší, protože byl kompaktnější. Tohle bylo takové nepřehledné a rozfrcané, ale pokud přišlo víc lidí, tak to můžu jen pochválit.

Přiložený link odkazuje na souhrn fotografií pořízených od čtvrtka do neděle, v posledních májových dnech. Abyste viděli, jak se jeden může nudit k smrti. Těžiště je právě ve FOOD FESTIVALU.

Veletrhy Ezoteriku a Biostyl se snažím navštěvovat pravidelně, loni mi to ovšem nějak nevyšlo. Jen by mne zajímalo, kdy se mi podaří říci, že jsem tam byl hlavně kvůli duchovnu. Prozatím to vždycky skončilo nějakou tou přednáškou, ale spoustou dobrého a kvalitního jídla, které je tam nejen k vidění, ale i k ochutnání.

Dal jsem si letos předsevzetí, že ty nejlepší věci, které mě zaujaly, představím i vám ostatním, kteří jste tam nebyli. Některé věci totiž i za ty peníze stojí za ochutnání. Není jich málo, ale zase jich není tak hodně, aby se to nevešlo do jednoho postu.

Předně bylo překvapující, kolik fairtrade kaváren se v Česku najednou vynořilo. Po dobrém čaji (který už se ani nesnaží nijak výrazně prezentovat, neb to není třeba) se zřejmě staneme i výspou dobré kávy. Konečně, dlužno říct. Snad se Češi naučí, že káva není turek, nad kterým lomí rukama většina zahraničních hostů, kteří mají tu smůlu, že je jim naservírován.

Když už jsme u těch nápojů, tak v poindickém opojení nemohu nezmínit nápoje Coco, které jsou sice z Německa a v Praze se dají koupit jen v bioprodejně ve Školské (a kokosy jsou z jižní Ameriky), ale za ochutnání stojí. Ochucené kokosové mléko, které je nejen bohatý zdroj vitamínů, ale chutná skvěle už samo o sobě, není v našich podmínkách levná záležitost. Pokud jste ale nikdy nebyli v tropech, kde vám čerstvý kokos rozseknou mačetou v přepočtu za 5 Kč (nebo si chuť chcete připomenout), těch asi 60 Kč za to stojí. Přísahám, že tyhle nápoje chutnají velice autenticky a budou z těch nejlepších kokosů. Firma má stránky www.freshelement.cz, ale jsou volaké divné.

Sůl nad zlato

A jsme-li u exotiky, nemohu nezmínit výrobek, který mě na celém Biu zaujal asi nejvíce. Ono to se solí nad zlato vůbec není od věci. Kvalitní sůl je něco, do čeho se hodí investovat, protože je to nejen zdravější, ale tak nějak to i lépe solí.

Na Bio stylu byla Čechům poprvé představena sůl Khoysan, kterou nemůže minout nikdo, kdo se oddává steakovým orgiím. Pochopitelně ji ocení i ultrazdravěžijící, ale co si budeme povídat, steak potřebuje nejlepší sůl ze všech nejvíc. A co je na ní tak zvláštního? Je z JAR a není z rafinerií, ale z přírodních solných pánví, na kterých je ručně sbírají domorodci. Ti navíc pěstují byliny, které do ní míchají. Sůl je unikátní a můžete si vybrat hned z několika druhů. Mě nejvíc zaujala ta s mořskými řasami a s bylinkami. Celou nabídku najdete na jejich stránkách, i když k dostání je zatím jen na jednom místě v Praze. Opravdu ale stojí si pro ni zajet. I za ty peníze, co za ni dáte, já jsem neváhal.

I Raška by si skočil pro Hrašku

No a nakonec zpátky ke kořenům. Jsem muž v domácnosti a obalovat si věci na smažení je pro mě prakticky nemyslitelné. Trojobal? Kde mám vzít strouhanku? Vejce si dám raději sázené! A mouka? Zase se mi to rozsype po zemi a budu to muset uklízet! Hraška to zařídí (ne, ten skokan byl Raška). Netuším sice, co znamená slovo „vychucená“, za které bych výrobci urazil pazoury, ale hrachová směs bez glutamanu, cholesterolu a lepku už vím. Luštěniny jsou zdravé a tady jde jen o přidání vody do prášku, až to zhoustne. Pak jen obalit cokoli (od chleba přes maso až po zeleninu) a šup s tím na pánev. Oxymorón se stává pravdou – smažený je najednou zdravý! Mně chutnala ta pikantní, tak jsem si ji koupil.

