Panuje podzim a spolu s ním přišly i krásné barevné podvečery (pokud není mlha). Jeden z takových motivů nabízím jako panoramatické foto. Když na obrázek kliknete, zobrazí se vám i “živé” pohyblivé panorama ve formátu .mov.

~*~

Na dnešní díl putování po skalkách Jizerských hor jsem si nechal jediný objekt – Dráp. Najdeme ho ve strmém svahu, který stoupá od Kateřinské k Javorovému vrchu. Odsud je to k němu sice nejblíže, snáz se ale hledá při cestě od Martinské stěny. Nedávná sněhová kalamita ovšem tuhle přístupovou možnost poněkud zkomplikovala, když v jedné z roklí vyvrátila snad všechny zde rostoucí buky.

Teprve když se nám podaří překonat tuto spoušť, můžeme se podívat po vlastní skalce.

Dráp je krásná skála a její název je velmi výstižný. Pokud je mi známo, vede na vrchol zatím pouze jediná cesta, která má klasifikaci VI! Ten vykřičník není interpunkční znaménko, ale součást klasifikace. Znamená to cosi v tom smyslu, že i když umíte lézt šestky, tak v téhle cestě se stejně budete bát.

~*~

Tentokrát se při zkoumáni méně známých skalek jižního úbočí Jizerských hor podíváme na dva skalní útvary, které jsou sice z horolezeckého hlediska trochu méně významné, nabízejí však zajímavé výhledy. Z horolezeckého pohledu obě skály poněkud degraduje to, že se jejich vrcholů dá snadno dosáhnout i bez potřeby lezení. To nás ale nemusí trápit, vydejme se tedy na další procházku za drsnou Jizerskou žulou.

Dračí chrbát je skalní masiv s divoce rozeklaným vrcholem, tyčící se pouhých sto padesát metrů západně od Dračího vrchu. Projít těch sto padesát metrů však není snadné, musíte se prodírat skutečnou divočinou. Výstup na nejvyšší bod nečiní velké obtíže a rozhled, který se odtud naskýtá je stejně velkolepý, jako výhled z Dračího vrchu – navíc tu jen těžko budete rušeni jinými turisty. Monumentálně působí především jihozápadní stěna, spadající k hřebeni směrem na Radčice. Hlavní vrcholová skaliska jsou tu dvě, severní vrchol je asi o šest metrů vyšší než jižní.

Jdete-li na Dračí vrch po modré značce od Radčic, můžete během stoupání k rozcestí u lesní školky odbočit vpravo a při troše štěstí se vám podaří narazit na skálu, nabízející fantastický výhled na Libereckou kotlinu, celý Ještědský hřeben a velkou část Lužických hor. Je to Hodinová skála. Stejně jako u Dračího chrbátu se na vrchol dostanete bez problémů. Kromě zmiňovaného výhledu tu najdete i dvojitý skalní hrnec. Mýtina pod skalou pomalu zarůstá novým lesem a za dvacet či padesát let bude výhled zase zakrytý.

~*~

Všetci ste isto počuli o spomínanom konci sveta.Je množstvo teórii o tom ako všetko také úžasné ako život skončí.Je možné, aby všetko čo sa vytváralo milióny rokov zrazu skončilo? Síce pre nás je to skoro, ale keď sa pozrieme do minulosti a uvedoíime si koľko tu už ľudska rasa je, tak sa to záa celkom reálne. Koniec sveta predpovedal už Nostradamus. Ten predpovedal už viacej významných udalostí, napr.: hladomor po 2. sv. vojne alebo pád dvojičiek. S ďalsiou teóriou ma oboznaáil môj nový spolužiak (jogurt). Ževraj v slnečnej sústave je nejaká planéta ,ktorej obežná dráha sa v istom bode stretáva s obežnou dráhou našej zeme a v roku 2012 sa snou stretne. Ďalsia teória pochádza už s pradávna. Čoraz častejsie je spomínaný Maysky kalendár, ktorý vytvorila vysoko rozvinutá civilizácia asi 3000 rokov pred kristom (pred kristom som dal náročky malé k pretože v neho neverím). Mayovia vnímali čas lineárne, ale v pravidelných postupne sa skracujúcich cykloch. Ich zložitý kalendárny systém je vzhľadom na skutočnú dĺžku roka presnejší ako náš súčasny kalendár. Keďže posledným dňom v tomto kalendári je 21.december 2012 ezoterici stále špekulujú, ako bude tento „konečný“ ďen vyzerať: či pôjde o koniec sveta, pretočenie zemských pólov, alebo prerod ľudstva do inej dimenzie. Ja moc týmto informáciam neverím, ale takéto veci vás prinútia o tom premýšlať. Možno niekoho zaujíma čo si myslím ja. Nuž ak nie tak vám to poviem. Na svete je nás viac ako 7 miliárd. Je nás veľa, to je fakt. Mojou teóriou je že ak sa ľudia nezničia samy tak sa snami vysporiada príroda osobne. Buď príde nejaký mor alebo iná choroba, alebo nejaká iná prirodná katastrofa. Všetci ľudia zahynú a naša Zem sa konečne očistí od všetkého svinstva čo tu ludia zanechali. Nech je tak či onak, raz to všetko aj tak skončí…..či už teraz alebo o milión rokov, raz určite.

P.S.: niektoré informácie niesú z mojej hlavy. Väčšina hej, ale niektoré nie…ja som ich len zbúchal do kopy.

Můj kamarád Honza si bral svou Marušku. A protože jsou oba rádi venku a mají rádi skály, rozhodli se, že se jejich církevní obřad uskuteční pod širým nebem a na skále. Zvolili si jedno z nejhezčích míst, jaké tu v okolí máme – Martinskou stěnu.

Když plánovali termín, určitě nepočítali s tím, že v týdnu před sedmnáctým říjnem přijde sněhová kalamita. Představovali si nepochybně krásný jizerský podzim s červenými jeřabinami, barevným listím a nízkým teplým sluncem. Je zajímavé, že ono neplánované počasí se spoustou mokrého sněhu a šedivým nebem nakonec způsobilo, že obřad byl snad hezčí, než kdyby všechno vyšlo podle původních očekávání.

Byl jsem tam také a pořídil malou fotoreportáž, podívejte se!

Kilometr pěšky

Honzovi kamarádi proházeli cestu a pořezali popadané stromy

Přichází nevěsta obklopená lyžaři

Nevěsta

Husím pochodem na Martinskou stěnu

Husím pochodem na Martinskou stěnu

Ještě kousek...

Smrček

Pro kočárek je proházená pešina moc úzká

Snoubenci

Ženich

Nevěsta

Ještě rychle vyzdobit...

Chystá se hudba

Před obřadem

Obřad začíná

Manželský slib

Výměna prstenů

Polibek

A je hotovo...

Novomanželé

Novomanželé

Honza s Maruškou

~*~

Antarktik je uskracen za mnoge stvari koje su uobicajene na drugim delovima planete – temperaturu iznad -20 stepeni, bujan biljni i životinjski svet, prijatan topli vetric, dan i noc od po 12 sati, i slicne sitnice. No, da bi nadoknadila propušteno, priroda se potrudila da Antarktiku da neke od neverovatnih prizora i scene kakve se nigde drugde ne mogu videti – Auroru Australis (južnu svetlost – na severnoj polulopti se zove Aurora Borealis), zapanjujuce zalaske Sunca, ledene bregove koji više lice na ogroman sladoled sa prelivom, nego na zamrznutu vodu, kao i ogromne strukture od leda koji lice na trenutno zamrznuti talas. Fotografije su napravili clanovi australijske ekspedicije nazvane Australian Antartic Division.

Inace, sedam zemalja poseduje teritorije na Antarktiku, no, svih sedam je pristalo da ostave svoj suverenitet i teritorijalni integritet po strani (zvuci poznato?), da bi u saradnji sa ostalim zemljama radili na ocuvanju i proucavanju ledenog kontinenta. Eh, da bar ovde malo zamrzne na jedno 3-4 godine…

Povijest Sibirskog haskija

Povijest sibirskog haskija pocinje kroz vucne pse koji su dovedeni na Aljasku iz istocnog Sibira 1909 godine. Za sjeverne narode vucni pas bio je važan za vucu saonica kojima se vršio lov i prijevoz. Iz tih pasa razvili su se današnji polarni psi. Prvi spomen sibirskog haskija veže se uz pleme Chukchi (Sibirski Apachi). U plemenu vodila se velika briga kod uzgoja jer su htjeli uzgojiti pse koji ce zadovoljiti njhove potrebe a to su; da u što kracem vremenu predu što vecu razdaljinu, da imaju dobar smisao za orijentaciju, da izdrže velike hladnoce i nedostatak hrane, tj. uvjete polarne klime. Radili su selekciju štenadi odmah nakon par mjeseci njihova života, gdje su slabije pse ubijali dok najbolje pse ostavljali su za vucu i parenje. Tokom odrastanja pasa pleme je vršilo daljnju selekciju promatrajuci pse kod njihove radne aktivnosti prilikom vuce saonica. Takvim postupkom dobili su pse sa današnjim karakteristikama sibirskog haskija, snažnog, brzog, izdržljivog, sa dobrom orijentacijom, koji može podnjeti razne teške uvjete života.

Ubrzo su ljudi shvatili da su sibirski haskiji izmedu svi vucnih pasa sa svojim karakteristikama najidealniji za vucu saonica pa su ih prestali ismijavati kao male i slabe pse.
Baš takav malen i izdržljiv pas bio je najidealniji za vucu saonica što neki uzgajivaci pasa nisu prihvacali pa su nastala takmicenja u utrkama saonica koje su bile vucene razlicitim psima. Tako se prva utrka održala izmedu dva lovca kada su htjeli jedan drugome dokazati da posjeduju brže pse. Prva registrirana utrka održala se izmedu dva grada na sjeveru Aljske, (Noma i Kendla) 1908 godine a staza je bila duga 408 kilometara i predena je za 119 sati.

Dogadaj koji je širom otvorio vrata priznanju sibirskog haskija dogodio se 1925. godine, na Aljasci u gradu Noma, gdje je zavladala bolest difterija. Problem je bio u tome što u gradu nije bilo lijeka pa je lijek trebalo dovesti iz susjednog grada koji je bio udaljen 600 milja. U to vrijeme nije bilo avionskog transporta a drugim putevima nije se moglo doci do toga mjesta. Tako je na tom hladnom i snježnom sjeveru jedina preostala mogucnost za spašavanje oboljelih, bila u tome da se psecom zapregom prijede 1000 milja i donesu ljekovi. U tu nemogucu misiju upustio se Gunnar Kasson 2. veljace 1925. sa svojim timom pasa. O tom podhvatu se culo diljem svijeta i odmah su se prijavili i ostali ljudi koji su sa svojim zapregama htjeli se ukljuciti u tu akciju. U jednom od timova jedan je pas svojim podhvatima postao prepoznatljiv u cijelom svijetu. Njegovo ime je Balto i on je prešao razdaljinu do grada Noma voden svojim vlasnikom Gunnar Kassonam. Na tom putu taj sibirski haski, Balto, svojom inteligencijom, instinktom i smislom za orijentaciju mnoga puta je spasio život svom vlasniku. Nije samo spasio život svom vlasniku nego je i došao do mjesta i tako spasio stanovnike od totalne katastrofe. U njegovu cast je u Central parku u New York-u postavljen spomenik i snimljen film po tom dogadaju, a od 1973. svake se godine održava utrka u tu cast i tom rutom kuda su išli timovi pasa u borbi za spas gradana Noma.

Zbog izrazitih ujednacenih karkteristika sibirskog haskija pasmina je priznata od AKC-a (American Kennel Club) 1930. godine, a prvi službeni standard je objavljen 1932. godine.

Sredinom pedesetih godina prošlog stoljeca sibirski haskiji su došli i do Evrope gdje su se od tog doba poceli uzgajati i sticati svoje ljubitelje. I tu su se našli ljubitelji utrka pa se i po Evropi pocela održavati takmicenja u vuci saonica.

Sibirski haski se u prošlosti koristio prvenstveno kao vucni pas ali radi svoje ljepote, dobre i vesele naravi te inteligencije, osim za vucu saonica poceo je sve cešce biti pas za pratnju tj. kucni ljubimac. Sibirski haski u prosjeku živi 15 godina. On po svojoj naravi nije pas cuvar. Vaše goste i prijatelje te slucajne prolaznike docekuje s radošcu, a to je zato jer prvobitini uzgajivaci iz plemena Chukchi cijenili su svoje pse i prema njima nisu bili grubi. Za velikih zima vlasnici pasa iz plamena Chukchi stavljali su spavati sibirske haskije zajedno sa svojom djecom kako bi ih psi grijali gustom dlakom u hladnim nocima. Godinama primjenjujuci tu metodu sibirski haski je usvojio bliski odnos sa djecom, što se danas ocituje u njihovom izrazitom zadovoljstvu igrajuci se sa njima. Svu pažnju i poštivanje vlasnika i uzgajivaca, sibirski haski je usvojio i preko svojih gena prenio na novo potomstvo, a to su današnje njegove karekteristike.

Najvažniji znakovi pasmine

Sibirski haski spada u V. FCI skupinu – Špicevi i psi primitivnog tipa. Unutar te skupine pripadaju podgrupi vucnih psa. Po klasifikaciji FCI organizacije (Medunarodna kinološka organizacija) sibirski haski je pas srednje velicine. Visina mužjaka u grbenu je izmedu 53 do 60 cm, a ženke izmedu 51 do 56 cm. Težina mužjaka krece se od 20,5 do 27 kg, a ženke od 16 do 22,5 kg.

Anatomija Sibirskog haskija

Izražaj glave mora biti prijateljski. Lubanja bi trebala biti srednje velicine u skadu sa tijelom. Oci su smede, plavosmede ili svijetloplave, a isto tako oci mogu biti razlicite boje (jedno smede drugo plavo), bademastog oblika. Uši visoko nasadene, uspravne i trokutaste. Gubica je srednje dužine i širine lagano se sužuje prema nosu. Pas ima razlicitu boju njuške koja zavisi od boje dlake. Sibirski haski ima vrat srednje dužine koji je ponosno uzdignut dok pas stoji. Prsa bi trebala biti jaka, a leda ravna i cvrsta. Boja psa je veoma razlicita i može biti: od crno-bijele, crveno-bijele, sivo-bijele pa sve do potpuno bijele boje. Pas dva puta godišnje mjenja dlaku koja je srednje dužine a ispod dlake je veoma gusta podlaka. Rep je nošen uzdignuto zavinut u krug koji se zatvara na njegovim ledima. Kretanje sibirskog haskija je elegantno i ponosno. Prednje noge su ravne i paralelne kao i staržnje koje su malo razmaknute. Šape su po velicini u skaldu sa velicinom psa, ovalnog oblika.

Temperament sibirskog haskija je prijateljski a narav mu je vesela. Sibirski haski je jedan od rijetkih pasa koji mogu izdražati velike temperaturne razlike i to od -55 do +45 stupnjeva, te iako je polarni pas vrucine podnosi bolje nego mnoge druge pasmine.

Dynasty D Pegasus

Sinnar

Na ovim slikama vidimo dva razlicita sibirska haskija. Lijevi haski (Dynasty D Pegasus) je crveno-bijele boje sa plavim ocima i sa izraženom maskom glave. Desni pas je (Sinnar)crno-bijeli pas sa smedim ocima i sa manje izrazitom maskom glave. Maska može imati veoma razliciti oblik. Uvijek postoji neka razlika te nije moguce naci dva sibirska haskija sa istom maskom. Kao što se vidi na slikama maske pasa potpuno su razlicite.

Takoder na tim slikama vidimo kako sibirski haski može izgledati u razlicitim konbinacijama boja. Razne konbinacije boja dlake i ociju daju draž išcekivanja štenadi jer konbinacije su nedpredvidive. Na prikazanim glavama pasa vidimo normalan izgled ušiju, uspravne, trokutaste i visoko nasadene. Vidljive su razlicitosti boje njuške.

Spomenik prirode „Đavolja Varoš“ nalazi se na jugu Srbije, 27 km jugoistočno od Kuršumlije, a 89 km jugozapadno od Niša. Od Beograda je udaljen 288 km, ako se putuje preko Kruševca, a 320 km preko Niša.

Ovaj prirodni spomenik čine dva, u svetu retka, prirodna fenomena: zemljane figure, kao specifični oblici reljefa koji u prostoru deluju vrlo atraktivno, i dva izvora jako kisele vode sa visokom mineralizacijom.

