Viete, čo je to Nacizmus v jednoduchom opise ? To isté ako Feminizmus, Antifašizmus, Extrémizmus, Terrorizmus, Nabozenstvo, Punk, Rap, Rasizmus, Sionizmus,… To všetko je vo svojej podstate úplne rovnaké a každá z týchto skupín môže byť aj politickou stranou, lebo má svoju formu a svoje názory na život. Problém je, že jediné názoboženstvo hovorí aktívne o rešpektovaní názorov aj keď to v minulosti často porušilo. Pokiaľ budú ľudia, do vtedy budú aj formy, ktoré spájajú ľudí a následne vytvárajú nenávisť. Jedinou možnosťou je rešpekt. Tu je dôkaz, že majú všetky tieto štýly, strany, alebo formy myslenia rovnaký význam a nemajú nič spoločné s riešením problémov. Nedostatok rešpektu mení tieto názorové formy na formu “armády” a preto sa medzi sebou nemôžu zniesť. Nacizmus tvorí nenávisť voči druhým národom, ľudia si myslia, že majú správne názory práve oni, alebo sú ukrivdený. Feminizmus tvorí nenávisť voči mužom, ženy si myslia, že majú správne názory práve oni, alebo sú ukrivdené. Antifasizmus tvorí nenávisť voči druhým národom, ľudia si myslia, že majú správne názory práve oni, alebo sú ukrivdený. Extremizmus tvorí nenávisť voči druhým národom, ľudia si myslia, že majú správne názory práve oni, alebo sú ukrivdený. Terrorizmus tvorí nenávisť voči druhým národom, ľudia si myslia, že majú správne názory práve oni, alebo sú ukrivdený. Nabozenstvo tvorí nenávisť voči druhým národom, ľudia si myslia, že majú správne názory práve oni, alebo sú ukrivdený. Fanatizmus tvori nenavist voci druhemu nazoru,ludia si myslia,ze maju spravne nazory prave oni,alebo ukrivdeny Debilizmus je (zhrnutie týchto smerov, lebo len debil nerešpektuje názor a štýl života) Je to len forma nenávisti. Stačí, keď uspeje jeden z týchto smerov a ostatný budú umierať, lebo nikto z nich nepozná rešpekt voči iným názorom. Preto sú tieto skupiny úplne zbytočné a raz možno spôsobia zánik našej civilizácie. Cigáni robia to isté. Ich smer nemá asi nikto rád, ale keď si s nimi porovnáte taký punk, je to veľmi podobná úroveň. Punk sú strapatý a biely cigáni. Taký Budhizmus bol veľmi obľúbený, rešpektoval iné formy myslenia a myslím, že dokázal viac svojou nevinnosťou ako ostatné agresívne a narcistické formy a prečo ? Lebo odmietal násilie a jeho myšlienka hovorí jasne : “Nedovoľ vznikať negatívnym činom. Ak už niečo také vznikne, vzdaj sa toho – pozitívnymi činmi rob presný opak.“

Tek što je saopšteno da bi Evropska Unija 19. decembra mogla ukinuti vize, interesovanje građana Srbije za inostranstvo je naglo poraslo.  Taj porast ce se u još mnogo većem broju povećati kada viziie budu zvanično ukinute. Veliki broj ljudi se svakodnevno prijavljuje za zimivanja i odlaske na proslavu Nove Godine u velike evropske gradove. Grip izgleda uopšte ne sprečava stanovnike Srbije u želji da novogodišnje praznike provedu u inostranstvu, već im priče o ukidanju vize znatno povećavaju ambicije. Kako konačne odluke o ukidanju vize još uvek nisu zvanične,  veliki broj ljudi čeka poslednji momenat za rezervacije.

http://www.danas.rs/vesti/drustvo.55.html

Ako globálna spoločnosť, dnes môžeme mať skoro všetko, čo si len vieme predstaviť. Myšlienky nedostatku, že ‘ To si nemôžeme dovoliť,’ alebo ‘Je to príliš drahé’, sú pozostatky z posledných 100 rokov ekonomického myslenia. Samozrejme, existuje niekoľko prirodzených obmedzení, ktorým musíme venovať pozornosť, ale je čas zabudnúť na koncepty chudoby a nedostatku a pozrieť sa na realitu namiesto ekonomických teórií.

V súčasnosti stojíme na rázcestí ľudského rozvoja. Cesta vľavo vedie k väčšej chudobe, väčšiemu nedostatku, zničeniu hodnôt, ktoré spoločnosť vytvorila počas niekoľkých posledných storočí, nižšiu životnú úroveň, a vo všeobecnosti menej príjemný život pre takmer každého. Cesta vpravo vedie k väčšiemu bohatstvu, vyššej životnej úrovni pre všetkých, a ku kvalite života, ktorú si len málo ľudí vie vôbec predstaviť. Cesta vľavo poškodzuje každého, cesta vpravo prinesie prospech pre všetkých.