Tak. Tipy máte. Jen směle do toho, všechno jsem sám ochutnal a kdo mě zná, ví, že jsem mlsný až fuj! A nikdo mi za to tady nic nedal!:)

12 dkg cukru; 50 dkg odpeckovaných ,ovocetřešní; 2 polévkové lžíce škrobu; 2 dl smetany; citronová šťáva;3 polévkové lžíce medu; 2 vajíčka; 1 polévková lžíce krystalového cukru; 2 citrony; 1 svazeček meduňky lékařské

V 1 litru vody svaříme 12 dkg cukru a pak do vody přidáme odpeckované třešně. Dále polévku zahustíme dvěma polévkovými lžícemi škrobu rozmíchaného ve vodě. Přilijeme také smetanu, aby polévka byla ještě hustší. Několika kapkami citronu jí dodáme pikantní chuť a nakonec přidáme med. Potom dáme polévku chladit a necháme ji v chladnu až do podávání. Citronovou pěnu začneme připravovat tak, že bílky ze dvou vajíček oddělíme od žloutků. Do bílků pak přisypeme trochu cukru a ušleháme z nich tuhý sníh. Přidáme nastrouhanou kůru ze dvou citronů a malinko nadrobno nasekané meduňky lékařské.Mírně pocukrovanou vodu uvedeme do varu, ale nečekáme, až bude bublat, nýbrž jakmile se objeví první drobné bublinky, začneme do ní vhazovat pěnové noky, vykrajované ze sněhu polévkovou lžící. Sníh, který se nám za pár minut uvaří, vkládáme do polévky těsně před podáváním.

80 dkg brambor; 60 dkg vepřové panenky; 20 dkg anglické slaniny (bacon); 3 červené cibule; 20 dkg paprik v kyselém nálevu; 2 dl oleje; 3 dl bílého vína; 10 dkg česneku; 5 dkg rajského protlaku; 1 dužinatá paprika na plnění; 1 rajče; 1 svazeček pažitky; sůl; pepř

Anglickou slaninu nakrájíme na větší kostičky a trochu ji osmažíme na malém množství oleje. Vepřovou panenku nakrájíme na nudličky, které přihodíme ke slanině, načež vše dohromady důkladně podusíme. Přidáme červenou cibuli nakrájenou na kolečka, dužinatou papriku nakrájenou na nudličky a rajče rozkrájené na dílky. Potom k ragú přimícháme pikantní kyselé papriky nakrájené rovněž na kolečka. Ochutíme mletým pepřem a utřeným česnekem. Až nám maso změkne, přidáme k němu rajský protlak a znovu celé podusíme. Potom ragú zalijeme bílým vínem a necháme pořádně přejít varem, aby se pokud možno všechna voda odpařila. Brambory uvaříme ve slupce. Rozkrájíme je na dílky a začneme je opékat na malém množství oleje. Potom je osolíme a opékáme tak dlouho, dokud nezískají správnou barvu a nebudou pěkně křupavé. Podáváme tím způsobem, že ragú umístíme na talíř vedle brambor. Zdobíme pažitkou.

4 ks kuřecích prsíček; 2 cibule; 300 g uzeného sýra; 500 g anglické slaniny (bacon); 17 ks párátek;2 lilky; 1 dl stolního oleje; česnek; petržel; hlávkový salát

