[…] Vzpomínáte též na mé obrazy. Ty jsou povětšinou v Národní galerii, kam se dostaly konfiskací, zpronevěrou a částečně i odprodejem. Mám tu na památku jen jednoho Špálu (1), kterého mi přivezl předloni můj syn. Knihy, které jsem napsal, nevlastním, poněvadž jsem přes hranice přešel jen s aktovkou, do níž se sotva vešlo pyjama a toiletní potřeby. Byl jsem na útěku dva měsíce v lágru v Německu, pak tři roky v Paříži a dalších osm let jsem žil v Austrálii a od roku 1958 v Londýně, kde už doufám složit své kosti. Píšete, že jste přesedlal na patologii a že píšete občas o prostatě a epidydimis. Já se stal biologem a pracuji na knížce (2) o morfologii poživatelných rostlinných struktur. Prostě řečeno, jsem nyní botanik specializovaný na zeleninu, ovoce, ořechy atd. […]

Z dopisu z 18. září 1970

[…] Pokud jde o článek o češství, myslím, že já jsem právě osoba nejnepovolanější k jeho napsání. Považuji náboženství a národnost za přežitky, jejichž rozdmychování vede jen k potížím v organisaci lidstva. Co je češství? Překlad němectví do češtiny nebo, laskavěji řečeno, část středoevropanství? Nikdy jsem se rozumově nepozastavoval nad Schauerovým článkem (3) tážícím se, má-li to cenu být bilinguisty, jimiž Češi vždy musí zůstat. Také plně chápu, že Marx (nebo Engels?) se v amerických novinách pustil do Palackého, že vzkřisuje český národ. Člověk by myslil, že v moderním světě bude ubývat národů a ono je tomu naopak. Stali se novým národem Slováci a tady zase Velšané a Irové. Ale je to pochopitelné, čím víc národů, tím víc ministerských křesel, ať jde o černochy nebo o bělochy.

Když jsem žil v Paříži napsal jsem z rozmaru článek nadezvaný O pocitu méněcennosti národu českého. Nic svéráznějšího jsem na českém národě nepostřehl. Mám moc rád Viktora Dyka. Píše moc hezky o českém národě a vlasti: „Komický, ubohý národ, komická ospalá zem – Na den svatého Rufa, na Poli moravském.“ A byl snad někdy nějaký větší český národovec než Viktor Dyk? Můj učitel, Emanuel Rádl, říkával: „Za nějaký čas nebude národnostních překážek a lidé budou měnit národnost jako košili.“ Nevím, jak to přesně myslil, ale nevidím v tom žádnou výhodu, měla-li by se ta změna národnosti stát také změnou jazyka. Nejrozumnější by bylo zavést jednotnou řeč po celém světě a chce-li někdo se učit také jiným, ať si tak dělá. Jedes Tierchen hat sein Plaesierchen, a dopřejme mu to. Ale nezapomeňme na kulturu. Co dala česká kultura světu? Nemohu si vzpomenout, co by to mohlo být, ale je jisté, že nemohla toho dát mnoho, poněvadž byla právě formována v češtině, jazyku nesrozumitelném většině lidí. Kdybychom nepsali česky, nýbrž v nějakém světovém, jednotném jazyku, pak bychom bývali také psali lépe. […]

Se srdečným pozdravem

Váš

Bohuslav Brouk
(tj. mé jméno i národnost)

Z dopisu z 10. listopadu 1970

[…] Studii Pocit méněcennosti národu českého nemohu sehnat. Prof. Stránský už je příliš stár, aby se upamatoval, co s ní učinil, a jinak už sotva kdo existuje z těch, co ji obdrželi. Vymíráme a nejde proti tomu nic dělat. Mně se jen stěží povedlo vyprostit se hrobařovi z lopaty mezi Vánocemi a Sylvestrem. Udeřil mne šlak, jak se po česku říká, ale neztratil jsem vědomí, nýbrž schopnost řeči. Stalo se mi to v podzemce a vůbec jsem nic nepozoroval, až u východu, když jsem zkoušel se dorozumět s vrátným a nešlo to. Přesto jsem hrdinně bojoval s mrtvicí po tři hodiny a teprve pak se navrátil domů do lože, kde jsem prospal celé tři týdny. […]

Z dopisu z 15. března 1971

Milý pane doktore,

za rok se toho seběhlo u mne hodně. Rozvedl jsem se a žena odjede počátkem ledna do Montrealu – do Kanady. V létě jsem navštívil Prahu. Trochu jsem se bál, zvláště když mi Praha neudělila visum a když jsem vyjel na osobní zodpovědnost londýnského konsula. Tož, vyjel jsem „domů“ se smíšenými pocity a se smíšenými pocity jsem se též navrátil. Praha je jak bývala – jenom špinavější, zanedbanější a sešlá.