Máme slobodu voľby, práve teraz, ktorou z týchto ciest sa vydáme. V súčasnej dobe voľbu urobili ekonómovia a politici, a rozhodli sa pre cestu vľavo – cestu vedúcu do chudoby a ku klesajúcej životnej úrovni.

Prečo by to robili? Je to preto, že cesta vpravo je príliš ťažká? Nie – vybrať sa po ceste, ktorá prináša prospech všetkým jednoducho vyžaduje pár drobných zmien v niekoľkých právnych dokumentoch a mierne úpravy niekoľkých počítačových systémov.

Pravdou je, že ekonómovia a politici si vôbec nie sú vedomí, že cesta vpravo existuje. Uverili (boli zmanipulovaní veriť), že cesta k všeobecnej chudobe je tou jedinou. V mnohých ohľadoch je to nad ich duševné sily, predstaviť si, že cesta vpravo môže vôbec existovať.

Tento dokument je cestovná mapa pre cestu vpravo – cestu k vyššej životnej úrovni, stabilnejšej ekonomike, a všeobecne k lepšiemu životu pre všetkých.

Aby sme pochopili, ako sa tam dostať, musíme prejsť niekoľkými zmenami v myslení. Boli sme naučení a zvykli sme si uvažovať o ekonomike určitým spôsobom, a budeme sa na ňu musieť pozrieť inak (a síce presnejšie), aby sme pochopili, ako sa dá ísť alternatívnou trasou.

Riešenie pre naše súčasné problémy

Práve zažívame jednu z najhorších finančných kríz v histórii (krízu, ktorá bola úplne predvídaná každým, kto dôkladne rozumie frakčnému rezervnému systému bankovníctva). Ako dôsledok, vlády na celom svete teraz hovoria o ‘škrtoch’ vo verejných výdavkoch. Stručne povedané, oni nám hovoria, že už nemôžeme mať to, čo už vlastne úspešne máme, jednoducho preto, že ‘nie je dosť peňazí’.

Riešenie stručne

Riešenie našich súčasných problémov – a cesta k väčšiemu bohatstvu a prosperite pre celú ekonomiku a spoločnosť – je:

1. zabrániť tvorbe peňazí súkromnými firmami (obchodné banky, prostredníctvom frakčného rezervného systému bankovníctva)

2. učiniť štát (štátnu inštitúciu), jedinou organizáciou, ktorá môže vytvárať nové peniaze

3. púšťať tieto peniaze do ekonomiky – nie vo forme dlhov – ale, prostredníctvom vládnych výdavkov a / alebo priamou distribúciou občanom

Strašidlo inflácie

Obvykle, keď predložíme tento návrh, objavia sa hneď „ako reflex“ námietky: inflácia, Weimarská republika a Zimbabwe. Tento argument znamená, že zvýšenie množstva peňazí v obehu by príliš rýchlo spôsobilo zvýšenie cien. Tí, ktorí používajú tento argument ako argument proti myšlienke peňazí tvorených štátom zvyčajne nepoznajú skutočnosť, že bankový systém už teraz nafukuje množstvo peňazí o 7-11% ročne, každý rok. Tieto úverové peniaze tvorené bankami nepochybne vyvolávajú infláciu – napríklad 3-násobný vzostup cien nehnuteľností v Británii za púhych 10 rokov.

Boj proti inflácii

Pokiaľ ide o infláciu, skutočná otázka je jednoduchá: O koľko môže byť zvýšená peňažná zásoba každý rok, bez toho aby to spôsobilo infláciu? Akonáhle toto vieme (z výskumov, prognóz a z pokusov a omylov), potom jednoducho zabezpečíme, aby sa peňažná zásoba nezvyšovala o viac než túto sumu.

V súčasnom systéme frakčných rezerv, kontrola peňažnej zásoby je ponechaná v rukách armády hypotekárnych maklérov a úverových pracovníkov (pretože takmer všetky nové peniaze sú vytvárané vtedy keď sú poskytované pôžičky). Je to veľmi zlá logika, predpokladať, že tisícky maklérov hladných po províziách budú kontrolovať ponuku peňazí tak, aby to prospievalo ekonomike ako celku.

Preto, riziko inflácie bude v skutočnosti nižšie, ak dáme moc vytvárať peniaze späť štátu, za dodržania prísnych pravidiel a zásad. Podobne ako väčšine ľudí, ani nám sa nepáči myšlienka, že by naši volení zástupcovia vlády mohli vytvárať toľko peňazí, koľko budú potrebovať na to, aby vyhrali voľby, takže musíme oddeliť kontrolu peňažnej zásoby od volených politikov a dať ju do rúk nezávislej inštitúcie. Táto inštitúcia bude zodpovedná za zvyšovanie alebo znižovanie peňažnej zásoby tak, aby nespôsobila infláciu (resp. nie vyššiu ako zákonom určenú ‘prirodzenú’ mieru inflácie, t.j. rovnajúcu sa rastu hospodárstva).