Sýr nakrájíme na nudličky o tloušťce půl centimetru. Kuřecí prsíčka mírně naklepeme. Osolíme a opepříme. Cibule podélně rozpůlíme a potom nakrájíme na velmi tenké plátky. A teď budeme kuřecí prsíčka nadívat: maso si pěkně rozprostřeme a naložíme na ně sýr a cibuli. Poskládáme a spíchneme párátkem. Omotáme anglickou slaninou, kterou také upevníme párátkem. Jako přílohu si uděláme grilovaný lilek. Uřízneme stonek, načež lilek rozkrojíme napůl. Do dužiny naděláme zářezy, ale opatrně, abychom nepoškodili slupku a osolíme. Petržel a česnek nasekáme nadrobno. Postříkáme trochou oleje a necháme odpočívat. Kuřecí prsíčka obalená slaninou upečeme. Anglická slanina bude zvenčí pěkně opečená a křupavá, zatímco maso uvnitř se nám bude při jídle zrovna rozplývat na jazyku. Lilky začneme grilovat nejpre na vnitřní straně, potom je obrátíme a postříkáme kořeněným olejem. Dbáme na to, abychom měli lilek po obou stranách dobře propečený. Jako přílohu si dáme salát rozebraný na jednotlivé listy. Na salátové lůžko umístíme lilky a kuřecí prsíčka, ze kterých před podáváním odstraníme párátka.

60 dkg kuřecích prsíček; 1 celý pórek; 2 mrkve; 1 kořen petržele; 3 kalifornské papriky; 20 dkg vlašských ořechů; 1 balíček skleněných nudlí; 10 dkg zeleného hrášku; 1 dkg medu; 1 dl sójové omáčky; 10 dkg divoké rýže; 1 celý čerstvý zázvor

Kuřecí prsíčka nakrájíme na nudličky, osolíme a vhodíme je do pánve na olej, aby zbělala. V jiné pánvi začneme na malém množství oleje restovat pórek nakrájený na kolečka. Přidáme k němu také na nudličky nakrájenou mrkev a petrželový kořen, potom osolíme a opepříme. K zelenině přidáme dusit tři různobarevné kalifornské papriky, které také napřed nakrájíme na nudličky, načež k dušené zelenině přisypeme předem opražená kuřecí prsíčka. Ochutíme mletým pepřem, sójovou omáčkou a medem, potom přidáme i ořechy. Ke směsi kuřecího masa se zeleninou přidáme divokou rýži, zelený hrášek a nastrouháme do ní čerstvý zázvor. Vše ještě trochu podusíme a pak zalijeme vodou. Až začne voda vřít, přidáme k ostatním ingrediencím předem namočené skleněné nudle a za častého míchání 15 minut vaříme. Příliš rychle odpařenou vodu doplníme. Jídlo pak porcujeme na talíře a dbáme na to, aby každá porce v dostatečném množství obsahovala jak maso, tak zeleninu. Jako ozdobný prvek je k tomuto exotickému jídlu vhodná fialová bazalka.

40 dkg vykostěných kuřecích prsíček; 40 dkg rýže; 1 anglický nebo tuzemský celer; 1 mrkev; 1 kořen petržele; 10 dkg sójových klíčků; 1 balíček mandlových plátků; 2 dl masového vývaru; 2 polévkové lžíce stolního oleje; 2 polévkové lžíce medu; 1 stroužek česneku; špetka mleté ostré papriky; 1 lžíce sójové omáčky; čerstvý zázvor; sůl

Na pánvi rozpálíme olej a přihodíme na tenké nudličky nakrájená kuřecí prsíčka. Mírně osmahneme a přihodíme na stejně tenké nudličky nakrájenou mrkev, kořen petržele a celer. Osolíme a přidáme rozetřený stroužek česneku, čerstvě nastrouhaný zázvor a rozemletou ostrou papriku. Vmícháme 10 dkg na plátky nakrájených mandlí a podlijeme masovým vývarem. Mírně povaříme a přidáme sójovou omáčku a med. Vhodíme 10 dkg sójových klíčků, pokud možno čerstvých. Vmícháme předem uvařenou rýži a podáváme.

60 dkg vykostěných krůtích prsíček; 30 dkg brokolice; 20 dkg uzeného sýra; 1 dl oleje; sůl; pepř; 10 dkg másla; 15 dkg česneku; 10 dkg mouky; 1 svazek petrželové natě; 2 dl mléka; 1,2 kg brambor; 6 dl oleje;estragon; petrželová nať; majoránka

Krůtí prsíčka naklepeme, osolíme, opepříme a ochutíme estragonem. Na plátky masa položíme předvařené růžičky brokolice, posypeme nastrouhaným uzeným sýrem a stočíme do závitků. Důkladně osmažíme na malém množství oleje. Přípravu omáčky začneme nejprve rozehřátím másla. Na zpěněné máslo vhodíme nastrouhaný česnek, zaprášíme moukou a zalijeme mlékem. Přidáme nadrobno nasekanou petrželovou nať, smetanu a bílé víno. Osolíme a ochutíme pepřem. Jako přílohu podáváme okořeněné opečené brambory.