Dnes jsem se konečně dostal k vánoční korespondenci, neboť do dneška jsem byl pilně zaměstnán dokončováním svého M. S. pro nakladatele (Academic Press). Kniha vyjde prý do roka a pojednává o poživatelných rostlinách. Končím tedy své „dílo“ studií o zelenině, rostlinných nápojích a kuřivu. […]

Jsem rád, že Vaše ratolesti řádně prosperují a osobně sympatisuji s Vaší dcerou nemající dosud zájem o nic.

Vloni tuto dobu jsem byl v Nizozemí a sjezdil jsem veškeré tamní města i městečka. Po Londýně je to opravdová vzpruha a nechtěl bych trávit dovolenou v prostředí horším Londýna – v Novém světě. […]

Z dopisu z [prosince 1972]

[…] Děkuji Vám též mnohokráte za „papíry“ (nemohu si teď vzpomenout na české slovo, ale právě mně prolétlo hlavou, že se tomu říkalo separáty). U prostaty se sejdeme, říkávalo se za mladých časů a teď ve stáří je člověk konfrontován s prostatou ježkovou (Pro ježkovy oči!). Tyto práce mi připomínají cytologii, které jsem se dost poctivě věnoval (ovšem jen teoreticky a nikoliv i prakticky jako Vy) před tím, než jsem se oddal sepisování své knihy. Dnes věnuji celkem všechen čas své knize a obrázkům všelikých rostlin, jimiž je kniha doprovázena. Urobil jsem celkem asi 800 kreseb, což je obzvláštní, neboť jsem z těch lidí, kteří nedovedou namalovat ani krabičku od sirek. Kniha se bude jmenovat PLANTS CONSUMED BY MAN a měl jsem co dělat prosadit tento nepopulární titul u nakladatele. Od Vánoc jsem neměl jedné prázdné neděle a celkem to cítím i na svém tělesném stavu. Dnes jsem odnesl do Academic Press korektury a po svém návratu domů jsem zplodil tento dopis. To je jediná přestávka v dlouhém plahočení. […]

P. S. Na letošní prázdniny chci jet opětně do ČSR. Neměl byste o něco zájem z domova? (4)

Z dopisu z 29. března 1973

Profesor Zdeněk Hruban (nar. 15. června 1921 v Přerově ) je patologem. Medicínu studoval v Brně, Praze, Hradci Králové a německých Roztokách, odešel do exilu v červnu 1948, úředník Mezinárodní organizace pro uprchlíky (IRO) ve Frankfurtu nad Mohanem, koncem roku 1951 se přestěhoval do Spojených států amerických, studium medicíny a filozofie na University of Chicago, kde také později působil jako profesor na Pritzker School of Medicine (do r. 1991), v sedmdesátých letech spoluzaložil Archiv Čechů a Slováků v zahraničí (ACASA), člen Společnosti pro vědy a umění (SVU). Po II. světové válce přeložil knihu Heinricha Menga Ochrana duševního zdraví: Úvod do diagnostiky, bádání a užití psychohygieny (Praha, 1949; z důvodu odchodu Z. Hrubana do exilu byl jako překladatel uveden M. Hruban), jejíž překlad konzultoval i s Bohuslavem Broukem. Zdeněk Hruban je autorem četných vědeckých publikací – např. The Effects of Simultaneous Administration of Phenylalanine and Pyridoxine Antagonists on the Growth of Murphy-Sturm Lymphosarcoma (1956), Effect of Beta-3-Thienylalanine on the Ultrastructure of Hepatocytes and Acinar Cells of Pancreas (1963), Microbodies and Related Particles: Morphology, Biochemistry, and Physiology (1969, spoluautor), Dvacet let od smrti generála Lva Prchaly (1983) a desítek odborných studií, nositel české Medaile Za zásluhy (1998).

