Mám úkolů až nad hlavu, takže bych se tu teď správně neměla zdržovat. Seznam TO READ se rozrostl o půlku učebnice molekulární fyziky a článek o matematické logice. Samozřejmě se nějaké read zatím nekoná, ještě mi nehoří… Zkrátka to jsou věci na dvě deci.

Představte si tu ironii. Dostala jsem druhé místo ve městské olympiádě z ekologie. Haha, hlavně že jsem odpovědi zaškrtávala typem: “No, B jsme ještě neměli, tak to dáme… A se tady pěkně opakuje…” Já a ekologie, to jsou věci naprosto neslučitelné. Nicméně, musím teď vykouzlit referát na krajskou soutěž. Hurá. Zase volný čas v háji.

Čtu Lema, uchvátila mě povídka (?) Maska. Fakticky doporučuju. Hlavně Belle:D Když nechceš nic psát, můžeš aspoň číst… Hlavní hrdinka je ze začátku nebesky krásná dvorní dáma, která se dostaví na ples. Akorát se to potom zvrtne, přeroste v něco jako těžký surrealismus a nakonec vše projasní a skončí… neurčitě. Psychologické hrátky zaručeny. A svět z pohledu stroje, jehož existence je podmíněna jedinému cíli – zabít, taky. V rámci té psychologie…

Tak se mějte…

Přátelé,

konečně je hotovo poslední video z Martínkovické olympiády. Tímto oznamuji, že všechny dostupné materiály jsou vyčerpány (bohužel je to trošku vidět). Sliboval jsem, že k poslednímu videu napíšu i něco o tom, jaká olympiáda byla. Avšak po zralé úvaze jsem si uvědomil, že snaha zprostředkovat dva dny (pro někoho čtyři) plné pití, jídla a zábavy by bylo spíše na škodu. Prostě, kdo tam byl, má pěkné vzpomínky, kterým se těžko vyrovná nějaká reportáž a kdo tam nebyl, tomu by pár odstavců stejně nebylo nic platných a jen by se tiše užíral, že tam v srpnu nebyl s námi. Koneckonců, jeho chyba (teď myslím tebe, Adriane:)).

Pokochojte se tedy závěrem martínkovické olympijské trilogie. A kritizujte, pokud chcete:)

Ještě bych dodal, že tohle video není vtipné, pouze sentimentální. Aby slza ukápla a srdce zjihlo až si to za rok třeba pustíte.

Čóry

P.S.: V titulcích není uvedena úžasná organizátorka celého podniku, bez které by Olympiáda nebyla olympiádou ale bohapustou chlastačkou. Tímto se velmi, opravdu velmi, Vandě omlouvám a co nejdříve bude zjednána náprava.

Lidi, přestupuju na novou školu. Ne, nezačínejte se radovat, jelikož to bude nejspíš ještě větší záhul, než doposud byl. Ale jedna věc je stimulující: nebude to záhul marný. To mé dosavadní přežívání učení bylo, jelikož se většinou soustředilo na vyváznutí ve zdraví z hodin dějepisu, zeměpisu a literatury. Předměty, které potřebuju, se relativně zanedbávaly. A to si říkáme matematická třída! Když máme třídní ruštinářku a na fyzice všichni řvou jak pominutí..!

Ale ten chlap mě vzal. Takhle zfleku po dvou měsících. Nejlepší matematik města (aspoň se to o něm říká) mě přibral do své personální třídy, a co je hlavní, nemůže to vzít zpátky!!:D Nevím, jak se matce povedlo ho ukecat, ale nejspíš souhlasil a přemýšlel až pak:) Evženka, bývalá (a budoucí) spolužačka, mi reportovala, že se pak ji na mě ptal a ona ho uklidnila, že nejsem tak beznadějný blbec, jak se obával. Mno, to se ještě uvidí, že jo:))

Zkusím to. Kdyby mě pak vykopl, tak co z toho? Aspoň budu vědět, že na to nemám talent a můžu si pak vybrat něco jiného. Je to lepší, než kdybych to zjistila až na vejšce. Z druhé strany, teď bude fakt těžký je dohnat. Ale snad mi moje matikářka pomůže…