Ova dva u svetu retka prirodna fenomena posmatrana zajedno „Đavolju Varoš“ čine pravim svetskim čudom prirode. Atraktivnost dva neviđena čuda prirode dopunjuju okolni prirodni ambijent koji oko zemljanih figura deluje surovo, skoro mistično, a u širem okruženju živopisno i pitomo, kao i ostaci naselja, stare crkve, groblja i nekoliko zanimljivih rudarskih jama.

Lokalitet „Đavolja Varoš“ je stavljen pod zaštitu države još 1959. godine, a 1995. godine je Uredbom Vlade Republike Srbije proglašen za prirodno dobro od izuzetnog značaja i stavljen u prvu kategoriju zaštite – SPOMENIK PRIRODE. Ukupno je zaštićeno 67 ha površine.

Zemljane figure

Lokalitet čudnog naziva “Đavolja Varoš” pripada selu, takođe čudnog imena Đake, ( potiče od albanske reči „gjak“-krv), između 660 i 700 m n. v. koje se nalazi na području opštine Kuršumlija. Zemljane figure ili kako ih lokalno stanovništvo naziva “kule” su smeštene u dve jaruge podeljene uskom vododelnicom čiji se izvorišni delovi spajaju u jedinstvenu erozivnu čelenku, strahovito razorenu erozivnim procesima. Jaruge takođe imaju čudne nazive: jedna je “Đavolja Jaruga” a druga “Paklena Jaruga”.

Ukupno ima 202 zemljane figure, različitih oblika i dimenzija, visine od 2 do 15 m, širine od 0,5 do 3 m, sa kamenim kapama na vrhu. One nastaju kao rezultat specifičnog erozivnog procesa koji traje vekovima. Figure se obrazuju, rastu, menjaju, skraćuju, postepeno (vrlo sporo) nestaju i ponovo stvaraju. Pod udarom kišnih kapi dolazi do rastvaranja i odnošenja rastresite podloge zemljišta. Međutim, materijal koji se nalazi ispod kamenih blokova biva zaštićen od „bombardovanja“ kišnih kapi i spiranja pa ostaje u terenu u vidu začetnih zemljanih stubova – figura.

Povećanje visine stubova potpomaže ubrzana linijska, usmerena erozija vode koja otiče oko njihovog podnožja vršeći spiranje materjala. Kako je nagib terena na kome se stvaraju figure vrlo strm vertikalna erozija preovlađuje nad bočnom, što ubrzava odnošenje materjala i stvaranje stubova.

Ovako nastale zemljane stubove ostali klimatski faktori (vetar, sunčevi zraci, promena temperature i dr.) oblikuju u zemljane figure čudnog oblika i izgleda, koje kada se duže posmatraju deluju nestvarno, kako u pogledu oblika i veličine tako i neverovatne statičke postojanosti. Deluje nestvarno, da jedna zemljana figura u osnovi široka tri metra a visoka deset i više metara u vrhu se završava debljinom od 20 – 30 cm i takva opstaje decenijama i vekovima pod teretom kamenog bloka teškog i do sto i više kilograma…

Ovaj geomorfološki fenomen je jedinstven u našoj zemlji i vrlo redak u svetu. U Evropi ima sličnih pojava u Alpima (sa obe strane prevoja Brener u Austriji i Italiji, kod Bolcana, zatim u Valerijenu, u pokrajini Gornja Savoja, u Francuskoj i dr.). U Americi je poznata „Bašta bogova“. Međutim, u „Đavoljoj varoši“ su „kule“ brojnije, većih dimenzija i znatno postojanije.

Đavolja voda

Druga prirodna retkost u „Đavoljoj Varoši“ su dva izvora vode čudnih svojstava . „Đavolja voda“ koja se nalazi u neposrednoj blizini zemljanih piramida u „Đavoljoj jaruzi“je hladan i ekstremno kiseli (ph 1.5) izvor sa visokom mineralizacijom ( 15 g/l vode ).

Sadržaj nekih elemenata (aluminijum, gvožđe, kalijum, bakar, nikl, sumpor ) je ekstremno visok u odnosu na obične vode za piće, odnosno povećan je za 10 do 1.000 puta. „Crveno vrelo“ je drugi izvor koji se nalazi nizvodno, oko 400 m od prvog na aluvijalnoj terasi, odnsono na ravnom terenu. On je manje kiseo (pH 3,5 ) i sa nižom opštom minerizacijom (4.372 mg/l vode). Njegova voda se zbog ravnog terena razliva u veoma tankom sloju i otiče u korito obližnjeg Žutog potoka. Zbog oksidacije gvožđa koga voda sadrži u velikim količinama stvara se crvena terasa lepezastog oblika koja u prostoru deluje veoma atraktivno.

Čudno izvajane a još čudnije poređane zemljane figure, divljina erozivne čelenke, voda čudnoga ukusa i mirisa, mistika i tajanstvenost koju stvaraju zvučni efekti dok duva vetar utacali su na maštu lokalnog stanovništva da lokalitetu da naziv „Đavolja Varoš“. a sve ove čudne prirodne pojave objašnjava legendama koje je vekovima izmišljao. O „Đavoljoj Varoši“ postoje mnoge legende od kojih izdvajamo nekoliko.

Snad každý kdo chodí do Jizerek už alespoň slyšel o Zvonu, symbolu zdejšího horolezectví. Mnozí si také jistě vyšli na Ořešník, Paličník nebo Frýdlantské cimbuří. To jsou ovšem vyhlídky zpřístupněné pro turisty a horolezce proto moc nezajímají. Ale i z turistických cest se dají zahlédnout terény určené výhradně pro horolezce. Například přímo z Viničné cesty vyrůstá do svahu krásná a nepřehlédnutelná Viničná plotna s obtížnými výstupy. Na jiném místě, stoupáme-li od Hubertky na Tišinu, zahlédneme pod cestou Kauschkovu věž – jednu z vůbec nejobtížněji dostupných skal v Jizerských horách. Na tyto skály možná v mém blogu také dojde, dnes se ale chci věnovat dalším dvěma pozapomenutým osamělým skalkám na jižních svazích pohoří.

Pivní vana

Pivní vana patří k těm snadněji dostupným skalám. Nejlehčí cesta na vrchol má klasifikaci I. Stačí se chytit vpravo v šikmé spáře a vyhoupnout nahoru. Osobně bych hodnotil tuto cestu o stupínek výše, ale nešť. Pivní vana leží asi osmdesát metrů pod cestou z Rudolfova na Černou Nisu. Z cesty se zahlédnout nedá a najít ji dá trochu práce. O tom že je málo navštěvovaná i horolezci svědčí vrcholová kniha, která je i navzdory svým miniaturním rozměrům popsaná sotva z jedné pětiny – a to byla založena na jaře roku 2001!

Utečenec

Opustíme cestu pod Černou Nisou a přeneseme se na druhou stranu údolí. Každý běžkař z Liberce určitě dobře zná takzvaný Kanál. Je to běžecká trasa vedoucí ze sedla Maliníku na spojnici z Bedřichova k Černé Nise. Kanál je vlastně val kryjící potrubí, kterým se vede tlaková voda z přehrady na Černé Nise k elektrárny v Rudolfově. V první části vede Kanál prakticky vodorovně a zde po něm vede ona stejnojmenná lyžařská trasa.

Nedaleko od Kanálu stával na pasece Utečenec. Dnes je v okolí zase les. Utečenec je nečekaně mohutná a vysoká skála  a protože je skrytá mezi stromy, není  snadné na ni natrefit, nevíte-li přesně, kde stojí.

~*~

Že jsou Jizerské hory tvořeny převážně žulou, to ví asi každý. Kdo tu někdy byl, všiml si jistě mnohých skal, charakteristických především velkými růžovými krystaly živce. Toto specifikum často využívají i horolezci. Řada lezeckých cest tu vede skalními plotnami, které se při pohledu z dálky zdají naprosto nelezitelné.

Asi nejlépe si můžete skály prohlédnout ze severního podhůří, kde se na vámi tyčí Ořešník, Frýdlantské cimbuří či Paličník. Menší skalky jsou ale roztroušeny po lesích na celém území pohoří. Horolezci většinu  těch významějších pojmenovali, často velmi nápaditě. V Jizerkách tak máme například Houbu, Jízdenku, Pivní vanu nebo Hnát.

Kdo z desítek turistů, procházejících každý víkend po cestě z Rudolfova na Černou Nisu ví, že pouhých několik desítek metrů od jeho trasy se nacházejí dvě krásné a jen obtížně dostupné skalky? Z cyklistů s vytřeštěnýma očima asi nikdo. Protože jsou obě skály z cesty neviditelné, nemá však o jejich existenci pravděpodobně tušení ani většina pěších.

Ropucha

Po levé straně cesty stojí Ropucha (někdy také nazývaná Čmelák). Nejsnadnější cesta má klasifikaci IV. Ropucha patří k těm skalkám, kde máte pocit, že se téměř dá dosáhnout na vrchol a přesto není snadné ho dosáhnout.

Ropucha

Žihadlo

V případě Žihadla už můžeme směle mluvit o věži. Její výška není sice ohromující, tvar je ale doopravdy “věžovitý”. Ze skalek osaměle roztroušených po lesích je asi nejtěžší a nekrásnější. Ta nejsnadnější cesta na vrchol má klasifikaci VI. No řekněte — čekali byste nedaleko od známé asfaltky něco takového?

Žihadlo

~*~

Ekologická sekce České křesťanské akademie pořádá v úterý 13. října ekumenickou bohoslužbu vděčnosti za stvoření, kde kázáním poslouží RNDr. Jiří Nečas, ředitel ekologické sekce ČKA, zpěvem ji doprovodí sbor Scandula. Po bohoslužbě bude následovat diskuse s P. Markem Orko Váchou na téma “Příroda jako zjevení”, před bohoslužbou bude zahájena výstava dětských kreseb na téma “Umění žasnout.” Bohoslužba proběhne v úterý 13. října od 18:00 v prostorách Armády spásy, Lidická 18a, Praha 5. Diskuse s P. Váchou začne v cca 19:00, zahájení výstavy je plánováno na 16:30.

Konečně jsme se jednou jako celá rodina dostali na vandr, nějak nevycházel čas. Původní plán vyrazit už v pátek nevyšel – počasí nepřálo. V sobotu jsme vyrazili hned jak jsme se vyhrabali – což v našem případě znamenalo kolem desáté hodiny. Několik zastávek a stanic vlaku a už jsme vystupovali v Řevnicích na nádraží.

Pomalu byl čas na oběd, i když hlad zatím nebyl tak veliký. Nu což, přemohli jsme se a něco k snědku do sebe natlačili. Venku střídavě mrholilo a pršelo, nebylo to ale tak, že by se v tom nedalo vyrazit. Nehledě na to, že nás čekaly hluboké lesy, kde se nějaká ta sem-tam kapka v korunách stromů bez větších problémů ztratí. Můj původní plán ukázat Adélce jelena (i když počítat s tím při první návštěvě lokality je silná utopie) se vzhledem k okolnostem vzdaloval. Okolnosti byly zhruba následující: za prvé to byly kusé informace o výskytu a terénu, za druhé o jeden den méně času a nakonec – přiznejme s to – i to že jsme místo původně mě a Adélky s námi cestovala i Blanka. Tím pádem jsme na rámus a rychlost přesunu byli místo dvou tři. A Blanka si chtěla užít víc turistiky než jen vysedávání a vyčkávání na jednom místě s tím, že stejně ve většině případů nic neuvidíme. Takže se vlastně z původního stopování stal vcelku příjemný turistický výlet i když dost často mimo cesty a se sledováním a čtením stop.

Večer byl mírně chladný a vlhký ale obloha se vyjasnila. Našli jsme místo u potoka a chystali se ulehnout. Z dálky se ozýval tušený zvuk kytary. Řekli jsme si že se zajdu podívat odkud ty zvuky jsou, jestli někde po proudu není osada, kde bychom si mohli taky zazpívat. Vyrazil jsem – z osady nic nebylo, vypadalo to jako hudba z nějaké vesnické zábavy někde v dálce. Ale každopádně to jedno pozitivum mělo. Našel jsem lepší a příjemnější místo na spaní a krásného mloka – po cestě na nové tábořiště společně ještě jednoho. Krásný zvíře. Přesunuli jsme „tábor“ pod jasnou hvězdnou oblohu, uvařili a zalehli ke spaní. Ráno po snídani jsme vyrazili vzhůru na kopec a objevili krásnou vyhlídku kde všude kolem rostlo a kvetlo plno vřesu. V sobotu byl jeden pěkný výhled z vrcholu Babka a dnes druhý. Cesta s malou byla samozřejmě pomalejší a tak už se toho moc nestihlo. Nakonec po procházce (krkolomné) korytem potoka, prohlížení několika stop jelení zvěře v blátě, kde jejich stezka křížila téměř vyschlý potok přišel sestup zpátky do vsi, najedli jsme se i s moučníkem, nezbytným pivem a šup na vlak.

Jelena jsme přesně podle očekávání neviděli ale hezký vandr si nakonec vcelku užili. Tak třeba příště, Adélko…

Čo urobiť vtedy, keď sa loď so stovkou pasažierov na palube náhle prevráti a k dispozícii je iba jeden záchranný čln? Keď sa tento čln zaplní do posledného miesta, tí, ktorí nenávidia život sa pokúsia nabrať do neho ďalších ľudí a tak nakoniec potopia všetkých. Tí, ktorí milujú a rešpektujú život sa chopia lodnej sekery a začnú odsekávať všetky nadbytočné ruky, ktoré sa snažia prichytiť k okrajom člna.

Prostredníctvom tohto prehlásenia vyjadruje Pentti Linkola svoju drsnú, avšak život schvaľujúcu doktrínu, kvôli ktorej je známy. Doktrína, ktorej cieľom je obnoviť a oslavovať tú jasnú rovnováhu, ktorá tvaruje našu realitu. Tento človek bezcitne strháva k zemi steny z rétoriky a ocele, ktoré v tomto veku staviame, aby sme za nimi udržali hnev prírody. Nerobí to preto, že by bol šialený alebo pomätený, ako vám to chce nahovoriť moderná spoločnosť, ale preto, že je jedným z nemnohých skutočných ochrancov života.

Úvod

Pentti Linkola sa narodil 8. decembra 1932 v hlavnom meste Fínska, v Helsinkách. Jeho otec bol profesorom botaniky na Helsinkskej univerzite a tiež zakladateľom Fínskej asociáce na ochranu prírody. Prostredníctvom svojho učiteľa biológie sa začal Pentti nesmierne zaujímať o prírodu a s veľkým nadšením písal eseje o vede a ekológii. Jeho prvá publikovaná práca bola knižka o vtákoch, ktorú napísal v spolupráci s O. Hildenom. Niesla titul Suuri Lintukirja (“Veľká kniha o vtákoch”, 1955). O šestnásť rokov neskôr napísal svoju prvú skutočnú ekologickú prácu s názvom “Sny o lepšom svete”. V tejto knihe už začali jeho optimizmus a viera v ľudstvo slabnúť a naopak tu už začínal naznačovať, že ak má ľudstvo a príroda v akejkoľvek forme pokračovať, bude nutná kompletná zmena nášho myslenia. Od tohto momentu sa Linkola vyčlenil ako človek, ktorý je presvedčený, že spoločnosť sa musí prestať podriadovať malicherným a prelietavým túžbam jednotlivca. Počas mnohých nasledujúcich rokov vydal niekoľko ďalších kníh, absolvoval množstvo prednášok a príhovorov a žil spôsobom života, ktorý považuje za ekologicky udržateľný. V rodnom Fínsku má pomerne mnoho stúpencov a aj naďalej si udržiava svoju popularitu. Dokonca tu dostal cenu Eina Leina za kvalitu v literatúre. Jeho posledná kniha vyšla v roku 2004 a má názov “Môže život zvíťaziť?”. Momentálne žije ako profesionálny rybár na dôchodku.

Myšlienky

Krása a štruktúra prírody

“Náš vzťah k prírode je nesmierne dôležitý, významnou mierou totiž formuje svetonázor každého z nás.”