1 Brouk o Špálovi rovněž publikoval článek Klenoty z tvorby Václava Špály, Český život, 20. listopadu 1947, r. I, č. 11, s. 150–151.

2 Plants Consumed by Man. Obálka ?, fotografie H. C. D. de Wit. Ilustrace autor. London – New York – San Francisco: Academic Press, 1975.

3 G., H. [= SCHAUER, Hubert G.]. Naše dvě otázky. Čas, 20. prosince 1886, r. I, č. 1, s. 1-4.

4 Brouk nakonec z důvodu přílišných požadavků komunistického režimu další cestu do ČSSR odmítl.

Dopis Zdeňkovi Hrubanovi, 18. září 1970

...und der Regen regnete jeglichen Tag

EINE METEOROLOGISCHE ELEGIE IN GRAU-MOLL

Soundtrack: Hanns Eisler, „Vierzehn Arten, den Regen zu beschreiben“, Kammer-Suite für Flöte, Klarinette, Violine, Viola, Violoncello, Klavier, op. 70, (1941), Arnold Schönberg zum 70. Geburtstag

 Der Wetterbericht: Über Wien, um Wien herum und an der Wien entlang regnet es seit 49 Stunden ohne Pause, ohne Luft zu schöpfen oder neues Wasser zu holen, es regnet ruhig, sehr ernst und stetig, gleichsam wie selbstbewusst, also ergiebig und überaus gelassen, mithin nicht etwa leidenschaftlich, platzregenhaft, nicht sintflutend, nicht wie der Zorn Gottes, in Wasserfarben gemalt, sondern in der ausdruckslosen, mechanischen Gleichgültigkeit einer Duschbrause, unter der ein am Schlaganfall verstorbener Badender den Hahn nicht mehr hat zudrehen können, sodaß seine seit Tagen gnadenlos benetzte und begossene Haut bereits einen grünlichgrauen Farbton ungesunder Wasserleichenhaftigkeit annimmt; ein Regen ohne Melodie, ohne An- oder Abschwellen, ohne Modulation, bloß so ein schlichtes, maues, schauriggraues Schaurauschen: drucklos, aber üppig überlaufend lassen die fetten Wolken einfach unter sich, einen gewissermaßen inkontinentalen Regenwaldregen, der zum Fort- und Fortregnen gleichsam regional verpflichtet ist; ein im übrigen kühler, nässender, erkältender Regen ist das, nicht etwa ein lauer, sommerlicher, duftigerregender Erotik-Regen, der einen dazu treiben könnte, barfüßig und kindisch lachend, mit jungen, leicht bekleideten Mädchen über Wiesengründe zu hüpfen, also kein kleiner Frühstück-bei-Tiffany- oder gar Singing-in-the-rain-Regen, sondern eine auf längere Sicht eher frühherbstlich Frösteln machende 400%ige Luftfeuchtigkeit aus undurchdringlichem, vielfach tiefgestaffeltem Himmelsgrau, eine Form meteorologischer Melancholie generierend (regen-erierend?), wenn nicht schon Depression, ein nicht endenwollender feuchter Alptraum, denn, wer jetzt keine Arche hat, der baut sich keine mehr, dem regnet es ungeschützt ins Gemüt, dem hilft nicht Knirps noch Pellerine mehr, allenfalls der Besitz von Friesennerz und Gummistiefeln, doch die sind – wir hatten auf den Sommer gewettet – fern, daheim, jenseits des Regenbogens, der hier, mangels Sonnenlicht, nicht zu entdecken ist, kurzum,  es plätschert, plästert, pladdert, pütschert, pisst, pullert, pieselt, its raining cats and dogs, einen gradlinig faden Schnürlregen, der die Siebenschläfer hinter den sieben Bergen in ihren Schlafnestern ertränkt, ein in seiner Leidenschaftlosigkeit und Indolenz gegenüber allem Lebendigen schon geradezu erhabenes, grandioses Scheißwetter, so schlecht, das Wetter schon nicht mehr der richtige Begriff ist, denn Wetter kann sich per definitionem ändern, aber hier regnet es fürderhin einen jeglichen Tag, noch und noch, für und für, hundert Jahre Regenwetter, der ungnädigen Himmel weitoffene Schleusen oder Unterhosen changieren zwischen stein-, blei- und blaugrau, was sagt uns das, nun, Gott hat eine feuchte Aussprache, ihm ist tausendjähriges Pisswetter wie ein Schauer am Nachmittag, amen, jetzt bricht der Tag an für die Stiefkinder der Evolution, modrige, morose, morastige Molche und mollige Mollusken erheben das Haupt, quirlige Quallen quellen qualvoll quietschend unter quarrenden Quadratlatschen, bei jedem Schritt, Fische flösseln schlüpfrig kichernd durchs Treppenhaus, pelziger Schimmel schlägt auf in den Vorstädten, Landunter, landunter! unwetterwarnt das Unterwasserwarnamt blubbernd, Blasen steigen auf zwischen fallenden, stürzenden, rieselnden, rinnenden Tropfengüssen (gießt es noch oder schüttet es schon?), alles fließt, panta rhei, sickert, strömt, löst sich, sprudelt, strudelt, schäumt, schlammschlawinert schneckenschleimig matschig patschend, Rinnen, Gräben, Bäche, Flüsse nährend, das Wassermannzeitalter einläutend, einnässend, apathisch aquatisch, eine chinesische Wasserfolter, water boarding, in submariner Marinade Badende waten vage winkend ins Uferlose unwägbarer Feuchtgebiete, hinab in den sumpfigen Schoß der Urmutter, die Stufenleiter der Wesen wieder abwärts, zum Regenwurm, zum Unwettergeziefer, zum Geschmeiß und Geschnetz, zum initialen Originalurschleim, zum Geisseltierchen, zum Naßzeller, und weiter noch, bis dahin, wo das Urmeer den Urkontinent Gaia umspült mit Milliarden Tiefdruckgebieten…