V novém kolektivu jsem skoro každý rok, takže z toho velký strach nemám (i když… géniové jsou nevypočítatelní). Pan A. (ten učitel) je, podle vyprávění mamky, podezřívavý, sarkastický, ale v podstatě ne zlý. A ke všemu, je tam přece Evženka, kterou se budu muset snažit nenaštvat, páč z ní potřebuju tahat informace… Měla bych jí ve čtvrtek, až tam půjdu, poděkovat…

Zítra bude perný den. Nejdřív letím na olympiádu z ekologie (já tam nechtěla, takže ať se s tím, že je znemožním, vypořádají sami), pak do školy, kam potřebuju odevzdat učebnice a odsedět několik zbylých hodin. Potom je odpoledne volné, jelikož se nemám z čeho učit. Udělám jen tu angličtinu. A ve čtvrtek – hurá do boje!

Btw, mám Zlatý kříž od Pavla Renčína. Mamka byla v Praze jediný den a čirou náhodou to byl ten, kdy byl zmíněný román vydán. Byl ještě poněkud vlhký z tiskařského lisu, když jsem ho v pondělí otevírala. Příběh je sakra poutavý, přečetla bych ho jedním dechem, kdyby to v dané situaci šlo:)

Inu, jdu spát, je načase… dobrou noc. A držte mi prosím palce, fakt bych to potřebovala…

Vážení a drazí, tak je tu konečně druhé video ze srpnové olympiády. Je to narychlo spíchnutý klip, taková výplň mezi prvním a třetím videem, na které už se chystám. Poslední video bude doplňkem k mému vzpomínání na olympiádu a i s článkem by se mělo objevit v příštích týdnech.

Tentokrát je to o Arciho heligonce a také o T-manovi (co se dá dělat, zjistil jsem, že Dizzyn je na 70% natočeného materiálu.

Čóry

P.S.: Hodnoťte a kritizujte. Zasloužím si to.

Touhle nocí jsem měla krásný sen. Stává se to zřídkakdy. Byl svérázně bláznivý jako obyčejně, nesmyslný, absurdní, ale to, co mě tak uchvátilo, byl pohled na dvě srážející se galaxie v hvězdném nebi… záhy jsem se probudila.

Kouzelný pocit dlouho nevyprchával i o prvních hodinách ve škole, byla to ruská historie… ten chlap výjimečně nezkoušel, nechal číst referáty o architektuře a malířství, pak zanadával a vynutil si na nás psaní olympiády z občanky. Dal ji mě a ještě několika lidem. Sakra, proč mě? Copak jsem nějak označená, třeba tabulkou “Chci další blbou olympiádu!”? A ještě nám na to dal jen něco přes 35 minut, i když legitimně se má psát dvě hodiny… odflákla jsem to, jak jsem mohla, sousedka se naopak snažila, navzájem jsme si pomohly…

Nějak tou dobou mi začalo být špatně, ale řekla jsem si, že to přechodím. Houby. Po informatice už to nešlo. Napsala jsem nějakou pitomou html stránku “o sobě” (bože, jak nesnáším tyhle kecy! Člověk nikdy neví, co má napsat!) a mazala k třídní, že chci domů. Ona mě jakože pustila, ale přinutila mě přečíst něco na známku (alias jak správně přízvuk), sadista, jak může žák, jenž je na omdlení, udělat něco zfleku správně, zvláště když to není ani jeho rodný jazyk! Ještě mě seřvala a dala mi za tři. Aspoň že tak. Z nějaké ruštiny si přece nebudu dělat hlavu…

Doufám, že fyzikářka neodejde, je to jediná normální osoba široko daleko… Ale ti naši idioti ji štvou přímo strašlivě, jelikož pořád řvou jak na lesy, už i já bych jim dala přes hubu… jednou se do ní strefili nějakým předmětem, přímo do hlavy, a to bylo poslední kapkou. Napsala na papírek stížnost řediteli na jistá individua a řekla, že už tohle nemůže trpět, hledejte si učitele kde chcete… Ach jo. Opravdu nechci, aby odcházela, zvlášť ne kvůli těmto idiotům, kterým bych pěkně upravila fasádu, kdyby nebyli o dvě hlavy vyšší než já.