V Linkolovom písaní môžeme nájsť úprimný obdiv k prírode a ku štruktúre, v ktorej sa príroda prejavuje. Začínajúc príbehmi o výletoch cez nezmerné lesy, končiac rozprávaním o chladných ranách strávených rybačkou, je zrejmé, že tento muž miluje všetko, čo tvorí túto veľkolepú silu. Nie je to ten plytký zmysel pre prírodu, ktorý sa tak často prejavuje v tkz. “zelenom” politickom hnutí a ani taký, akým oplýva väčšina bežných ľudí. Jeho láska pochádza z veľkolepej celosti, ktorú pomáha vytvárať každý jednotlivý aspekt, surovosť a brutalita po boku krásy a pokoja. Pre Linkolu príroda nie je niečo, na čo sa stačí pozerať von z okna, alebo nejaké miesto, kde sa môže každý vybrať raz za rok na dovolenku. Jeho láska zahrňuje všetko, aj to pred čím dnešní ľudia zakrývajú zrak, keď im to naráža do dverí.

Linkola hovorí o harmónii, ktorá v prírode existuje, o rovnováhe, ktorá je základom všetkého. Táto stabilita pracuje prostredníctvom mnohých mechanizmov, ktoré majú zaručiť, aby populácia ostala stabilná a dokázala sa prispôsobiť okolnostiam, ktoré môžu vyvstať. Mnoho živočíšnych druhov oplýva schopnosťou samoregulovať svoju pôrodnosť, čím sa chránia pred opakovanými katastrofálnymi situáciami a hladom. V mnohých prípadoch sa napríklad objavia choroby, ktoré majú zredukovať vysokú hustotu obyvateľstva a zaručiť, že ekosystém ostane vyvážený. Ľudia však boli schopní týmto mechanizmom aspoň načas uniknúť, prostredníctvom svojej lekárskej starostlivosti, nedostatočnej kontroly pôrodnosti a modernej technológii. Linkola sa nazdáva, že dôsledky tohto kroku sú nevyhnutné a čím skôr si to všimneme, tým menej škody spôsobíme sebe a tiež ekosystému, v ktorom žijeme.

Ďalším dôležitým faktorom, ktorý Linkola prízvukuje, je poznatok, že príroda existuje mimo našej typickej morálky a duality. Na rozdiel od bežných zelených politikov, ktorí apelujú hlavne na naše emócie, Linkola miluje rovnako neúprosnú ako aj láskyplnú stránku prírody. V love mäsožravca, ani vo vyhladovaní a chorobách neexistuje žiadne zlo. Sú to jednoducho prírodné javy v rámci tohto systému. Ich existencia má zaručiť, aby systém ako celok ostal stabilný a tým zabezpečiť pokračovanie samotného života. Žiada zničenie druhov, ktorým ľudia umožnili množiť sa bez obmedzenia, čím výrazne poškodili svoj okolitý ekosystém. Zatiaľ čo zelení a ďalší členovia spoločnosti milujú mačky, Linkola ich chce odstrániť za to, aké množstvo zvierat zabijú, bez toho aby sa správali ako typický predátor. Takáto logika sa vymyká mysleniu typického environmentalistu, ktorý jedná skôr z jednoduchého súcitu, než na základe holistickej analýzy.

Všetky tieto zložky sú dôležité pretože ľudstvo ako druh, bez ohľadu na to za aké výnimočné ho považujeme, je stále súčasťou tejto štruktúry a aj naďalej podlieha zákonom prírody. Všetky naše činy majú nejaké následky a preto by sme ich vždy mali zvažovať v kontexte toho, aký dopad budú mať na celkový ekosystém. Linkola tvrdí, že takáto úroveň myslenia je v našej modernej dobe takmer úplne zanedbaná. Ľudia o sebe premýšľajú, ako keby žili v nejakom oddelenom svete, kde si môžu dovoliť robiť čokoľvek bez toho, aby to privodilo nejaké vážne dôsledky. Začali sme robiť rozdiely medzi prírodou a spoločnosťou, ako keby to prvé existovalo už iba niekde v ďalekom lese, džungli, oceáne, alebo pohorí a domnievame sa, že to už s nami nemá nič spoločné. A predsa je toto usporiadanie základom života, z ktorého sami pochádzame a náš druh je preto nevyhnutne prepojený s jeho neustálym zápasom o prežitie. Linkola nás žiada, aby sme svoj svetonázor prehodnotili na taký, ktorý schvaľuje tento systém ako celok. Existujeme ako druh v tejto realite a bez realistickej perspektívy v rámci štruktúry, ktorá je manifestom tejto reality, určite zahynieme.

Problémy modernej spoločnosti

Počas desaťročí pozorovania si Linkola všimol mnoho chýb v štruktúre modernej spoločnosti, ktoré sú pre ňu charakteristické. Moderní environmentalisti obyčajne operujú v nejakej špecifickej nike, ako napr. práva zvierat, globálne otepľovanie a mnoho ďalších. Avšak niektorí, vrátane Linkolu, poukazujú na to, že problém leží omnoho hlbšie, v samotnom myšlienkovom usporiadaní moderného človeka. Ako výsledok rozmachu humanizmu, ktorý sa začal v časoch Osvietenstva, začal byť každý ľudský život vnímaný ako niečo posvätné, čo musí byť chranené za každú cenu. Miliardy ľudí zaplavujú túto planétu a skonzumujú všetko čo môžu, avšak prispievajú len veľmi malým dielom k dobru spoločnosti. Abstraktné pojmy, ktoré nemajú absolútne žiadny základ vo svete mimo našich vlastných myslí, ako napr. “sloboda”, alebo “pokrok”, tvoria základný kameň našej spoločnosti a slúžia nám ako zdôvodnenie nášho takmer nekontrolovaného množenia sa a agresívneho ničenia. Tisíce druhov bolo vyhladených, betónová púšť sa rozťahuje po celej planéte, a napriek tomu si väčšina ľudí predstavuje, že stačí preskočiť na “zelené” výrobky a všetky naše ekologické problémy budú vyriešené. Linkola nám naopak prezentuje svoj tvrdý, ale veľmi reálny plán ako ďalej existovať na tejto zemi. Je to plán, ktorý sa už nebude aj naďalej prispôsobovať nášmu nekonečnému odopieraniu uznať ho za správny.

Preľudnenie a hodnota ľudského života

V súčasnej dobe máme na tejto planéte okolo 7 miliárd ľudí. Očakáva sa, že toto číslo sa zvýši na 9 miliárd do roku 2050. Pre mnohých ľudí žijúcich v našej modernej dobe je to úžasná správa, veď čím viac inteligentných bytostí – ľudí na zemi bude, tým viac sa nás bude tešiť zo života a prežívať všetky tie radostné chvíle. Niektorí dokonca poukazujú na to, že čím vyššie budú populačné stavy, tým viac veľkolepých vecí sa nám podarí vytvoriť, lepšie knihy, technológiu, hudbu, či dokonca myslienky. Ak je okolo nás viac ľudí, musí to predsa znamenať, že môžeme všetkého urobiť viac a ešte dokonalejšie ako kedykoľvek predtým. Správne?

Linkola je jeden z mála ľudí v súčasnej dobe, ktorý priamo napáda tento spôsob myslenia, toto kladenie dôrazu na kvantitu a názor, že každý ľudský život je základnou hodnotou. Na rozdiel od utilitaristického postoja modernej spoločnosti, on trvá na tom, že ľudia nemajú žiadnu zvláštnu vnútornú hodnotu, ktorá by musela byť chránená za každú cenu.

“Je pre mňa takmer nepochopiteľné, že dokonca aj inteligentný človek dokáže stále veriť v človeka a jeho demokratickú väčšinu, navzdory všetkým dôkazom a neprestajne kráčať hlavou proti múru. Ako je možné, že ani on nedokáže v tejto situácii priznať, že človek prežije už len vtedy, (keďže príroda ho už ďalej krotiť nedokáže) keď mu disciplína, zákazy, donucovanie a utláčanie iného človeka s jasnou mysľou, zabránia oddávať sa svojim sebadeštruktívnym impulzom a páchať samovraždu? Ako môže aj naďalej ospravedlňovať demokraciu? Je možné, že ešte stále nevidí, že pokiaľ sa človek a západná kultúra nenaučia pokore a nepoklonia sa poriadne hlboko, dovtedy bude zaručene, bez ohľadu na to, koľko krát zmení druh chemikálií, či metódy výroby energie, pokračovať drancovanie a vymetanie Zeme, až pokiaľ z nej nezostanú len ohlodané kosti? Ako je možné, že si nedokáže uvedomiť, že pokiaľ sa aj naďalej budeme držať myšlienky, že človek je pánom prírody a že ľudský život je najvyššou hodnotou, tak jedine čo nám zostane bude priama cesta do čiernej diery vyhynutia? Ako môže byť niekto taký šialený a myslieť si, že bez ohľadu na to koľko nás je, má ľudský život neustále rovnáku cenu a ľudstvo samotné rovnaké správanie? Podľa mňa je očividné, že vždy keď sa narodí dalšie dieťa, cena každého človeka na svete sa nepatrne zníži. Taktiež mi pripadá nepochybné, že správanie ľudstva v časoch populačnej explózie sa značne líši od toho, kedy bol človek ešte len riedko roztrúseným a vznešeným druhom.” (Linkola, 2004)

Pýta sa nás, prečo vlastne kladieme taký dôraz na každý jednotlivý ľudský život, zvlášť v tých prípadoch, keď takýto život ničím neprispieva a zároveň pôsobí ako najväčšia záťaž na spoločnosť. Žijeme vo vnútri rozsiahlej štruktúry, neprestajne prinášajúcej nové predstavy a myšlienky, ktoré pomaličky formujú a odmeňujú to, čo sa dokáže prispôsobiť a rásť a naopak vyradiť všetko, čo je nefunkčné a defektné. Jedince zvierat, ktoré sú slabé alebo defektné, sú obvykle ulovené ako prvé. Súčasní ľudia sa však tento základný mechanizmus pokúšajú zo systému odstrániť, žijúc za bezpečnými hranicami svojich miest a chrániac každý ľudský život bez ohľadu na cenu. V našom sklone chrániť život však zanedbávame prirodzené úsilie všetkého živého – rásť, tým, že sa zastávame všetkých nepodarkov a strhávame svojich najbrilantnejších jedincov k zemi. Predstavy o rovnosti nás napokon doviedli k tomu, že sme kvalitu ľudstva vymenili za jeho kvantitu, keďže spoločnosti musia operovať podľa najnižšieho spoločného menovateľa.

Linkola v prvom rade tvrdí, že pri súčasných populačných stavoch ľudstvo nemá žiadnu budúcnosť. Schopnosť nášho ekosystému obnovovať sa je obmedzená, rovnako ako aj suroviny, ktoré nám je schopný poskytovať. Vždy, keď sa počet obyvateľov zvýši o nového človeka, sme nútení tohto človeka nakŕmiť, ubytovať, obliecť a poskytnúť mu zmysluplnú existenciu. Moderné spoločnosti dokonca prevyšujú túto základnú úroveň spotreby, uchyľujúc sa k rôznym druhom výrobkov, ktoré majú premôcť našu unudenosť po 40+ hodinovom pracovnom týždni. Naše spoločnosti sú postavené na myšlienkach, ktoré v skutočnosti nedávajú našim životom žiadny zmysel a preto sa snažíme vyplniť prázdnotu rôznymi druhmi výrobkov a zábavy.

Naša spotreba, ktorá je naviac posilňovaná prostredníctvom nerealistických myšlienok typu “sloboda”, drží našu pozornosť odvrátenú od našich nezaujímavých životov, ktoré nám neprinášajú žiadne významné naplnenie. Keďže podľa podobných názorov žije na Zemi obrovské množstvo ľudí, sú vyrábané milióny rozličných výrobkov, ktoré majú za úlohu uspokojiť ich, čo však spôsobuje, že suroviny sú zo Zeme odčerpávané astronomickým tempom. Krajina je najprv rozrezaná na kusy kvôli surovinám a neskôr vydláždená, aby sa urobil priestor pre ustavične sa rozrastajúce mesta a predmestia. S väčším množstvom ľudí prichádza aj požiadavka neustále stavať nové domy a zvyšovať produkciu, čím sa tento rastúci dopyt vyrovnáva. Stačí sa bez žartov pozrieť na svoje mesto v priebehu 15-20 rokov a táto expanzia sa zreteľne prejaví. Navyše, ak by sme sa pozreli 100 rokov dozadu a vzájomne tieto dve prostredia porovnali, ich zmena by sa nám prejavila ešte evidentnejšie. Ako bolo na svet privádzaných čoraz viac ľudí, tak sa to, čo bolo kedysi lesom a vidiekom, postupne vytrácalo preč. Niekdajšie mestečká expandovali do šírky aj do výšky, až pokiaľ sa svojimi okrajmi nezačali dotýkať jedno druhého a pokrývať širokú krajinu. Linkola opisuje svoje vlastné zážitky z rodného Fínska. O tom, ako sa mu počas dlhých rokov pozorovania postupne pred očami vytrácal divoký život, o bezuzdnej deštrukcii divokej prírody a čo je možno najhoršie, o nevšímavosti ľudí voi tomuto všetkému.

V druhom rade sa nás pýta, akému účelu vlastne slúži toto rozťahovanie populačných stavov na maximum? Povedzte úprimne, akého úžitku sa spoločnosti dostáva z toho, že zabezpečujeme prežitie každého jedného človeka?

“Kto smúti za obeťami Druhej svetovej vojny? Komu chýba dvadsať miliónov ľudí popravených Stalinom? Kto potrebuje šesť miliónov Židov, ktorých zlikvidoval Hitler? Izrael stoná pod ťarchou preľudnenosti, v Malej Ázii sa vedú boje o každý štvorcový meter špiny a prachu. Mestá po celom svete boli opravené a naplnené ľuďmi až po okraj, kostoly a pamätníky boli znovu vybudované, aby sa mal kyslý dážď opäť do čoho zahryznúť. Komu chýba tvorivý potenciál mŕtvych z Druhej svetovej vojny? Potrebuje svet práve teraz tú stovku miliónov ľudí? Máme nedostatok kníh, piesní, filmov, porcelánových psov a váz? Nie je jedna miliarda stelesnení milujúcich matiek a miliarda stelesnení rozkošných starých mám so striebornými vlasmi dosť?”

Hoci takéto vyhlásenia môžu kdekoho rozhnevať, faktom zostáva, že ich cieľom je pokračovanie života ako takého. Tým, že trváme na tom, aby bol každý jednotlivý ľudský život zachránený bez ohľadu na všetky súvislosti, kladieme dôraz na kvantitu života. Avšak takéto smerovanie si od komunity vyžaduje, aby sa vzdala veľkoleposti a spoliehala sa čisto na počty. Linkola je presvedčený, že nepotrebujeme 5, 6, ani 7 miliárd ľudí na to, aby sme dokázali v našich životoch nájsť zmysel a vytvárať zdravé komunity. Namiesto toho, aby sme svoj zrak sústredili iba na záchranu jednotlivých životov, musíme sa začať pozerať na svet tak, že do neho zahrnieme celý ekosystém.

Pokrok

Kam smeruje naša spoločnosť? Kde bol náš začiatok a kde bude náš koniec? Ľudstvo sa nad týmito otázkami zamýšľa už celé veky, avšak žiadna odpoveď nebola dohnaná tak ďaleko, ako teória, ktorá bola vymyslená ľuďmi v modernej dobe. Táto teória nám predkladá predstavu, že kvalita ľudskej spoločnosti sa pohybuje po lineárnej čiare, smerom od toho čo bolo v minulosti, k tomu čo ešte len príde v budúcnosti. Pred nami tu boli tí, čo žili v hlinených chatrčiach, žili iba do tridsiatky, boli poverčiví a verili v nadprirodzené nezmysly a málokedy sa vôbec čistili. Dnes žijeme do sedemdesiatky, máme zábavu, ktorá si takmer vôbec nevyžaduje, aby sme sa museli fyzicky či mentálne zapojiť a nemusíme sa obávať zlomyseľných predátorov, či ľadových zím. Môžeme sa pochváliť pokročilou technológiou, vysokou priemernou dĺžkou života, neprítomnosťou biedy a nedostatku, či odstránením kultúrnych praktík, ktoré považujeme za necivilizované. Avšak Linkola nás vyzýva, aby sme sa skutočne zamysleli nad tým, či je toto pravým zmyslom našich životov. Sme naozaj šťastní vo svojich zamestnaniach, medzi stavbami z chladnej ocele týčiacimi sa do výšky, trendovými ipodmi, Britney Spearsovými a kapelami typu Green Day? Alebo nám v živote niečo chýba, niečo, čo nám “sloboda, rast a pokrok” nikdy nemôžu skutočne poskytnúť?