Ich glaube, ich leg mich wieder ins Bett.

Die Nacht hatte längst ihre Fühler ausgestreckt und mich geschnappt. Zu müde war ich, um überhaupt noch etwas zu denken. Mein Bett war warm. Viel zu warm um schlafen zu können. Ich versuchte es dennoch. Vergeblich. Weder erlösender Schlaf noch irgend welche Träume, notfalls wach, wollten sich einstellen. Etwas genervt stand ich auf und schlich im Dunkeln zum Fenster. Suchte den Mond, doch der Himmel war viel zu bedeckt, um ihn sehen zu können. Nicht einmal ein einziger Stern funkelte mir entgegen. Gelangweilt fuhr ich den Laptop hoch um nachzusehen, ob noch irgend etwas zu tun war, bis ich schlafen konnte. Eine Nachricht. Von Dir. Bereits vor Stunden eingegangen. Wenn ich sie jetzt öffnen würde, wäre an Nachtruhe gar nicht mehr zu denken. Ich kenne Deine Nachrichten. Den Stil, in dem Du sie verfasst. Unnahbar und dennoch fesselnd.

Vor Jahren hatten wir uns geliebt. Keine dieser Lieben, die auf Zukunftspläne und Erwartungen ausgerichtet war, sondern einfach nur so. Man könnte auch sagen, wenn wir beide gerade nichts anderes zu tun hatten, haben wir uns immer mal wieder geliebt. Und genau das machte den Reiz aus. Genau so musste es mit uns sein. Alles andere hätte das was uns verband zerstört. In den letzten Jahren war ich davon ausgegangen, dass Du mich längst vergessen hattest. Doch dann vor ein paar Wochen eine Nachricht von Dir. Du wolltest mich sehen. Beim Lesen erschrak ich leicht. Keine Ahnung warum. Vielleicht war es auch einfach nur die Überraschung, dass Du Dich plötzlich wieder bei mir meldetest. Ich wollte Dir antworten. Doch irgend etwas kam immer wieder dazwischen. Zumindest redete ich mir das ein. Nach drei Wochen gab ich ein Lebenszeichen und Du sogst es auf wie ein Ertrinkender.