Inu, mamka mě svezla domů, díkybohu dnes měla volný den… chvíli jsem se válela, pak všechno přešlo, vzala jsem si tlustý sešit, jmenovaný deníkem, a začala psát – není to deník v přímém smyslu tohoto slova, jelikož slouží hlavně k tomu, abych nezapomněla. Uvědomuju si totiž, kolik sakra zajímavých lidí jsem poznala, i v tom věku, ze kterého si nic nepamatujete a existuje jen jako záznam na videokameře… Třeba ten jaderný fyzik, jehož jsem se cca do tří let bála jako čert kříže (měl plnovous a oobrovský brejle), později pak jednu překladatelku, dále pak tu smetánku nejsmetánkovitější (kterou by možná chtěla Bella poznat, ale říkám ti, nic v těch snobech není), několik chudáků, kteří byli mnohem sympatičtější, celou horu ironických učitelů, několik bláznů, všechny ty kámoše z okolních baráků, pár nezapomenutelných karikatur… a pana K.M., snad jediného Čecha, který nemá nic proti Rusům, a který je i bez toho prima člověk…

Je toho hodně. Opravdu nepředstavitelně moc. Někteří prožívají své dětství v monotónní spokojenosti, nikam se nestěhují, žádné ekšn thriller se nekoná… I když, nemůžu říct, že by to se mnou bylo tak špatné, jako například s dětmi velvyslanců… ale svou část dobrodružství a neordinárnosti to mělo. Možná to samé prožívá každý, jen si pořádně nevšímá… Zkuste si porozpomínat.

-

Je večer a zítra neplánuju jít do školy. Ano, zase prachobyčejný podfuk, ale třídní jsem informovala, že možná nepříjdu, když mi bude stejně blbě, tu slohovku odevzdám v sobotu… A ať se moc nezlobí… I když ti učitelé jsou zatraceně pomstychtiví, jednou je zklamete a nezapomenou to do konce života.

Ale dělat si s tím starosti nechci. Jedním z nejlepších poučení, co se mi dostalo od Feynmana, je – nelámej si s ničím hlavu. Stalo se – no, tak se stalo. Tečka. Vycházej z nynější situace.

Tak teraz zasa niečo z konania čínskej vlády voči obyvatelom jej privlastnených krajín.

Budem hovoriť o Ujguroch.Je to národ ktorý mal svoje vlastné územie a čína si ho privlastnila.Ujguri nemajú s číňanmi nič etnicky spoločného,sú to moslimovia a píšu arabskými znakmi.Bývajú vo Východnom Turkestane.Blíži sa olympiáda v Pekingu a po celej krajine aj v ujgurských mešitách rozvešiavali transparenty a Ujgurom sa to nepáčilo tak mešitu jednoducho zbúrali.Také jednoduché,však?Takisto ich vláda obviňuje z chystanie teroristických útokov na olympiádu.Smutná správa však…

Oy! Olympiadia is next Wednesday and I’m stressin’!

И Димон, ты там будешь? :D

STV u mňa už dlhšiu dobu stráca sympatie ale teraz ma naozaj šokovalo.V športe malo príspevok z ceremoniálu v Olympii kde práve začala svoju púť olympijská pochodeň.Práve rečnil čínsky papaláš a za ním pribehol člen organizácie Reportéri bez hraníc s vlajkou na ktorej boli putá v tvare oloympijských kruhov.Vyzýval tak na bojkot čínskej olympiády.Hlavne pre napätú situáciu v Tibete a porušovanie ludských práv.STV ale označila tohto muža ako prívrženca tibetských povstalcov,takže skôr kriticky ako kladne.STV sa čím viac zhoršuje , teda podla mňa.Ak máte na to iný názor komentujte!