“Najústrednejšou a zároveň najabsurdnejšou vierou medzi ľuďmi je viera v technológiu a ekonomický rast. Duchovní tejto viery sú až do smrti presvedčení, že hmotný blahobyt prináša radosť a šťastie – a to aj napriek tomu, že všetky historické dôkazy svedčia o tom, že iba núdza a neustále pokúšanie sa, nútia človeka žiť život hodný žitia a že naopak materiálny blahobyt neprináša nič iné, než zúfalstvo. Títo duchovní veria v technológiu ešte aj vtedy, keď sa dusia vo svojich plynových maskách.” (Linkola)

Dnes ľudia pracujú dlhšie ako vo väčšine ostatných období v histórii, obyčajne 40 a viac hodín týždenne. Tieto zamestnania si vyžadujú prevažne aktivity, ktoré sa neustále opakujú a ktoré sú zvyčajne veľmi nudné, či už je to bilancovanie účtov, vkladanie skrutky A do otvoru B, alebo presviedčanie nejakej bezmennej osoby, že už nikdy nebude mať šancu kúpiť si od vás niečo z tejto skvelej nablýskanej sady na čistenie riadov. Stačí sa opýtať pracujúcich ľudí v dnešných dňoch a väčšina vám zaručene odpovie, že by radšej využívali svoj čas inak, pravdepodobne by chceli stráviť viac času so svojimi rodinami, alebo robiť niečo čo pokladajú za zaujímavé, či dokonca vytvárať niečo hodnotné a zmysluplné. A predsa nás “pokrok” priviedol do doby, kde su takéto aktivity len vedľajšie. Namiesto toho sme sa zasekli na mieste, kde sme nútení robiť niečo, čo má pre nás iba veľmi malý význam.

Dokonca aj keď nám zostane nejaký ten voľný čas, tak sa väčšina z nás uspokojí s vysedávaním a vyhýbaním sa činnostiam, ktoré by ich skutočne mohli naplniť. A tak len sedia na pohovke a pozerajú TV, alebo vymetajú po sobotných nociach bary a opíjajú sa do bezvedomia. Ľudia hovoria: “Je to zábava a robia to všetci!” Ale keď sa o dvadsať rokov obzrieme za svojim životom, budeme si naozaj želať ďalší pohárik Corony, ďalšiu epizódu Priateľov, či ďalšiu noc medzi neónovými svetlami a pulzujúcimi basami? Možno však budú veci, ktoré si zapamätáme, úplne iného charakteru: ako rodina, naše myšlienky a veci, ktoré sme stvorili – činy, ktoré korešpondujú s našim vnútorným systémom hodnôt, ktoré sú jednoducho len odrazmi veľkolepejšej štruktúry.

Linkola odmieta tieto predstavy o pokroku, namiesto toho poukazuje na to, že zmysel a naplnenie, ktoré je v živote možné nájsť, sú tu už od nepamäti vekov. Stačí si prečítať starobylé Védy, severoeurópsku Eddu, či Korán a človek tam nájde určité pochopenie zmyslu, ktorý existuje kdesi nad neustále sa meniacimi trendmi a módou. Ľudia, ktorí písali tieto texty neverili tomu, že by život v budúcnosti mohol ponúknuť viac naplnenia, ako tomu bolo v minulosti a to jednoducho kvôli zákonom, ktorými sa riadi čas. Boli schopní vždy nájsť svoj smer a zmysel a to tak, že sa pozreli na systém, v ktorom existovali.

Industrializácia a technológia

Už niekoľko storočí sme schopní omnoho intenzívnejšej produkcie, než tomu bolo kedykoľvek predtým. Naša technológia sa rozvíjala astronomickou rýchlosťou a tým nám umožnila dosiahnuť obrovský nárast vo výrobe a výkonnosti. Zrodili sa továrne, dramaticky sa zmenili spôsoby prepravy a masová výroba sa stala bežnou súčasťou nášho života. Linkola trvá na tom, že tieto drastické zmeny sú jednak nebezpečné a zároveň zbytočné, a že väčšina týchto vecí by mala byť odstránená.

Mnohí ostávajú podobnými výrokmi šokovaní. Znamenalo by to zmiznutie mnohých našich zdravotníckych možností, rovnako by sme prišli aj o viaceré spôsoby dopravy, či zábavný priemysel v podobe filmov a televízie. Avšak Linkola je presvedčený, že tieto veci jednak nie sú pre život skutočne potrebné a tiež že ich využívaním napomáhame k vytváraniu nezdravých myšlienkových pochodov, ktoré podkopávajú našu schopnosť vnímať realitu.

“Základným argumentom citovaným v prospech technológie je, že nám zľahčuje život. Zľahčuje a zľahčuje a všetko je hneď ľahšie, vynález po vynáleze. Ľahké, ľahšie, najľahšie. V skutočnosti je však človek na Zemi zvrchovanou bytosťou bez súperov už od čias Doby kamennej a stal sa tvorom, ktorého život bol neprirodzene a nenapraviteľne pohodlný. Od tej doby sú rozhodujúcimi problémami človeka fyzické pohodlie, bezvýznamnosť, život bez koreňov a frustrácia.” (Linkola, Môže život zvíťaziť – a za akých podmienok?, 2004)

S príchodom priemyslu a technológie sme boli schopní žiť s omnoho menšou námahou a biedou ako predtým. Zima sa už nedokáže tak ľahko vkradnúť do našich vyhriatych domovov, spravidla si nemusíme získavať vlastnú potravu a neohrozujú nás už ani predátori, či nejaké významné choroby, nemusíme už jednoducho bojovať o holé prežitie. Tieto sily však formovali našich predkov, zošľachťovali ich a pomáhali im lepšie chápať prírodu a realitu. V zápase so živlami, či počas lovu, boli schopní vidieť sami seba vnútri väčšieho celku. V chlade, hlade a ani v smrti nie je žiadne “zlo”, ako si to namýšľa väčšina moderných ľudí. Človek by sa mal snažiť tieto veci zužitkovať v boji s vonkajšími aj vnútornými okolnosťami a prostredníctvom tohto boja nájsť svoj zmysel a rast. Linkola verí, že hlavným výsledkom industrializácie a technológie bolo, že nás od týchto síl oddelili. Počas našich ľahkých, ale väčšinou jednotvárnych životov, lepí väčšina ľudí nálepky “dobro” na všetko, čo nám prináša slasť a nálepky “zlo” na všetko, čo spôsobuje bolesť a neustále sa snažia schvaľovať to prvé a odmietať a zničiť to druhé. Linkola si mysli, že tento pohodlný život, ktorý sme si vykreslili pomocou priemyslu a technológie, iba pestuje náš zmätený a nerealistický pohľad na svet.

Linkola taktiež útočí na priemysel a technológiu kvôli skaze, ktorú prinášajú krajine a domnieva sa, že tento stav nemôže pokračovať bez toho, aby to nemalo hlboké následky jednak pre nás a jednak pre samotnú planétu. Často hovorí o lesoch vo svojom rodnom Fínsku a o priemysle, ktorý nesporne zmenil fínsku krajinu k horšiemu.

“Fínsko, ktorého lesné hospodárstvo je najväčšou ekologickou pohromou povojnovej Európy, drží rekord v súčasných štatistikách (počet stromov v zostávajúcich lesoch). Po veľkom odlesňovaní polí, ktoré prebehlo pred niekoľkými storočiami, nenasledoval na tomto kontinente ani len porovnateľný rozruch: viac ako 200 000 km štvorcových fínskych lesov bolo premenených na púšte, alebo v najlepšom prípade na krovinaté prérie. Priemerný obsah dreva v zrelých lesoch južne od Laponska je 400-500 m kubických na hektár. Niekoľko rokov dozadu bola, podla vlastných odhadov drevárskeho priemyslu (t.j. Ustav pre lesný výskum), drevná zásoba krajiny 90 m kubických na hektár, avšak je zrejme, že v týchto štatistikách je 10-20 % diera, čo sa ukázalo napríklad počas rôznych lesných transakcií (špecificky v odhadoch týkajúcich sa fariem). Po masívnej ťažbe v posledných rokoch, ostal súčasný obsah drevnej hmoty niekde medzi 50 az 70 m kubických na hektár. To je presne 10 % kapacity prirodzených lesov.”

Lesy, ktoré sú domovom tisícov rozličných druhov, a ktoré sú podstatnou zložkou ekosystému, sú neustále ničené. Táto deštrukcia sa stáva čoraz viac evidentná po celom industrializovanom svete. Krajiny, ktoré kedysi oplývali zelenou a rozličnými formami života, sú teraz už len pustými päsťami na oko. Lesy a mokriny, ktoré kedysi slúžili ako prírodná špongia na zachytávanie silných dažďov, sú dnes neprestajne dláždené a rozvíjané, čím sa záplavy v blízkych obciach stali bežným javom. Lesne spoločnosti často tvrdia, že “vždy zasadia späť stromy, ktoré vyrúbu” a že “všetky ich aktivity su extrémne udržateľné”, avšak napriek tomu trvá mnoho rokov, kým tieto stromy vyrastú do výšky a objemu, ktoré by bolo možné porovnávať so starými pralesmi. Linkola je presvedčený, že pre týchto ľudí sú posvätné len peniaze, a preto ich motivácia bude vždy smerovať iba k ich získaniu a nie smerom k holistickému a trvalo udržateľnému prístupu.

Mnohí teraz začnú tvrdiť, že technológia a priemysel sa už v súčasnosti začínajú meniť a že sa stavajú šetrnejšími vo vzťahu k životnému prostrediu. Stačí sa len pozrieť na všetky tie veľkolepé snahy zastaviť globálne otepľovanie, či zaviesť používanie zelených výrobkov a technológii! Žiadna z týchto iniciatív sa však nezameriava na jadro problému, každá z nich sa len sa okrajovo upína na rôzne bezprostredné dôsledky našej činnosti, ktoré na nás spätne vyskakujú spoza každého rohu. Linkola útočí na toto typické “zelené” myslenie, ktoré sa domnieva, že stačí zmeniť to čo kupujeme a nie sa zamyslieť nad tým, prečo a ako to kupujeme. Časom sa prejavia rôzne aktivity, avšak všetky budú podriadené rovnakému spôsobu myslenia. Jednoduchá zmena toho čo kupujeme, nevysvetlí prečo a na čo tieto veci vôbec vyrábame.

Demokracia

Linkola nám dáva veľmi jasne najavo, čo si myslí o demokracii. V jeho očiach je to najhorší spôsob vlády, aký bol kedy vytvorený. Tento systém vkladá svoju dôveru do väčšiny, aby tá rozhodla čo je pre ňu najlepšie. Tá však skôr zvolí tých, ktorí sú schopní poskytnúť “chleba a cirkusy”, než realizovateľné riešenia.

“Je podstatnou a katastrofálnou chybou postaviť politický systém na prianiach a túžbach ľudí. Spoločnosť a životy ľudí sú organizované na základe toho, čo chcú jednotlivci a nie na základe toho, čo je pre nich skutočne prospešné. Podobne, ako keď má iba jeden človek zo 100 000 talent byť vynikajúcim inžinierom či akrobatom, podobne sú iba niekoľkí jedinci skutočne schopní spravovať záležitosti národa či ľudstva ako celku. V týchto dňoch a v tejto časti sveta sa bezhlavo pridržiavame demokracie a parlamentného systému, aj napriek tomu, že sú tými najzmyselnejšími a najzúfalejšími pokusmi ľudstva. V demokratických krajinách najvýraznejšie narastá deštrukcia prírody a počet ekologických katastrof. Naša jediná nádej leží v silnej centrálnej vláde a nekompromisnej kontrole jednotlivých občanov.”

Demokracia, pripomína Linkola, je zameraná na túžby a želania ľudu. Ten by chcel napríklad nižšie dane, alebo vyššie vládne výdavky, pretože tie by okamžite priniesli ľudom “úžitok”. Je pre nich predsa dobré, keď môžu dostať viac peňazí na míňanie. Preto volia ľudí, ktorí ich v tomto smere môžu uspokojiť. Aj navzdory rozličným politickým ideológiám, ktoré máme k dispozícii, je zreteľne prevládajúcou politickou kultúrou, ktorej podlieha celá západná spoločnosť (a čoraz viac aj ďalšie krajiny), kultúra individuálnych slobôd, spokojnosti a šťastia. Máme síce rôzne typické ľavicové a pravicové strany, ale tie sú jednoducho iba dvoma stranami rovnakej mince. Všetky sa totiž zameriavajú na uspokojovanie želaní ľudu, čím stoja fundamentálne v protiklade s dlhodobou existenciou pre nás a naše životné prostredie. Linkola tvrdí, že demokracia neumožňuje dostať sa k moci takým jednotlivcom a stranám, ktorí by dokázali podkopať systém a nejakým výrazným spôsobom ho zmeniť.

Väčšina ľudí zvolí niekoho, kto vyhlasuje, že “zníži znečistenie”, alebo zvýši počet “zelených” áut. Nikto však nezvolí človeka, ktorý by (prostredníctvom drastických akcií, aké navrhuje napríklad Linkola a ďalší a za použitia sily) ľudí obmedzoval, ubližoval im a dotýkal sa ich citov. Pod vedením takejto osoby by si občania nemohli len tak stavať čo im príde na rozum, kupovať si všemožné druhy zábavy, či pokračovať v nekontrolovanom plodení potomkov. Demokracia a “sloboda” ktorú táto prináša, umožňuje komukoľvek robiť takmer čokoľvek, s výnimkou porušenia aktuálnych verejných tabu. Ľudia si môžu robiť čo sa im zachce a bez skutočného vodcu, ktorý by ich viedol, sa veľmi často rozhodnú pre niečo, čo je bezprostredne na dosah a čo im prinesie dočasný komfort. Aby boli zvolení, musia politici uspokojovať túžby a želania ľudu, nech sú akokoľvek zavádzajúce. Musia im nasľubovať, že urobia každého šťastným, nesmú sa dotknúť citov žiadneho z nich a musia im tiež ponúknuť okamžité riešenia problémov, ktoré im práve v tej chvíly najviac škodia (zelené auta na zastavenie globálneho otepľovania, zvýšené tresty na potlačenie kriminality, či prísnejšiu kontrolu zbraní kvôli streľbám na školách). Avšak Linkola tvrdí, že nič z tohto v skutočnosti nefunguje na zmiernenie väčšieho problému.

Podľa Linkolu sú vodcovia jedni z mala tých, čo majú schopnosť riadiť komunity, vytvoriť kultúrny konsenzus, či pohánať ostatných k činu. Často pred nimi stoja ťažké rozhodnutia, ktoré môžu niekomu ublížiť, alebo mu zabrániť, aby robil presne to čo chce. Títo jedinci by nedovolili, aby niekto postavil McDonnald niekde v zalesnenej oblasti, pretože to nie je skutočne potrebné a naopak by sa tým iba mnoho zničilo. Ľudia by sa možno nemohli množiť tak ako sa im zachce, tým by sa však zaručilo, že komunity nebudú jednať nepríčetne vzhľadom k sebe samým, ako aj vzhľadom k životnému prostrediu, na ktorom sú závislé. Ak by niekto priniesol podobné predstavy v demokratickej spoločnosti, bol by automaticky označený ako fašista či šialenec a vzápätí na to by sa stal politickým a spoločenským vyvrheľom. Pre Linkolu sú však tieto rozhodnutia, napriek tomu, že by obmedzili určité slobody, niečim čo je nutné dosiahnuť, ak má život v akejkoľvek forme pokračovať ďalej. Demokracia sa však takýmto rozhodnutiam nikdy neprispôsobí.

Riešenia

Linkola je zástancom masívnej zmeny v smerovaní modernej spoločnosti. Táto zmena by zahŕňala obmedzenie slobôd občanov, zredukovanie neustále rastúcej technológie, výmenu demokracie za silné vedenie a rozsiahle znižovanie populačných stavov. Ľuďom by bolo umožnené mať iba jedného potomka a to po takú dlhú dobu, kým by na Zemi neostal iba zlomok súčasného obyvateľstva. Ďalej navrhuje zrieknuť sa veľkej časti modernej technológie a priemyslu. Navyše tiež trvá na tom, že potrebujeme drsné vedenie, ktoré nerobí kompromisy s potrebami jednotlivca, napr. vo forme diktátora. Mnohí s týmto nesúhlasia a hovoria, že nepotrebujeme zájsť tak ďaleko, že náš problém vyrieši rozvážne a striedme používanie ekologických výrobkov a alternatívnych zdrojov energií. Ale počas rokov, ktoré Linkola strávil ako rybár a biológ, videl toho mnoho, čo ho doviedlo k obhajobe takýchto razantných opatrení.