Wir telefonierten und es war, als hätte jemand ein großes Stück Zeit aus dem Lauf der Dinge heraus geschnitten. Eine alte Verbundenheit, die wir beide fühlten. Die bekannte Sucht aufeinander. Der Klang Deiner Stimme reichte aus, um mir jede Form von Schauer über den Rücken zu jagen. Alles war plötzlich wieder da. Das Gefühl Dich zu spüren. Deine Hände auf meiner Haut. Das Wissen, von Dir gehalten zu werden, wenn ich mich fallen ließ. Dich zu halten, wenn uns nichts mehr hielt. Deine Blicke, die mehr sagten, als Tausend Worte. Die Nächte mit Dir und der Kaffee am nächsten Morgen. Nur als Stärkung, kleine Pause, um anschließend sofort da weiterzumachen, wo wir vor Minuten aufgehört hatten. Grenzenlos, genau so lange, wie es eben passte. Solange wir nichts anderes zu tun hatten. Eindringen ins Sphären, die so kein Anderer von uns kannte. Kein Anderer je kennenlernen würde. Eindringlich eindringend. In uns. Für uns. In Nächten die nicht zu warm zum Schlafen sein mussten, um nicht schlafen zu wollen.

Wann war es, als wir uns das letzte Mal gesehen, gefühlt haben? Gestern? Die Zeit kann ein Freund sein. Zeit, die man dem Alltag abluchst, um sie sinnvoller zu nutzen, als mit Schlaflosigkeit und vergeblicher Mondsuche. Meine Fingernägel tippeln immer nervöser auf dem Schreibtisch rum. Die Verlockung, Deine Nachricht zu öffnen, wird größer. Ich werde wacher. Du willst mich sehen, fühlen. Das weiß ich, auch ohne Deine Nachricht zu öffnen. Die Nacht ist mondlos. Und warm. Und Deine Nachricht, die ich öffnen will doch noch nicht kann, weil ich mich meinen Gedanken noch einen Moment lang gedankenlos hingeben will, steht lockend vor mir. “Überrasch’ mich!” fordertest Du damals immer wieder grinsend. Und ich wüsste nicht, wann mir das mal nicht gelungen sein sollte. Zumindest wenn ich Deine Reaktionen, Deine Blicke, richtig gedeutet hatte. Und plötzlich steigt diese Lust auf Dich in mir auf. Wird fast übermächtig. Ja, ich will Dich auch sehen, Dich wieder spüren. Einfach so. Kein Alltag, keine Probleme, nur Du und ich im Hier und Jetzt. Unverbindlich verbunden.

Einen Moment lang überlege ich, mir einen Kaffee zu kochen und gar nicht mehr zu versuchen, Schlaf zu finden. Doch dann klappe ich den Laptop mit Deiner ungelesenen Nachricht zu und gehe zurück ins Bett. Wie überraschend wäre es wohl, wenn ich plötzlich gar nicht mehr antworte? Nie mehr? Was würdest Du tun? Es akzeptieren? Nein, so bist Du nicht gestrickt. Unnahbar und dennoch fesselnd. Wie Deine Nachrichten. Was Du willst bekommst Du immer. Mir war nur nie ganz klar, ob ich dazu gehören möchte. Fraglos war es reizvoll, immer wieder von Dir erobert zu werden. Und Dich zu erobern. Ohne Kalkül. Vielmehr als Wechselspiel, das wir beide genossen. Immer dann, wenn wir nichts anderes zu tun hatten. Ich hatte gerade nichts anderes zu tun. Nichts, als nicht schlafen zu können in einer Nacht, die mondlos und zum Schlafen viel zu heiß war. Lächelnd lasse ich mich in das Kissen zurück fallen, kurz bevor es an der Tür klingelt. Bereits bevor ich sie öffne ist klar, dass Du es bist, der mitten in der Nacht vor meiner Tür steht. Du willst mich überraschen und weißt ganz genau, dass es Dir gelingen wird. Der Kaffee muss noch warten.

© skriptum

Gerade regnet es hier so stark, dass man meinen könnte, die Welt ginge unter.

Ich kann noch nicht einmal mehr das Gebäude auf der anderen Straßenseite sehen.

Verregnete Grüße

von der RegenSommerschwester

Auch der Großraum Bozen ist am Dienstagabend von schweren Unwettern betroffen gewesen. In der Landeshauptstadt zerstörten walnussgroße Hagel-körner Fensterscheiben und Parkanlagen.

Ich war gerade auf unseren Weingut in Moritzing bei Bozen…… 80% Ernteausfall… bei unserer Apfelwiese… 100%…. mein Vater, Jahrgang 1924 sagte, so was hat er noch nie in Bozen gesehen!

Der Klimawandel ist nun auch in Tirol angekommen.

CORPUS CHRISTI — The 16-year-old Moody High School student was asleep on a couch at 7:30 a.m. Thursday when four police officers knocked on the door.

Read entire story/see pics here.