80 dkg kachních prsíček; 2 dl likéru z černého rybízu; 2,5 dl červeného vína; 1 polévková lžíce kukuřičné moučky; 25 dkg malin; sůl; skořice; pepř; hnědý cukr

Do kachních prsíček uděláme na straně potažené kůží zářezy, načež prsíčka vložíme do rozpálené pánve, a to kůží se zářezy dolů. Vyškvaříme z nich kachní sádlo a pak prsíčka vyjmeme. Většinu sádla z pánve odlijeme, načež masitou část prsíček posypeme kořennou směsí, která bude obsahovat sůl, skořici, hnědý cukr a mletý pepř. Potom maso vrátíme do pánve, tak, aby okořeněná strana byla dole, a dále je pečeme. Rybízový likér smícháme s vínem a kukuřičnou moučkou. Tuto směs nalijeme na předpečená kachní prsíčka a asi 6-8 minut vaříme, aby omáčka zhoustla. Když už je hustá, vyjmeme maso a do omáčky zbylé v pánvi přidáme maliny. Ovoce svaříme se šťávou z masa, což nám potrvá přibližně 1-2 minuty. Podáváme tím způsobem, že kachní prsíčka na talíři zalijeme omáčkou a pak je ozdobíme petrželkou a tymiánem.

1 polévková lžíce oleje; 1 polévková lžíce másla; 40 dkg špaget; 60 dkg kuřecích prsíček; 1 pórek;1 cuketa; 2 rajčata; 20 dkg chřestu; 1 svazek petrželové natě; 2 dl smetany; 15 dkg uzeného sýra;estragon; sůl; pepř

Ve vroucí vodě uvaříme špagety. Na pánvi rozpálíme máslo a osmahneme na něm nakrájený pórek. Kuřecí prsíčka nakrájíme na nudličky, vhodíme na cibuli a osolíme. Až maso získá bílou barvu, přihodíme na proužky nakrájenou cuketu a opepříme. Chřest a rajčata nakrájíme na kolečka a přidáme k masu. Osolíme, opepříme, ochutíme estragonem a posypeme nahrubo nasekanou petrželovou natí. Podlijeme smetanou. Scezené těstoviny přimícháme k ragú. Před podáváním posypeme nastrouhaným uzeným sýrem a ozdobíme petrželovou natí.

80 dkg hovězího hřbetu; 30 dkg kuřecích jater; 15 dkg másla; 5 stroužků česneku; 2 balení máslového těsta; 5 dkg dijonské hořčice; 1 vejce; 3 červené cibule; 25 dkg pravých hřibů; 3 dl červeného vína;5 dl koňaku; 1 svazek oregana; 1 svazek majoránky; sůl; pepř; olej

Hovězí maso potřeme solí, pepřem a hořčicí. Předsmažíme na malém množství oleje. Červenou cibuli nasekáme nadrobno, zesklovatíme na oleji, osolíme a přihodíme kuřecí játra. Ochutíme nastrouhaným česnekem a pepřem. Až budou játra osmahnutá, rozmixujeme je s čerstvou majoránkou a oreganem. Kuřecí směs rozprostřeme rovnoměrně na máslové těsto, položíme plátky předsmaženého hovězího masa a na náplň přeložíme plátky těsta. Položíme na plech vymazaný olejem, povrch těsta potřeme vajíčkem, vložíme do trouby předehřáté na 180 °C a pečeme 25 až 30 minut. Připravíme ragú: nejprve rozehřejeme máslo a podusíme na něm 2 červené cibule rozkrojené na poloviny. Osolíme a přihodíme hříbky nakrájené na větší kousky. Podusíme dohromady s cibulí, okořeníme čerstvým oreganem a majoránkou a podlijeme vínem. Důkladně povaříme. Před podáváním rozkrojíme maso zapečené v máslovém těstě na plátky a položíme na ragú, které jsme naservírovali na dno talíře.