Eugenika a depopulácia

“Základným kameňom pre znižovanie populácie je postupne odstránenie najnezmyselnejšej zo všetkých individuálnych slobôd, slobody množiť sa bez obmedzenia… na počatie dieťaťa musí byť pridelená licencia a počet detí musí byť v priemere jedno dieťa na jednu zenu a to až dovtedy, pokiaľ nedosiahneme udržateľnú populačnú zátaž. Taktiež je potrebné postarať sa o zlepšenie kvality populácie a to za každých okolností. Preto tieto licencie nebudú prideľované rodinám, ktorých prostredie, či genetické danosti budu bezcenné. Naopak rodiny, ktoré budú prvotriedne s ohľadom na tieto stimuly, budú môcť získať viacero licencií.”

Podľa Linkolu sa masívny a bezprecedentný nárast populácie v posledných storočiach stal v súčasnej dobe najväčšou hrozbou pre život samotný. Najhorším nepriateľom života je príliš veľa života. Tento muž prehlasuje, že by sme mali drasticky znížiť svoje počty, ako aj podniknúť kroky k tomu, aby sa vyššej priority dostávalo tým najlepším z nás. Takéto riešenia sa však hlboko dotýkajú našej súčasnej civilizácie a preto na seba bezpochyby privolajú veľké množstvo odporcov. Predstavy o rovnosti a slobode sú totiž už zakorenené v našom vedomí a spomínané návrhy napadajú obidve tieto predstavy. A predsa to čo nachádzame v Linkolovych tvrdeniach nie je nič iné, než logické myslenie a hlboké uvedomenie si reality. Každá osoba na planéte naviac, vyčerpáva zdroje a zdroje sú obmedzené. Planéta ich dokáže dopĺňať len v určitom množstve a intenzite a podľa analýzy Linkolu a ďalších, sme tento limit už ďaleko prekročili. Naviac z toho, že máme čo možno najvyššiu populáciu ľudstva, nemáme žiadny úžitok.

Navrhuje, aby náš depopulačný program pripustil iba jedno dieťa na rodinu, až pokiaľ nebude dosiahnutý udržateľný stav populácie. V tej chvíli by sme zvýšili počet pôrodov na dve na jednu rodinu, aby sme populáciu udržali na stálej úrovni. Tento dlhodobo udržateľný stav by bol menší ako pol miliardy. To už je sám o sebe vysoký počet pre bytosť, ktorá si vyžaduje pre svoj život také obrovské množstvo zdrojov a stále je to podstatne väčšie množstvo, v akom ľudstvo existovalo po väčšinu svojej existencie. Pri takomto čísle by zostalo dosť prostriedkov pre väčšinu populácií na planéte, aby mohli aj naďalej existovať. Dokonca aj ekologicky nevhodné praktiky by neboli natoľko účinné, aby sme nimi ničili svoje životné prostredie takým spôsobom a rýchlosťou, ako je tomu dnes. Ľudia by tiež mali k dispozícii antikoncepciu a potraty zdarma a spoločenské tabu na tieto témy by nehralo v hlavách ľudí ani zďaleka takú významnú rolu, ako je tomu v súčasnej dobe.

Okrem toho ešte Linkola odporúča, aby sme sa snažili pestovať tých najlepších z nás. Tí, ktorí budú preukazovať najlepšie schopnosti a vlastnosti, by mali byt povzdudzovaní k tomu, aby sa množili. Naopak tí, ktorých kvalita bude nízka, by boli od plodenia potomkov odrádzaní. Takéto mechanizmy vždy existovali v štruktúre samotnej prírody, tí ktorí sa prispôsobia, prežijú, rastú a budú odmenení. Avšak mechanizmy človeka boli v tomto smere vždy akési obmedzené a reakcie prírody na naše negatívne správanie boli často pomalé, ak zoberieme do úvahy dĺžku života ľudskej civilizácie.

“Množstvo živočíchov má vyvinutú kontrolu nad svojou pôrodnosťou, aby si vlastným premnožením nespôsobovali neustále návraty kríz a nedostatku potravy. V prípade človeka, ak by sme takéto mechanizmy vôbec našli, boli by slabé a neefektívne – napríklad zabíjanie novonarodených detí u niektorých primitívnych kultúr. Počas svojej evolúcie dokázalo ľudstvo oslabiť nebezpečenstvo hroziace od hladu a nedostatku. Človek sa stal neuveriteľne a neúmerne rozmnožujúcim sa tvorom, rozmnožujúcim sa zvieracím spôsobom, ale mimo akejkoľvek kontroly a s nezvieracími možnosťami. Ľudstvo sa množí neuveriteľne rýchlo v podmienkach nedostatku a špiny, ale aj v prosperite a dostatku. Ľudia sa množia hojne v časoch mieru a obzvlášť hojne v povojnovom období, vďaka svojráznym predpisom prírody.”

Linkola sa pokúša znovu zaviesť prírodné mechanizmy, ku ktorým sme schopní stavať sa v poslednej dobe chrbtom. Eugenika je jednoducho prostriedok, ktorý má zaručiť, aby sa k nám tento mechanizmus mohol vrátiť. Všetci žijeme v realite a prežiť môžeme jedine vtedy, ak akceptujeme a schválime tento spôsob existencie a ak v ňom budeme aj naďalej pokračovať.

Redukcia priemyslu a technológie

Pravdepodobne najkonfliktnejší Linkolov výrok na adresu priemyslu a technológie je tento:

“Všetko, čo sme vyvinuli počas posledných 100 rokov, by malo byť zničené.”

Napriek tomu, že tieto slová znejú skutočne dosť extrémne, Linkola pociťuje, že väčšina vynálezov modernej doby má negatívny vplyv na životné prostredie a dokonca aj na nás samotných. Týka sa to jeho komentáru o “ľahkosti” našich životov, myšlienky, že technológia a priemysel uľahčujú našu existenciu. Myslí si, že viesť naše životy týmto smerom toho ničí mnoho na povrchu, ako aj v našich vnútrach. Naše životné prostredia sú spustošené a zničené a nám ostáva len nenaplňujúca existencia. Kvôli týmto dôvodom je presvedčený, že naša produktívna schopnosť by mala byť výrazne redukovaná a väčšina našej najnovšej technológie zničená alebo opustená.

Výroba by mala byť obmedzená licenciami, ktoré by boli vydávané na základe potreby. Ak by chcel niekto niečo vyrobiť, musel by dokázať, že jeho výrobok je skutočne požadovaný a že ho niekto skutočne potrebuje. Väčšie korporácie by vlastnil štát a využíval by ich na výrobu takých vecí, akými sú napr. prostriedky masovej dopravy či bicykle. Ľudia by nekupovali neustále nové výrobky, namiesto toho by bola ustanovená direktíva, ktorá by vyžadovala, aby boli výrobky kvalitné a trvácne a tiež v prípade potreby opravené.

Verí, že dopravný priemysel by mal byť výrazne obmedzený, napríklad aj tým, že väčšina populácie by sa pohybovala a žila len vo svojej lokálnej oblasti. Požadované služby by boli jednoducho dostupné metódami akými sú chôdza, pádlovanie, bicyklovanie a lyžovanie. Používanie osobných automobilov by bolo zrušené, väčšinu cestnej dopravy by tvorili prostriedky masovej dopravy a zásobovacie vozidlá. Väčšina cestných sietí by bola odstránená a opätovne zalesnená.

Čo sa týka energie, hovorí, že by sme mali takmer úplne prestať používať elektrickú energiu. Nepatrné množstvo by sa používalo na osvetlenie či v médiach, ale vo všeobecnosti by bola preč. Palivové drevo, regulované a rozvíjané k čo najväčšej využiteľnosti, by bolo prevládajúcim zdrojom energie. Elektrická energia, ktorú skutočne potrebujeme, by mala pochádzať z veterných zdrojov, ostatné elektrárne by mali byť zlikvidované. Je zástancom kompletného odstránenia vodných elektrární, ktoré nazýva treťou najväčšou ekokatastrofou.

Poľnohospodárstvo by malo omnoho menšie rozmery a využívanie technológie v jeho rámci by bolo pozastavené. Používanie obrábacích strojov by malo byť zrušené a namiesto nich by sa mal klásť doraz na “ľahké a na prácu zamerané metódy”. Skleníky by boli aktívne len v teplejších obdobiach za asistencie slnečnej energie, zatiaľ čo zelenina a ovocie by boli dostupné len počas zodpovedajúcich ročných sezón. Všeobecné úsilie by malo byť vyvíjané smerom k tomu, aby každá domácnosť získala základné zručnosti v oblasti spracovania potravín, akými sú napr. kvasenie či solenie. Celkove by mala byť krajina viac než sebestačná vo svojej potravinovej výrobe. Jednotlivé druhy potravín by boli usporiadené v rebríčku podľa veku, veľkosti tela a typu vykonávanej práce, avšak zber a sebestačné pestovanie potravín by boli od regulácie oslobodené.

Všetky tieto prostriedky sa nám môžu zdať príliš drsné, avšak po koľkých z týchto odrieknutých vymožeností by sme skutočne túžili, koľko z nich by sme skutočne postrádali? Ak všetko čo potrebujeme k prekonaniu vzdialenosti je bicykel, potom naozaj nepotrebujeme vlastniť automobily. Či by nám snáď chýbali tie obrovské množstvá jednotvárnych televíznych relácií? A čo rýchle občerstvenie a podobné výrobky? Každý predsa vie, že napriek tomu, že môžu dobre chutiť, postupne vám zničia zdravie. A pritom je toho okolo nás mnoho, čo nás môže skutočne obohatiť. Jednoduché veci, ako sú krásne západy slnka, starobylá literatúra, či naše rodiny. Ľudia takto žili po desiatky tisícročí a pritom len zriedka podľahli samovražedným myslienkam, či lenivosti.

“Na záver sa dostávam k zaujímavému pozorovaniu. Tu formulovaný model spoločnosti by nám totižto nezabezpečil len hlavný cieľ, ktorým je zachovanie života, ale prekvapujúco aj neporovnateľne lepšiu životnú úroveň. Čo sú tie sladké, drahocenné vymoženosti moderného sveta, ktoré by človek stratil? Sú to: rekordné počty samovrážd, nekonečná konkurencia, nezamestnanosť tu a pracovný stres tam, renovácie a nestálosť v pracovnom živote, odcudzenie, zúfalstvo, hory psychologických liekov predpisovaných po tonách, úpadok telesných schopností a choroby spojene s našim súčasným spôsobom života, neuveriteľná arogancia jednotlivcov, hašterenie, korupcia, kriminalita. Čo by nám zostalo: neunáhlená socializácia medzi ľuďmi, nekonečné spektrum umení a záľub: spev, hudba, tanec, maľovanie, sochárstvo, knihy, hry, predstavenia, lúštenie hádaniek, výstavy, prehliadky, múzeá, štúdium histórie, svojho regiónu, dialektu, rodiny, milióny biologických otázok, umelecké remeslá, záhradkárstvo, čisté rieky a potoky, panenské lesy, močariská, ročné obdobia, stromy, kvety, domov, súkromný život – čiže skutočný život.”

Linkolove opatrenia v súvislosti s priemyslom a technológiou sa nám môžu zdať podľa našich súčasných merítok príliš prísne, ale znížili by sme tak naše škody páchané na životnom prostredí a tiež by sme tak našim mysliam umožnili sústrediť sa na dôležitejšie veci.

Diktatúra

“Akákoľvek diktatúra by bola lepšia ako moderná demokracia. Neexistuje totiž natoľko nekompetentný diktátor, ktorý by prejavoval viac hlúposti ako demokratická väčšina. A najlepší totalitný režim by bol ten, kde by sa vo veľkom kotúľali hlavy a kde by vláda svojou činnosťou zabraňovala akémukoľvek ekonomickému rastu.”

Linkola verí, že existuje lepšie riešenie pre náš politický systém a to v podobe diktatúry. Diktátor oplývajúci absolútnou silou sa totiž nemusí prispôsobovať populárnym názorom a jeho hlas nemôže byť umlčaný získaním prevahy v parlamente. Diktátor preto moze urobiť to, čo považuje za správne, namiesto toho aby sa podriaďoval tomu, čo v danej chvíli požadujú masy. Mnohí tomuto konceptu odporujú, avšak neschopní lídri sa častejšie vyskytujú v demokratických režimoch, než v diktatúrach.

Vodca je jednotlivec, ktorý komunitu privádza k skutočnému konsenzu, okrem toho je schopný viesť a motivovať ju. Demokraticky zvolená osoba je len málokedy schopná poskytnúť nám niečo podobné, keďže tá je zvolená na základe svojich schopností apelovať na túžby a želania jednotlivcov. V demokracii si ľudia zvolia to čo sami chcú, kdežto v diktatúre o tom čo je najlepšie rozhoduje vodca. Keď si ľudia volia svojich zástupcov, omnoho častejšie zvolia tých, ktorí im prinesú krátkodobé radovánky, oproti tým, ktorí vedia čo je pre nich najlepšie z dlhodobého hľadiska.

Pre Linkolu by najlepší vodcovia boli tí, ktorí by neboli otrokmi verejnej mienky, a ktorí by namiesto toho robili to, čo by bolo najlepšie pre všetkých. Mali by inklinovať k rozhodnutiam na základe pozorovania celku ako takého, a nie iba útočiť na to čo je v danej chvíli priamo pred nimi. Nevytvárali by falošných nepriateľov, namiesto toho by boli na stope podstatným problémom, ktoré môžu ležať pod povrchom a nemusia byť preto pre ostatných bezprostredne viditeľné. Pokiaľ by si to situácia vyžadovala, bol by takýto diktátor ochotný prijať tvrdé, avšak potrebné opatrenia, akými sú napr. depopulácia, či obmedzenie ľudských práv. Demokraticky zvolení politici by nikdy nič podobné neurobili, inak by boli okamžite odvolaní z úradov. Avšak diktátor nie je obmedzený podobnými starosťami a naviac chápe, že účelom podobných opatrení je chrániť spoločnosť z dlhodobého hľadiska.

V súčasnej dobe môžeme často pozorovať veľmi reálne podloženú mienku, že ako ľudstvo ničíme všetko okolo seba. Keď sa priemerný obyvateľ západného sveta pozrie von oknom, je svedkom pochmúrneho obrazu. Kde kedysi prekvital život, medzi stromami, pastvinami, riekami a oceánmi, tam dnes vidí znečistenie, betón a tony odpadu. Ak sa niekto zahľadí ešte ďalej, bude schopný za hranicami predmestí a miest ľahko identifikovať súčasnú frontovú líniu. Za niekoľko rokov tu bude pravdepodobne stáť ďalšie jednoduché mesto, s jednoduchými ľuďmi a jednoduchými problémami. Linkola nás vyzýva, aby sme sa konečne zastavili na svojej ceste a zamysleli sa nad tým, kam vlastne smeruje naša spoločnosť.

V prvom rade nás žiada, aby sme sa seriózne zahľadeli na množstvo svojej spotreby a položili si otázku, či je možné žiť pri súčasnej úrovni deštrukcie po akúkoľvek významnejšiu dobu. Dokonca aj teraz nám ešte príroda dáva pocítiť svoju prítomnosť a to vo forme chorôb, katastrof, či globálneho otepľovania. A čo je ešte dôležitejšie, je zjavné, že naše základné zdroje vysychajú a náš vzduch a voda sú zamorené. Pokračovať v tejto ceste pre nás môže znamenať jediné, záhuba pre náš druh a mnoho ďalších okolo nás.

Okrem toho nám predkladá dôvody veriť tomu, že táto spotreba nemá ani žiadny skutočný význam. Pod vrstvou všetkých týchto výrobkov sa skrýva život, ktorý je príliš bezpečný, obmedzený a veľmi nudný. Väčšina osobného zadosťučinenia, ktoré v živote zažívame, prichádza vtedy, keď musí človek zápasiť proti vonkajším silám, ako aj proti silám vnútri seba samého. Avšak s modernosťou sme o tento zápas prišli. Ľudia môžu chodiť do práce, pozerať TV, či jesť, avšak nikdy nie sú prinútení bojovať, tak ako bojovali ich predkovia. Linkola je presvedčený, že tento smer k zľahčeniu života je fundamentálne namierený proti ľuďom a proti prírode.

Linkola je zástancom toho, že technológia by mala byť masívne zredukovaná a že by sme mali opustiť takmer všetko, čo bolo vytvorené za posledných 100 rokov. V mnohých ohľadoch je to zdravá myšlienka. Nepotrebujeme skutočne televízory, moderné farmaceutiká, či masovú výrobu. Každopádne niektoré druhy technológie sú schopné udržať si schopnosť byť niečim viac, než len jednoduchým nástrojom na zľahčenie života, či lacnou zábavou. Mali by sme zničiť väčšinu toho, čo neslúži žiadnemu skutočnému účelu, ale na druhej strane oceniť určité zvláštne druhy technológie, akými sú napr. počítače a snáď niektoré prístroje nahradzujúce tie najpodradnejšie otrocké práce. Niektoré z týchto technológii môžu byť rozumným spôsobom využívané, avšak jedine za predpokladu, že by v konečnom dôsledku neškodili nášmu životnému prostrediu.

Veľká časť Linkolových politických riešení sa točí okolo pojmu diktatúra, kde by jeden človek prikazoval ostatným čo majú robiť a zakazoval im všetku činnosť, ktorá by nebola v súlade s takýmito ekologickými zákonmi. Takéto riešenie je zdravé z mnohých dôvodov, pretože vkladá dôveru do silného vodcu, ktorý nepodlieha žiadostiam más, ako je tomu v demokracii. Každopádne, my si takéto vedenie predstavujeme tak, že by dokázalo zaručiť pokračujúcu stabilitu svojej komunity aj bez toho, aby sa muselo tak prísne spoliehať na striktné nariadenia a využívanie strachu. Ľudia potrebujú istý druh splnomocneného a autoritatívneho vedenia, ktoré vystupuje ako pevná vedúca sila, avšak my si myslíme, že ich pozíciu je lepšie udrziavať prostredníctvom kultúrneho konsenzu, než prostredníctvom nátlaku a strachu. Navyše by toto vedenie malo pôsobiť vo vnútri svojej oblasti, skôr než operovať z nejakého vzdialeného hlavného mesta.

Keď tieto pripomienky zoberieme na zreteľ, môžeme zužitkovať Linkolove myšlienky a rozvíjať komunitu, ktorá si opätovne uvedomí svoje miesto v prírode. Komunitu, ktorá sa chopí ťažkostí života, ktoré sú jeho prirodzenou súčasťou a na základe toho by prekvitala, radšej než by sa váľala v bahne a nazývala tieto ťažkosti zlom. Spoločnosť, ktorá nevidí žiadnu potrebu masovo vyrábať tony zbytočných vecí, ktoré neslúžia žiadnemu inému účelu, než lacnej zábave a pohodliu. Môžeme to dosiahnuť tým, že sa otočíme chrbtom k neustále sa meniacim vrtochom modernej doby a nájdeme zmysel v tom, čo je večné. Prostredníctvom tohto nám Linkola ukazuje veľkoleposť prírody.

“Ale je ešte (stále) niečo dobré na našom druhu, ako na súčasti tejto biosféry? – Ešte stále existujú jednotlivci, ktorí z celého svojho srdca konajú súcitné skutky, ľudia z cirkvi, zdravotníctva, či sociálnych inštitúcií. Podobných ľudí je možné nájsť aj v súkromnom živote, dobrých v najhlbšom zmysle tohto slova, ktorí osvetľujú a zohrievajú celé ľudské spoločenstvo okolo seba, a ktorí nie sú ovládaní meniacimi sa vrtochmi tohto sveta. Všetci z nich sa starajú o sféry úzko späté s človekom a uplatňujú susedskú lásku. Na skutočnú veľkoleposť však narazíte iba u tých niekoľkých vzácnych ľudí, ktorí rozširujú ochranu a konzerváciu na celé tvorstvo, na celú žijúcu vrstvu našej planéty. Uprostred besniacej a hlučnej zberby, medzi horúčkovito zrýchľujúcimi hakkinenmi a makinenmi, sebou ešte v poslednom kŕči pohadzuje skupina ľudí zaprisahaná environmentalizmu a ochrane života. Časť z nich sa snaží vplývať na verejnosť v rôznych spolkoch a združeniach, ďalší pracujú sami, každý po svojom. Je podivuhodné, že toto malé a zdravé jadro ľudstva, v ktorom sa poznanie spája s citmi, je ešte stále schopné pokúšať sa o ochranu toho čo je čisté a dobré, tak dlho ako je to len možné, že ešte stále dokáže klásť dôraz na trpezlivosť uprostred obrovskej prevahy zbytočného rozruchu. Títo ľudia zápasia s veternými mlynmi, lipnú na posledných franforcoch prírody ešte neznásilnenej človekom, nepúšťajú sa posledných zdrapov lesa, odďaľujú koniec, aby dali biosfére trochu času naviac, aj keby to mala byt len sekunda. Títo ľudia ešte stále premýšľajú, diskutujú, píšu, vyjednávajú, pokúšajú sa zostavovať programy na ochranu prírody, programy ako Natura, ktoré potom končia roztrhané na kúsky ignorantskými svorkami beštií vypustených majiteľmi pôdy. Najväčším zázrakom na prahu nového milénia je to, že tu aj napriek tomu stále mame ochrancov, v ktorých naďalej horí viera, nádej a láska.”

Biografia je zo stránky www.corrupt.org, napísal ju Matt C.

Poslije dužeg razmatranja,kupio sam MTB  biciklu

TREK 3700 / 2010

Rama Alpha White Aluminij w/externally relieved head tube, bi-axial down tube, disc compatible dropouts
Vilica SR Suntour M-2025, 63mm

Kotači Alloy hubs; Matrix 550 rims w/brushed sidewalls
Gume Bontrager Connection Trail, 26×2.0″

Ručice mjenjača Shimano EF50, 7 speed
Mjenjač I Shimano C051
Mjenjač II Shimano Acera
Pogon SR Suntour XCC-T208 48/38/28
Kazeta Sun Race 13-34, 7 speed
Pedale Nylon platform

Sjedalo Bontrager Approved
Cijev sjedala Bontrager SSR, 20mm offset
Kormilo Bontrager Approved, 30mm rise
Lula Bontrager Approved, 25 degree
Headset VP-A76C-TK, 1 1/8″ semi-cartridge, sealed
Kočnice Tektro V w/Shimano EF50 levers

Proleće nadahnjuje i budi novi život, a upravo danas u 7:20h je stiglo proleće na severnu hemisferu. Baš to nas je nakanilo da ceo dan provedemo u prirodi na svežem vazduhu i prijatnom Suncu.

Odlučismo se za posetu Sremskim Karlovcima i izletu na Stražilovo gde počiva jedan od naših najpoznatijih pesnika Branko Radičević (umro od tuberkuloze sa svojih 30 godina 1853.). Sremski Karlovci Sion srpskog pravoslavlja, naprosto grad muzej i centar srpske duhovnosti i prosvetiteljstva. Sva zdanja u Karlovcina su koliko-toliko očuvana sem zgrade Srpske bogoslovije koja je prava ruina.

Dan je bio prelep, a vidi se na svakom koraku, priroda je tek počela da pupi. Izlet smo započeli u centru Karlovaca obilaskom Zadužbine braće Anđelić i gornje crkve (Saborna crvka Sv. Nikole), a završili šetnjom prelepim dvorištem rezidencije Episkopa sremskog (tu je i barokna fontana “Četiri lava” iz 1799. godine ). Upravo u ovo doba započinju đački pohodi ka Karlovcima, tako da je i ove subote u Karlovcima bilo izuzetno živo zbog dolaska nekoliko školskih ekskurzija.

Nakon obilaska Karlovaca nastavili smo prema Stražilovu gde je takođe bilo puno izletnika koji su se uglavnom “bacili” na iće i piće. Cilj nam je bio spomen-grob Branka Radičevića na koti 32 tzv. Fruškogorske transvezale, koji smo “osvojili” za jedno 20 minuta. Sa same kote “puca” divan pogled preko Dunava na bačku stranu gde se zapaža Kovilj, i u daljini druga vojvođanska mesta.

Sam spomenik Branku Radičeviću je vrlo interesantan, podignut je 1883. godine u vidu visokog stećka u koji je ugrađeno 8 kamenih blokova iz svih srpskih zemalja (Lovćen, Dinara, Fruška Gora, Vršačka kula, Velebit…). Na samom spomeniku su uklesane reči:

Mnogo teo, mnogo započeo, čas umrli njega je pomeo.Sam spomenik i njegova okolina je u vrlo lošem stanju, ali nadam se da ako naša država neće ništa da uradi po tom pitanju, valjda će se za njega na neki način pobrinuti UNESCO pod čijom je zaštitom.

Ukoliko vas put ikada nanese na ovu stranu, ne propustite posetu Sr. Karlovcima i Stražilovu.

Na samo 25 km od Novog Sada prema Beogradu (idući “novim” putem) nalazi se manastir Kovilj, u živopisnom vojvođanskom mestu Kovilju (rodnom mestu Laze Kostića) bogate u burne istorije.

Gradilište novog manastirskog konaka

Najslikovitiji i najpotpuniji prikaz ovog pravoslavnog zdanja dao je episkop Porfirije , prilikom posete kardinala Martinija pre par godina, u samo nekoliko rečenica:
Citat:

Ovaj manastir je nastao na mestu na kojem su se izmirile ugarska i srpska vojska, a posrednik tog izmirenja bio je sv. Sava. Na mestu na kojem je mir postignut bila podignuta jedna crkva, iz koje se kasnije razvio ovaj manastir. Zato, pored toga što je mesto gde se sakupljaju monasi, ovaj manastir istovremeno je i simbol pomirenja i apel za mir svim ljudima. Simbol je mira, ali ne onog koji samo znači stanje bez ratovanja, nego istinskog mira. Ovaj manastir je znak i pokazatelj da se mir ne može postići na političkim poligonima nego da pre svega zavisi od našeg mira sa Bogom. Jer, ko ima taj mir, imaće i mir prema drugima.

Kao što sam i rekla juče, vratili smo se iz Prijepolja dva dana ranije nego što smo planirali. Odmah da vam kažem nije ništa fatalno, čak šta više jednostavno je! Razlog sam ja, i moj osećaj da mi nedostaje kuća. Baš sam bila homesick.

U Prijepolje smo stigli po redu vožnje za divno čudo. Put je bio prijatan jer je bilo oblačno i nekih 18 stepeni napolju. A kako smo se približavali Srbiji počela je i kiša da pada. Muž ima tamo baku i uvek volimo otići. Neverovatno mi prija zelenilo i lepota te prirode. Sama promena nadmorske visine i pogled na brda, za jedno ravničarsko dete neopisivo prija. Opet u taxi i do nanine (kako je mi zovemo) kuće. Ona presrećna što nas vidi, odmah sprema vodu i ratluk. Naravno za večeru naša najomiljenija pita sa sirom i koprivom. Subotu ostajemo kod kuće jer je kiša padala.

Već zadnjih dana na moru, nedostajala mi je kuća i ljudi tamo. Odmah sam se uhvatila za telefon i krenula da zovem sve redom. Da se javim, da ispričam kako nam je bilo, da i tamo njih pitam šta rade i kako su. Mislila sam biće mi lakše kad se sa svima ispričam, ali pogrešila sam. To me je valjda još više vuklo kući. Nisam mislila da će mi sve to tako nedostajati. Moj krevet, soba, bašta, bicikla. Sigurna sam da većina jedva čeka odmor i da se isključi i pobegne od svakodnevnice. I kad je vreme povratku pomišlja jao kako bi mi još par dana prijalo. Tako da sam ja odlučila da u utorak uveče krenemo kući. Bila sam, videla, uživala ali najlepše je meni kući mojoj.

U Prijepolju sve kao što je i bilo. Samo mislim da je priroda oko reka još zapuštenija. Čini mi se da se prethodnih godina vodilo više računa o travi i korovu. Muž priča da kad je on bio dete ovde bila prava plaža sa mnoštvom ljudi. Sve čisto i uredno. Spuštali su se Limom na unutrašnjim traktorskim gumama. A sada je na kupanju samo ova skupina momaka, koja je sebi namestila atmosferu:

Moram još da vam napišem za cene. Naime par puta smo otišli do lokalnih kafića na kafu. Cene su sledeće: espreso 45 din, nes kafa 60 din, kola, šveps i ostalo 70 din. Malko smo ostali zatečeni! Uživali smo i u njihovim pregustim jogurtima kao i u nezaobilaznom somunu (lepinji) sa 10 ćevapa – 200dinara. Temperature su bile prijatne, nekih 25 stepeni tako da smo svaki dan mnogo šetali i nadisali se planinskog vazduha. Došao je i taj utorak veče, Opet voz i nazad za Suboticu. Put nije bio tako strašan do Beograda. Kasnili smo oko pola sata samo. Ali od Beograda voz je počeo da se nenormalno vuče, a već u 6 sati izjutra je bilo neopisivo vruće. Tako do Novo Sada, tamo smo još 45 minuta stajali, a kad smo krenuli već mi je svejedno bilo, sad sam već bila na svojoj teritoriji

Generalan utisak veoma dobar. Sve je bilo na svom mestu, očekivano. Ja sam upoznala jednu novu stranu sebe, da li dobru ili lošu ni sama ne znam. Do sledećeg letovanja, koje planiramo u Grčkoj, moram vežbati. Ide mi u prilog što nam od januara ukidaju vize, pa ćemo da skoknemo do Segedina na kafu, Budimpešte na popodne, Beča na produženi vikend

Horizont

Bit će ovo jedan post pod pritiskom. Pod pritiskom zbog toga što nemam što reći. Ali, budući da sam dobio “direktivu”, moram nešto napisati. Pa, da vidimo kako funkcioniram pod pritiskom. Drugačije reagiramo kad stvari ne teku glatko — ili kad nije sve po našem.

E da, puno o sebi možemo saznati kad se nađemo pod pritiskom — već je sam način reagiranja i djelovanja poučan. Naravno, ako se potrudimo vidjeti u retrospektivi kako smo se ponijeli. Jesmo li se uhvatili ukoštac s pritiskom, zagrizli jače i upregnuli snage u rješavanje problema, ili se osjećamo poklopljenima i nepravedno dodatno opterećenima, ili se samo želimo maknuti od svega, pričekati da pritisak prođe, ili idemo dalje na uobičajen način…?

I nije važan ishod, već sam stav prema pritiskajućim okolnostima. Rekao bih da nas to uvelike određuje. S druge strane, vjerojatno se isto može reći i za djelovanje u iznimno ugodnim uvjetima, kad sve ide kao po loju. Ne radujemo se svi na isti način, pa se i po tome međusobno razlikujemo. Znači, što god radili, može biti poučno. Ako samo otvorimo oči…

Eto, tako ja razmišljam kad sam pod pritiskom

I kako post ne bi bio skroz lišen sadržaja, priložio sam sliku-dvije.

Hoooop!

Često odem na rijeku Gostelju. Za mene uvijek gostoprimljivu rijeku. Uvijek ima ribe, doduše ne kapitalne ali uvijek grize. I nerijetko me iznenadi uvijek nečim novim.

Da mi ne bi propao i ovaj vikend jer heftama već pada kiša nad Bosnom, odlučila sam se na ovu kraću ali uvijek nepredvidljivu destinaciju.

I, gle čuda!

Čitav dan nije ni jednom pala kiša. Već sam pomislila da živim negdje u tropima gdje se u jednom danu smjenjuju paklene vrućine, svakodnevne osvježavajuće kišice i olujni vjetrovi. Skoro sam bila odustala od pomisli da i ovaj vikend izađem negdje u prirodu, pogotovu poslije najezde zmija otrovnica. Doduše bilo ih je i na Gostelji danas ali pošto se svako držao svojih teritorija nije bilo konfliktnih situacija (zmijskih ugriza ili mojih ganjanja istih podobrom močugom).

Turistička zajednica grada Živinica potrudila se da nam upadljivo poželi dobrodošlicu! Svaka čast.

Ovakva tabla ne postoji (ili sam ja previdjela) ni na jednom od prilaza Tuzli. Čudnovato , zar ne?

Čak se i lokalno sportsko-ribolovno društvo potrudilo da nas pozdravi ali neko od obijesnih je tu tablu slomio. Tužna i žalosna slika!