60 dkg hovězího hřbetu; 15 dkg másla; 6 dkg vlašských ořechů; 6 dkg dýňových jadérek; 1 polévková lžíce rajského protlaku; 1 špetka cukru; 2 dl masového vývaru; 2 dl smetany; 2 petrželové kořeny; 2 mrkve; 20 dkg květáku; 1 svazeček petržele; 4 – 5 třešňových rajčátek; sůl; pepř;

50 dkg bifteků; 15 dkg másla; 3 polévkové lžíce mouky; 3 dl masového vývaru; 2 polévkové lžíce zakysané smetany; 30 dkg brambor; 2 vajíčka; 1 dl smetany; 1 polévková lžíce hořčice; 1 dl oleje;sůl; barevný pepř; 1 svazeček petržele; 1 houska

8 krajíčků toustového chleba; 60 dkg rybího filé; 1 citron; 10 dkg mouky; 2 celé červené cibule; 2 dl zakysané smetany; 1 polévková lžíce hořčice; 5 stroužků česneku; 1 svazeček kopru; 1 svazeček petrželové natě; 1 svazeček pažitky; 5 dkg parmezánu; 1 hlávka salátu; sůl; pepř; olej

Krajíčky chleba si osmažime na pánvi. Rybí filé rozkrájíme na kousky, které tvarem a velikostí odpovídají krajíčkům toustového chleba. Osolíme, potřeme citronovou šťávou, obalíme v mouce a po obou stranách pěkně do červena opečeme. Zároveň s rybím masem smažíme v téže pánvi i červenou cibuli nakrájenou na kolečka. K výrobě sósu budeme potřebovat zakysanou smetanu, špetku soli, mletý bílý pepř, hořčici, třený česnek, čerstvé lístky kopru, petržel, pažitku a parmezán. To vše smícháme a rozšleháme do hladka. Podáváme tím způsobem, že na opečené tousty klademe po jednom listu salátu, na ten přijde rybí filé a červená cibule. Tuto sestavu pak zalijeme výše uvedeným sósem a shora přikryjeme dalším toustem. Zdobíme citronem.

60 dkg jehněčí kotlety s kostí; 10 dkg salátu lollo rosso; 15 dkg sýra „Old Amsterdam”; 10 dkg salátu radicchio; 15 dkg hrušek; 5 dkg polního salátu (kozlíčku); 1 dl olivového oleje; 1 dl vína „Merlot”; 1 svazek rozmarýnu; kořenící směs na jehněčí maso; sůl; pepř

Očistěné jehněčí maso ochutíme rozmarýnem a kořenící směsí. Na malém množství olivového oleje předsmažíme plátky kotlety a přitom je osolíme. Kosti, které vyčnívají z masa, zabalíme do alobalu, aby se během smažení nepřipálily. Olejem vymažeme pekáč, na dno položíme jehněčí maso, vedle umístíme několik větviček čerstvého rozmarýnu a podlijeme malým množstvím vody, aby se maso nepřipálilo. Vložíme do trouby a necháme asi 15 minut péct při teplotě 160-170 °C. Mezitím připravíme přílohu: do salátové mísy natrháme listy salátu lollo rosso a přidáme také listy polního salátu. Jelikož salát radicchio má mírně nahořklou chuť, nejprve ho chvilku podusíme na malém množství olivového oleje, aby salát ztratil na hořkosti. Potom ho přimícháme k ostatnímu salátu. Sýr nakrájíme na kostičky o rozměru asi jeden centimetr. Hrušky nakrájíme na tenké plátky a spolu s kostičkami sýra je vmícháme do salátu. Salát osolíme, ochutíme pepřem a zakapeme olivovým olejem. Na zálivku použijeme víno „Merlot”. Před podáváním položíme doprostřed talíře nejprve hromádku salátu se sýrem a s hruškami a přitom dbejme na to, aby v každé porci byly obsaženy všechny salátové přísady. Kotletu rozpůlíme a položíme na salát. Nakonec ozdobíme mletým barevným pepřem a zakapeme olivovým olejem.