Da sad ne bih nadugačko i naširoko o izvorištu i uljevu rijeke Gostelje jer o tome imate na drugim ribolovnim portalima, pojasnit’ ću vam moju omiljenu lokaciju. Idući magistralnim putem od Tuzle ka Sarajevu, prođete Živinice, Đurđevik  i onda dolazite na ovaj meni omiljeni potez  na otprilike 3-4 km od MZ Podgajevi.

Na samom izlasku iz Đurđevika pa sve do Kladnja a i dalje prema Sarajevu slijedi niz reklamnih panoa i tabli sa pozivom da se ugodno provedete u nekim od čuvenih restorana, kafana, lovišta. Table prosto mame da svratite u neki od objekata duž ceste prema Kladnju, Olovu i Sarajevu. Htjeli ne htjeli, miris jagnjetine s ražnja uvlači se duboko u nosnice koliko god zatvorili prozore na automobilima! Hahahahahaha

Ko ne bi svratio na srnetinu negdje tamo prema Kladnju?

Krenula sam gore prema Kladnju ali pošto je već bilo prošlo pola dana (13 h), odlučila sam da porcija janjetine može sačekati neku drugu priliku i vratila se na moje omiljeno mjesto kod mosta!

Hvala lovačkom društvu SOKOLINA-KLADANJ! Biti će prilike da odem gore i u šume kad se zasitim ribolova!

Mali video-klip sa moje omiljene lokacije. Ja sam uživala a nadam se da ćete i vi ako pogledate više slika na podstranici desno pod nazivom “GOSTELJA I JA”  ili na direkt link: http://edinameskovic.wordpress.com/gostelja-i-ja-foto-sesija-na-dan-05-07-2009-god/

Ugodno razgledanje i BISTRO!

Na úvod jednu poznámku. Cílem tohoto textu není dát vám odpověď nebo snad dokonce nějaké autoritativní stanovisko. Cílem tohoto textu je položit otázky a inspirovat vás, abyste sami hledali odpověď. U řady otázek jsem napsal, jaké odpovědi jsem našel já. Ale to nic neznamená. Berte mé odpovědi jako inspiraci. Pokud zjistíte, že vaše odpověď je jiná, je to dobře. Pokud zjistíte, že je úplně opačná nebo že tuhle otázku si vůbec nekladete, také dobře. Cílem textu je inspirovat hledání, ne říci, kam máte dojít.

Na počátku stvořil Bůh nebe a Zemi. Na nebe umístil Slunce a Měsíc. Slunce hřálo a svítilo ve dne, Měsíc lidem osvětloval noc. Na nebe pak umístil ještě hvězdy, které byly užitečné k navigaci na mořích. Pak stvořil pšenici a brambory, které dal lidem k jídlu a dobré stravě. Dalšího dne stvořil psa, krávu, koně a morče. Pes byl velmi univerzální. Všude, kam člověk šel, šel s ním. Byl mu věrným společníkem, hlídal stáda, pomáhal s prací, vodil slepé lidi. Kůň byl užitečný tím, že lidi vozil a tahal povozy. Kráva dávala spoustu mléka a masa. Morče bylo skvělou hračkou pro děti. Pak se Bůh podíval na stvoření a viděl, že je dobré. Což člověku sedícímu opodál přišlo zcela evidentní a nijak ho to nepřekvapilo.

Jenomže Bůh toho stvořil mnohem víc. Uprostřed hluboké osobní krize, způsobené do značné míry právě takhle zjednodušeným pohledem na stvoření, jsem o tom stvoření začal přemýšlet.

Bůh jistě stvořil nebe a na něm Slunce, Měsíc a hvězdy pro navigaci. Jenže k té navigaci by nám stačilo řekněme padesát hvězd na každé polokouli – fakticky ještě méně, ale kvůli určité rezervě na rotaci Země a rozmary počasí atd. padesát na polokouli. Pouhým okem je jich ale vidět asi 3000 na každé polokouli. A to zdaleka nejsou všechny. Jen v naší Galaxii máme asi 300 miliard hvězd. A ve vesmíru jsou spousty dalších galaxií. Okolo Slunce obíhají planety. Každá je jiná. Řada z nich má měsíce – a to i desítky měsíců najednou. Máme tu asteroidy, komety a sluneční vítr. A i jiné hvězdy mají své vlastní planety. Ve vesmíru je spousta různých „divných“ objektů, ať už jde o mlhoviny, neutronové hvězdy nebo černé díry. Miliardy miliard objektů, které nám zdánlivě nejsou k ničemu. Nepředstavitelné množství hmoty a energie ležící „jen tak nazmar.“ Bůh mohl stvořit vesmír bez nich. A přece Bůh viděl, že jsou dobré. K čemu?

Nabízí se odpověď, že přeci pro tu krásu. Jenže to není tak jednoduché. Pouhým okem je vidět 3000 hvězd na každé polokouli a Mléčná dráha, což je v podstatě slité světlo spousty hvězd naší Galaxie. Dále Měsíc, Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn. Sem tam „padající hvězda“ nebo kometa. Ale co ten zbytek? Uran byl poprvé pozorován v roce 1690 a zaměněn za hvězdu. Formálně byl objeven teprve roku 1781. Pluto bylo objeveno roku 1930. Krásné obrázky mlhovin a cizích galaxií si počkaly na vynález dalekohledu (1570) a filmu (devatenácté století). Neméně nádherné obrázky získané v některých neviditelných částech spektra si počkaly až na radioteleskopy a umělé družice Země – od padesátých let dvacátého století dále. Mapování povrchu cizích těles si počkalo na radary a kosmické sondy. Stejně tak snímky planet a jejich měsíců zblízka nebo snímky z povrchu Marsu. K čemu to bylo předtím, zahaleno závojem ohromných vzdáleností a tedy malých úhlových rozměrů, necitlivostí oka na příslušné vlnové délky, chvěním atmosféry a její nepropustností pro UV a RTG záření? Je úžasné, že tu krásu nám přináší exaktní věda.

Člověk, který studoval fyziku, řekne, že pečlivá pozorování pohybů planet dovolila panu Keplerovi odvodit zákony těchto pohybů. Ty pak pomohly panu Newtonovi v odvození a potvrzení jeho známých zákonů pohybu a gravitace. A Newtonovy zákony se staly jedním z pilířů technické revoluce. Podobně nám pozorování vesmírných objektů pomohla potvrdit např. teorii relativity, která má rovněž řadu důležitých aplikací, třeba v navigačních systémech. Takže i zdánlivě zbytečné objekty nám daly velmi praktické výsledky.

Ale nemusíme chodit tak daleko. Pes je skutečně skvělý přítel člověka. Ale co koala? Panda, lenochod, veverka, tuleň a další? Jistě můžeme tuleně zabít a stáhnout z ceněné kůže, ale k čemu je nám živý? Pokud víte, k čemu je člověku dobrý živý tuleň, myslím, že snadno najdete nějaké jiné zvíře, u nějž to vědět nebudete. A přece Bůh viděl, že je to zvíře dobré. A přece jednomu každému zvířátku dává život a ještě nám je předkládá jako vzor, že nesejí a nežnou, a přesto se o ně nebeský Otec stará.

A tak jsem najednou zjistil, že Bůh tvoří spoustu zdánlivě zbytečných věcí. Pokud se začnu ptát, k čemu jsou, zjistím, že pokud vůbec k něčemu jsou, tak jsou buď „jenom“ pro krásu nebo pro nějaký velmi tajemný účel, kterému teď nerozumím a na který třeba někdo přijde za tisíc let – podobně jako trvalo tisíce let, než jsme z pozorování planet odvodili Newtonovy zákony, jejichž praktické využití je prostě ohromující. A najednou jsem si uvědomil, že i já klidně mohu být neužitečný. Tváří v tvář spoustě lidí, kteří chtějí, abych uměl to či ono a byl takový či onaký, se dívám na spoustu „zbytečného“ stvoření a říkám si, že i já klidně můžu být jen takové „zbytečné“ stvoření – a přece stvoření dobré. A zároveň se dívám na lidi, které já vnímám jako zbytečné, a vnímám, že i je Bůh povolal k životu a daroval jim důstojnost a viděl, že je to dobré.

Bůh dal různým zvířátkům různá místa k žití a různé úkoly. Velryby nežijí na Sahaře a velbloudi nežijí v Grónsku. Tuleni nevodí karavany, medvědi nelétají a chobotnice nelezou po stromech. A přesto je každé z těch zvířátek dobré. Dokonce ani pes není tak univerzální, jak by se mohlo zdát. Zkuste si do saní polární výpravy zapřáhnout jezevčíky nebo pekinéze. A tak jsem najednou přišel k myšlence, že ani já nemusím umět všechno. Tváří v tvář spoustě lidí, kteří chtěli, abych byl to či ono, jsem zjistil, že Bůh každému zvířátku daroval nějakou roli, která je přesně pro něj, a že skutečně nechce, aby tuleň vodil karavany a medvěd létal. Vydal jsem se na cestu hledání, jaképak asi zvířátko stvořil ve mně, co je mými dary a Božím plánem pro můj život.

A všimnul jsem si ještě jedné věci. Bůh stvořil nejen rybu, která je doma ve vodě, a kočku, která se vodě vyhýbá. Bůh stvořil také žábu nebo tuleně, kteří potřebují vodu i souš. A tak jsem si uvědomil, že ideál může být někde uprostřed. Že odpověď na spoustu mých otázek a potíží je v míře a rovnováze různých pohledů. Že lidé kolem mě viděli jenom vodu a já viděl jenom souš. A přitom na mém těle rostou ploutve. A tak se mi dostává rad o tom, že je nutné žít ve vodě a já pláču, že to nejde a potřebuji souš. A odpověď je přitom tak jednoduchá – zvířátko je tuleň a potřebuje obojí. Jen jde o to najít tu správnou míru.

Různá zvířátka jedí různé věci. Představme si, že zvířátka uspořádají hostinu. Každé zvířátko v nejlepší snaze přinese své nejlepší krmení. A tak ovečka přijde se spoustou krásné trávy, kočka nebo pes se spoustou krásného masa, velryba se spoustou planktonu a sup speciálně pro tuto událost posbírá ty nejlepší mršiny v okolí. A pak začnou hodovat a dělit se o své jídlo. Je téměř jisté, že ráno všechna zvířátka budou mít ukrutné bolení břicha. A tak jsem přišel k myšlence, že i různým lidem Bůh dal, aby ho poznávali v různých věcech a živili se jinou stravou. A poznal jsem, že co je dobré pro mě, nemusí být dobré pro druhého – a naopak. A ještě více – ono také nemusí být špatné pro mě, co je špatné pro druhého. Což pro mě v tu chvíli bylo ještě důležitější. A stejně tak nemusí být špatné pro druhého, co je špatné pro mě.

V přírodě přichází zima, sucho a podobné věci. A různá stvoření reagují různě. Některá zvířátka zůstanou na místě, naroste jim zimní srst a hledají potravu pod sněhem nebo okusují kůru stromů. Jenže jiná zvířátka to dělají jinak. Medvědi zimu prospí. Tažní ptáci létají tisíce kilometrů za teplem. A tak jsem si uprostřed zimy opuštěnosti a nepochopení začal klást otázku, zda nemám prostě jít dál a jinam. Jistěže přizpůsobit se zimě je dobrá věc – ale jen pro některá zvířátka. Jiným Bůh daroval, aby odlétla tisíce kilometrů daleko nebo zimu prospala.

Přemýšlel jsem o tom, že Bůh stvořil svět úžasně rozmanitý – a přitom velmi standardizovaný. Máme čtyři základní interakce, které se navíc za podmínek z pozemského hlediska dost extrémních sbližují. Máme několik málo elementárních částic. A z toho je postaven celý svět. To, že můžu jíst dneska brambory, zítra rybu, pozítří vejce a popozítří jahody, je dané právě tím, že to všechno je poskládáno ze stejných kamenů. Všude jsou stejné atomy vázané stejnými interakcemi, všude jsou tytéž esenciální aminokyseliny a na všechno mi pak stačí poměrně malá sada trávicích enzymů. A tak jsem pochopil, že skutečně dobrý standard může vést k mnohem větší rozmanitosti než snaha vymyslet co nejrozmanitější nápady.

Řada lidí říkala, jak tu mám být co nejvíc pro druhé, ke každému postavit most a ke každému si najít cestičku a sklonit se k němu atd. Přišlo mi to, že mám jakoby stavět železnici z Prahy do Ostravy. A tak naplánuji docela rozumnou trasu Praha-Pardubice-Česká Třebová-Olomouc-Ostrava. Ovšem sotva položím první kilometr kolejí, tak přijdou z Jílového u Prahy, že nutně potřebují železnici u nich. Pak přijdou s tímtéž a v tomto pořadí z Říčan, Roztok, Slaného, Roudnice nad Labem, Nymburka, Příbrami, Sedlčan, Tábora, Jihlavy, Mladé Boleslavi, Liberce, Náchoda, Hradce Králové, Třebíče, Českých Budějovic, Plzně, Berouna, Domažlic, Karlových Varů, Břeclavi, Znojma, Čáslavi, Kolína, Ústí nad Labem, Bruntálu atd. A protože je dobré obsloužit co nejvíce lidí a pokud možno hned, tak tu trať stavím přesně v tomhle pořadí. A protože chci těch lidí obsloužit co nejvíc, tak cestou vymetu i všechny malé vesničky, protože by nebylo spravedlivé, aby vesnička u Pardubic neměla vlak a Pardubice ano. A až se dostanu do Ostravy, bude trať měřit 6978 km. Bude mít takové směrové a sklonové poměry, že na většině úseků bude maximální rychlost 80 km/h. A protože tu chci být fakt pro všechny, tak vlak bude stavět všude a pojede tu trať dvanáct dní.

Přemýšlel jsem o tom, jak skutečně stavíme železniční síť. Máme nějaké páteřní trasy a z nich a mezi nimi různé odbočky a spojky. A tak cesta z Karviné do Lipna může být velmi rychlá, protože páteřní síť je postavená pro rychlou kapacitní přepravu a vede z ní dost odboček, aby obsloužila hodně lidí. Cesta z Prahy do Ostravy po koridoru měří 358 km a trvá 3,5 hodiny, po dokončení stavby koridoru by měla trvat tři hodiny a lze si představit, že další modernizací tratí by se dala ještě zkrátit. Dokonce i stařičká parní lokálková lokomotiva řady 310, řečená Kafemlejnek, s maximální rychlostí 40 km/h, by to po koridoru zvládla nejdéle za nějakých 10 – 12 hodin. Troufnu si tvrdit, že i koněspřežka by do Ostravy dojela nejdéle za den.

A tak jsem přišel k názoru, co že to znamená být já a co znamená stavění mostů k druhým. Být já znamená mít tu páteřní síť a spojení s pár lidmi, kteří by odpovídali velkým a důležitým městům na trati. A stavět mosty znamená ty lokálky a vláčky, co staví všude. Někdy je to jednoduché – dotyčný leží na již postavené trati a jde jen o to najít čas a zastavit. Jindy to chce postavit odbočku. Ale je pro mě důležité mít páteřní síť a teprve z ní stavět odbočky, protože přístup, že trať musí procházet každou vesnicí, vede k nezvladatelnosti. Ale třeba to platí jen někdy, jen pro někoho nebo jen u železniční sítě. Podívám-li se např. na topologii některých neuronových sítí, tak vypadá úplně jinak. A přesto (nebo možná právě proto) fungují.

Přemýšlel jsem o tom, co znamená být já, i z jiného pohledu. Chceme-li definovat, co je to veverka, bereme do úvahy i to, v jakém prostředí veverka žije. Bereme do úvahy lesy, které obývá, potravu, kterou se živí, ptáme se, jaká společenství veverky vytvářejí i jaké jsou vazby veverek k ostatním zvířátkům. Nemůžu se podobně dívat i na otázku bytí sám sebou? Chápat bytí sám sebou takto by mělo jednu velikou výhodu – velice snadno by se přeneslo přes námitky, že člověk není na světě sám a být sám sebou je sobectví. A přišlo by mi to i logicky úplnější.

Přemýšlel jsem o ovečkách a podobenství o ztracené ovci. Vždycky mě na něm fascinovalo, že dobrý pastýř nechá devadesát devět ovcí v pustině a jde hledat tu ztracenou. Vrátí se třeba za hodinu – a ony tam ještě jsou. Představte si, že by nechal v pustině devadesát devět koček. Přišel by za pět minut a mohl by mluvit o štěstí, kdyby jich tam zůstalo alespoň pět. Ovečka je zřejmě jiné zvíře než kočka nebo opice nebo velryba. A nepotřebuje tedy kočka jiného pastýře než ovečka? Příliš často se cítím, že v tomto světě je místo jen pro ovečky a že být jiné zvířátko je špatně. Ale co když nejsem ovečka? Co když jsem opice a potřebuji prostor k tomu, abych na věci přišel sám, mohl se o spoustu věcí zajímat, dělat si vlastní názor a teprve ten pak někde konzultovat, zkoumat a bádat a hrát si? Co když nejsem ta ovečka, které je nejlépe ve stádě? A jak může pastýř ovcí, který neumí plavat, pást velryby?

Napadla mě odpověď, že Bůh přeci je pastýřem všech svých tvorů. Bůh jistě je pastýřem oveček – ale je také pastýřem koček a orangutanů, kosatek a delfínů, orlů a albatrosů, medvědů, lenochodů, myší, veverek a ježků. Bůh sám pase i vzdálené galaxie a exotické mikročástice, které jsou popsané jen hustotou pravděpodobnosti výskytu a pokud víme přesně, kde jsou, nevíme nic o jejich rychlosti a směru pohybu a naopak. A přece je všechny Bůh stvořil a miluje je. Kozlové na jiném místě evangelia by pak neznamenali ty, kdo nejsou ovce, ale ty, kdo neposlechli svého pastýře. Znamenali by kočku, která neposlouchá pastýře koček, lenochoda, který neposlouchá pastýře lenochodů atd.

Podobenství hovoří o Kristu. A Kristus coby Bůh je pastýřem všech. On ví, čím se liší ovečka a kočka a tak dovede pást i ovečku i kočku a přitom obě nechat, aby byly tím, čím jsou. A tak skutečně je jeden pastýř pro celé stvoření. Jde mi spíše o pastýře – lidi, z nichž někdy mám dojem, že znají jen ovce a gorilu nebo delfína nikdy neviděli. A tak se je snaží pást jako ovci – a ono to nejde. Opačně se může stát, že velryba se snaží najít pastýře v někom, kdo je skvělý pastýř ovcí nebo opic, ale s velrybou si prostě nerozumí. A ono nejde ani to.

Přemýšlel jsem o spoustě tlaků, abych byl jako ovečka. A přišel jsem na to, že není problém se jako ovečka chovat. Uskromnit svou zvědavost a nezávislost a zapadnout do stáda se zdá velmi jednoduché. Ale bude opice, která se chová jako ovce, přinášet také ten užitek jako ovce? Bude jít růst vlna? Bude dávat ovčí maso? Asi těžko. A tak možná opice skončí s tím, že se usilovně snaží patřit do stáda a je jí vyčítáno, že nepřináší užitek. A celý problém je prostě jen v tom, že má skutečně být opice a ne ovce.

Všimnul jsem si, že jednou z hlavních vlastností stvoření je jeho rozmanitost. A přemýšlel jsem o tom, co nám to říká o Bohu a o člověku. Přemýšlel jsem o tom, zda můžeme vzít množinu s nekonečně mnoha prvky a celou ji pokrýt konečným počtem množin s konečným počtem prvků. Zjistil jsem, že to nejde. Myslím, že podobně je to s Bohem a stvořením. Bůh je nekonečný a stvoření je jeho dílem a obrazem. A tak obrazem nekonečného Boha nemůže být konečné množství konečných tvorů. Obrazem Boží nekonečnosti může být zase jen nekonečnost – nekonečná rozmanitost jeho díla. V rozmanitosti stvoření jako celku a originalitě každého tvora jako jedince vidím obraz Boží nekonečnosti.

Přemýšlel jsem o tom, že i v této obrovské rozmanitosti je řada podobností. Kočky jsou jistě velmi rozmanité, ale rozhodně jsou si navzájem dost podobné – rozhodně více, než se kterákoliv z nich podobá třeba růži. A přemýšlel jsem také o zdánlivě úplně jiné věci, o náhodných posloupnostech. Jedna z možných definic náhodné posloupnosti je, že je to posloupnost např. čísel, získaných jako výsledky vzájemně nezávislých experimentů dávajících náhodné výsledky. Např. vezmu dokonale vyváženou hrací kostku, kde skutečně každé z čísel 1 až 6 má přesně stejnou pravděpodobnost, že padne. A pak jí stokrát hodím a budu zapisovat výsledky. Mezi miliardami posloupností, které takto mohu dostat, se skrývají nejen takové na první pohled náhodné posloupnosti jako 6, 3, 2, 4, 1, 6, 5, 5, 3, 1, 3, 4, 1, 2, 6 atd., ale také sto šestek nebo dokonce takové perly jako jedna jednička, dvě dvojky, tři trojky, čtyři čtyrky, pět pětek, šest šestek, sedm jedniček a šestek, osm šestek a dvojek atd. I takové posloupnosti mohou vyjít z dokonale náhodného experimentu. Rozdíl je jen v tom, že těch náhodně vypadajících je výrazně víc než perel, a tak takové výsledky dostaneme častěji. Kdybych se rozhodl, že v rámci zvýšení náhodnosti zakážu, aby po pětce padla šestka, tak vytvořím pravidlo, jímž se výsledky musí řídit a náhodnost výsledků tím naopak snížím. A podobně to myslím může být s rozmanitostí a podobností. Podobnost nebo dokonce stejnost může být speciálním případem rozmanitosti, stejně jako je sto šestek speciálním případem náhody. Kdybych chtěl za každou cenu zvýšit rozmanitost tím, že zakážu podobnost, rozmanitost by se naopak snížila.

Přemýšlel jsem, co znamená, že člověk není zvířátko, ale Boží obraz. Napadlo mě, že to může znamenat, že i v člověku mají být obsažena všechna zvířátka a kytičky a další Boží díla současně, stejně jako jsou obsažena v Boží fantazii. Že má umět rozlišovat a někdy být více jako kočka, jindy více jako ovečka, jindy jako orangutan nebo růže nebo hvězda nebo meteor nebo mikročástice nebo cokoliv dalšího, co Bůh stvořil. Přišlo mi, že jsem se tímhle dostal zpátky na začátek, k otázce být vším. Uvědomil jsem si, že já nejsem Bůh. A tak nemůžu být všemi zvířátky najednou. Ale že zároveň je důležité vidět tu úžasnou rozmanitost a zároveň dobrotu Božího stvoření a vidět v ní možnost, kde hledat, z čeho se radovat a kam (v rámci možností, které mi Bůh dal) růst.

Cílem celého tohoto textu nebylo vás přesvědčit, že pes a ovce jsou špatní a jediné správné zvíře je kočka. Cílem tohoto textu bylo zamyslet se nad tím, co nám říká nesmírná rozmanitost Božího stvoření o člověku. Nejsou i lidé různí? Nemá každý nějaký jiný úkol, jiné místo? Může být různým lidem dobře na různých místech? Mohou jim prospívat různé věci? Když mi není dobře tam, kde jsem, mám se snažit přizpůsobit nebo jít jinam? Můžu věřit v Krista, i když nejsem ovce? Neviděl Bůh, že dobré jsou i věci, které my považujeme za zbytečné? Nemůžou „zbytečné“ věci být úžasně užitečné o kousek dál?

Cílem tohoto textu nebylo dát odpověď ani podat vyčerpávající seznam možností. Cílem bylo inspirovat ve vás otázky a nápady. Cílem bylo přimět vás k zamyšlení a vlastnímu hledání, k otázkám o stvoření. Klidně můžete přijít na něco úplně jiného než já. Myslím, že osobní odpověď je pro každého jiná. Hledejte sami, jaká odpověď je pro vás. Myslím, že se tomu říká poslání.

Citirano s drugih portala!

Prvo sa jednog srbijanskog iako bi se sve ovo moglo slobodno prenijeti i na Bosnu i Hercegovinu!

***…Kad je društvo u tranziciji, nacija je na buvljaku ili ispred televizijskih ekrana. Meganezaposlenost, sića u farmerkama i besciljnost smeše se mladim naraštajima u državi potpuno ravnodušnoj prema fakultetskoj diplomi… Razmišljanje o budućnosti obično je već na početku jalov posao, pa ga klinci brzo batale. Nasade se ispred računara, ako ga imaju, ili ispred magične kutije iz koje mašu neki mladi i uspešni ljudi.

Ako nemamo stvarnost, imamo iluzije. Zahvaljujući demokratskoj Evropi koja nam je odškrinula svoje nepristupačne dveri, svašta se može videti, kupiti i pronaći na televizijskim pijacama (pardon, programima). Obnažene ženske, erotika, sjaj, “glamur” dugo su već naša TV svakodnevica, a odnedavno po ekranima manevrišu i lične poruke poslate putem mobilnog telefona.

” Momci javite se atraktivnoj crnki ili plavuši za noćno druženje! Ima li neka klinka za oral? Slatka plavuša vrlo je raspoložena za sendvič! Ko nema devojku (89. godište) neka okrene mene. Usamljene i napaljene devojke javite se Mikiju. Dve otrovne škorpije: Broj za sve frajere sa dobrim automobilima. Ako si raspoložena da zaradiš 50 evra, ostavi broj Saletu. Tigar i Lav za sve vlažne Srpkinje. Ima li neki dečko koji bi hteo da ga oralno zadovoljim, neka ostavi broj za Nešu (18).”

Ideja o razmeni brojeva telefona, koju su programski podržale “ART”, “Stankom”, “SOS”, i “Politika”, ne zvuči loše kad je reč o otuđenoj mladeži. Proširenje kruga prijatelja nikad nije na odmet dvadesetogodišnjacima, posebno onima u Srbiji koji i te kako osećaju teret trogodišnje tranzicije. Jednostavno uputstvo, mobilni (može i bratov ili sestrin) i u programu si. Međutim, pod bezazlenom parolom “Poruke za zaljubljene”, “SMS Randevu” ili “SMS Muvanje” iz dna ekrana niču porno-oglasi – pozivi napaljenim devojkama i mladićima na večernje “igre”, brojevi telefona nesrećno oženjenih muškarca koji traže neobavezan seks, mladića koji zadovoljavaju samo gospođe u zrelim godinama, gej populacije i sponzoruša koje se kriju iza zodijačkih znakova – “otrovne Škorpije”, “vatrene Device” ili pseudonima “vatrena klinka”, omiljenog devojčicama od 13-14 godina .

‘ Šestakinja (šesti razred) traži avanturu. Hoće neko tuc-tuc (devojke do 16 godina). Ima li neki pasivni gej da se javi aktivnom crnokosom dečku? Jel’ ima ovde nekih gej-eva za dopisivanje? Gej momci javiti se Vladi. Devojke pošaljite neiskusnoj devojci neku vruću poruku. Aktivni bi/gej tipovi javite se. Atraktivan par traži sličan par radi druženja. Ima li neko za grupni seks, neka ostavi broj Jani. Za zgodnu i perverznu sponzorušu koja bi da zaradi dopunu za mobilni. Kinez iz Kneza traži mlade aktivne momke… “

“Da li ste zapanjeni? Ima toga koliko hoćete, samo ako ste toliko dokoni da više sati čučite ispred televizora. Maštoviti potpisi vas teraju da se zapitate da li su pojmovi javnog, kulturnog, civilizacijskog poznati vašem potomstvu. Na ekranu promiču vaši naslednici potpisani kao Anticigan, Mačo, Dokolenko, Sekser, Pamela, Kiler. Oni koji veruju u ljubav i ovakav način upoznavanja često započnu okršaj sa nastranima i porno-oglasivačima. “

“Stipendirao bih prvu devojku koja sebe ne nazove “pohotna, sisata plavuša” – Mrgud… Upoznao sam se s jednom devojkom preko “Stankoma”. Posle 10 poruka saznam da je retard… Super, ova TV pijaca ima dosta konja i krava koji se jeftino prodaju… U ovim porukama ima samo neukusa, patetike i nepismenosti. Da Dante može da vas vidi, stvorio bi poseban krug samo za vas… U ovoj državi svi pričaju o seksu, a niko se ne j…e… Ovo sve više liči na auto-oglase… Ima li ovde dežurna ekipa?

Vuk Bojović bi se ponosio ovakvim zoološkim vrtom… Sponzorušo, ja vozim tramvaj, odgovorio je jedan momak, iznerviran upornim oglašavanjem “seksi Škorpije”, koja je desetak puta obavestila naciju da joj je neophodan jedan “napucani frajer s nabudženim automobilom”. Sudeći po broju njenih poruka, izgleda da takvih na slobodi ima sve manje.

Dok između oglasivača i njihovih kritičara traje pravi verbalni rat, ostali se stavljaju na ovu ili onu stranu. Često je presudna duhovitost: Ovde dr Laza Lazarević! Molimo sve pacijente da ostave svoje mobilne telefone i vrate se u krevet! Poruka režiji: Uvedite cenzuru… “

Kako ocekivati da mlade interesuju crtani filmovi koji su se do pre 10 godina emitovali umesto licnih sms oglasa … ? ***

 Sa jednog hrvatskog foruma stižu nam razna tumačenja riječi i pojmova navedenih u malim oglasima. Nema razloga da nekim ne povjerujem/o!

Ženski oglasi -> tumačenje

U četrdesetima -> 48-49 godina
Slobodnih nazora -> Večina muškaraca u gradu je intimno poznaje
Atletskoga izgleda -> Male sise
Prije svega traži unutarnju ljepotu -> Turbo gabor
Dobroga izgleda -> Lažljiva
Zaraznoga osmjeha -> Glupa
Emocionalno vrlo stabilna -> Nafiksana Prozakom i ostalim sredstvima za
smirivanje
Nježna -> Dosadna
Romantična -> Potrebno jako, jako prigušeno svjetlo da bi dobro izgledala
gola
Voli prirodu -> Ne brije noge, ni ispod pazuha; ne koristi dezodorans
Katolik -> Vodi ljubav (ne često) u mraku, zatvorenih očiju i u misionarskoj
pozi
Strasna -> Lajavica
Poeta u sitne sate -> Duboko depresivna
Plavuša -> Sve ostale dlake su crne
Senzualna -> Najmanje dva sata predigre prije nego što dopusti penetraciju
Težina proporcionalna visini -> Debela & niska
Osjeća se dobro sa sobom -> Jako debela
Poneka okruglija oblina -> Patološki debela
Mlada u srcu -> Jedna noga u grobu

Muški oglasi -> tumačenje

U četrdesetima -> 55 godina, traži komad od 22 do 26 godina
Sportski tip -> Leži na kauču, čita Sportske novosti, gleda drugi program i
Eurosport 60 sati tjedno
Atletskog izgleda -> Provodi puno vremena diveći se sebi pred ogledalom
Traži unutarnju ljepotu -> Velike crno-sijede dlake mu vire iz nosa i iz
ušiju
Slobodnih nazora -> Pokušati će spavati s vašom sestrom i večinom
vaših prijateljica
Prije svega traži prijateljstvo -> Sve dok ste oboje ne svučete
Ima dobar smisao za humor -> Nakon desetak piva, vjeruje da je zabavan,
organizira natjecanje : “ko ima večega?”
Visok i dobrostojeći -> Šupak koji vozi zadnji model BMWa
Pošten -> Laže čim zine
Senzualan -> Može podnijeti jedno dvije minute predigre prije penetracije
Zreo -> Samo prvih 6 mjeseci
Poeta u sitne sate -> Već je napisao jedan grafit u WCu birtije, prije 20tak
godina
Vjernik, katolik, praktikant -> Psuje svakih 10 minuta
Emocionalno stabilan -> Već više od dvije godine nije prijavljivan, ni
kažnjavan zbog zlostavljanja obitelji
Pristojan -> Kaže “molim te” kad hoće da mu doneseš pivu
Zna slušati -> Mogu proč’ dva dana da ne progovori

itd…itd…

Když se nám v květnu na balkóně usídlili holubi, moc nás to nepotěšilo. Na likvidování hnízda ale nikdo z nás nemá žaludek, takže se ve vyřazeném truhlíku na květiny brzy objevila dvě drobná vajíčka. A později na jejich místě dvě ošklivá holubí kuřata.

Tyto první snímky pocházejí ze začátku června.

Holoubata se vylíhla a velkou rychlostí nabírala na váze. Kromě toho byla také pozoruhodně ošklivá.

Snímky z 18. června

Dvaadvacátého června už mláďata začínají mít trochu hezčí barvu, jsou aktivní, pořád v pohybu.

A šestadvacátého června jsou obě holoubata mrtvá.

.

.

~*~