Tri obmedzenia rastu peňažnej zásoby

Navrhujeme, aby vláda vytvárala toľko peňazí, koľko je potrebné na to, aby sa mohlo urobiť všetko, čo je potrebné urobiť, za týchto troch podmienok:

1. Tvorba peňazí nesmie spôsobiť infláciu ani defláciu
2. Tvorba peňazí nás nesmie podnecovať k využívaniu prírodných zdrojov rýchlejšie, ako sú nahradzované
3. Vytváranie peňazí by malo byť vykonávané takým spôsobom, aby ľudia nespochybňovali hodnotu peňazí a nestratili vieru v ne.

Otázke inflácie sme sa venovali vyššie. Teraz sa budeme zaoberať ďalšími:

Využívanie prírodných zdrojov

Nedostatok peňazí by nikdy nemal brániť tomu, aby bolo niečo vykonané, ak na to existuje dostatok pracovných síl a prírodných zdrojov. Keďže máme ďaleko viac pracovných síl než sa v súčasnosti využíva (zoberme do úvahy stovky miliónov nezamestnaných po celom svete), a určité množstvo prírodných zdrojov, potom jediným obmedzením toho, čo môžeme urobiť, by mali byť prírodné zdroje.

A preto, mohli by sme vytvoriť peniaze na financovanie výrazného zlepšenia (napríklad) verejnej dopravy. Vytvorené peniaze zaplatia inžinierov a pracovníkov na tomto projekte, rovnako ako aj ľudí, ktorí vyrobia vozidlá a ľudí, ktorí vyťažia železnú rudu na oceľ potrebnú pre tieto vozidlá. Akonáhle sa tieto peniaze použijú na zaplatenie prvotného projektu, budú tieto peniaze znovu použité desaťtisícami ľudí, ktorí nejakým spôsobom pracovali na projekte, čím vytvoria väčší dopyt v ekonomike a následne vytvoria ďalšie pracovné miesta.

Inými slovami, všetko čo si vieme predstaviť – výbornú zdravotnú starostlivosť, vynikajúcu verejnú dopravu, prvotriedne vzdelávanie – je finančne na dosah, hneď ako vrátime moc tvoriť peniaze späť štátu.

Mohli by sme dosiahnuť všetko toto bez toho aby došlo k inflácii, ale mohli by sme tiež zistiť, že sme vyčerpali prírodné zdroje. Preto musíme venovať pozornosť tomuto druhému obmedzeniu – že tvorba peňazí nesmie viesť k nadmernému vyčerpaniu prírodných zdrojov.

Čo to znamená v praxi? To znamená, že hoci by sme mohli finančne zvládnuť 10 veľkých verejných dopravných projektov v jednom roku, budeme ich musieť rozložiť do niekoľkých rokov, aby sme zabránili nadmernému využívaniu prírodných zdrojov.

Stručne povedané, peniaze sú umelé obmedzenie pre ekonomiku. Jedinými skutočnými obmedzeniami, pre ktoré by sme sa mali znepokojovať je: množstvo práce (koľko toho prakticky môžeme urobiť za 12 mesiacov), a množstvo prírodných zdrojov (kedy nám dôjdú?). Vo väčšine krajín ponuka práce ďaleko prevyšuje dopyt po nej (značná nezamestnanosť), a preto práca nie je naozajstným obmedzením.

Teda nám ostáva len jedno obmedzenie toho, čo môžeme dosiahnuť – množstvo prírodných zdrojov.

Udržanie viery v peniaze

Toto posledné obmedzenie je trochu abstraktné a horšie merateľné ako prvé dve, ale treba ho mať na pamäti.

Peniaze sú užitočné, ak ich ľudia akceptujú výmenou za tovary a služby. Ak sme v Londýne, môžem vám dať 10 libier a vy ich zoberiete, pretože viete, že ich môžete použiť. Avšak, keď vám dám 30 miliónov ‘Meticais’ z Mozambiku, pravdepodobne ich odmietnete, pretože ich ťažko budete môcť využiť, keď ste v Londýne.

Toto je dôležitý bod – peniaze nadobúdajú svoju hodnotu nie z toho, čím sú (zlato, papier alebo digitálne položky v počítačovej databáze), ale za čo môžu byť vymenené. Peniaze nemusia byť kryté zlatom, striebrom alebo štátnymi dlhopismi – sú kryté všetkými tovarmi a službami, ktoré sú na predaj v spoločnosti. Preto, ak sú ľudia ochotní poskytnúť svoje služby výmenou za peniaze, s vedomím, že môžu tieto peniaze použiť na nákup ďalších služieb od iných ľudí, potom peniaze majú hodnotu.

Toto posledné obmedzenie je skôr otázka vzťahov s verejnosťou, než skutočných ekonomických obmedzení. Inflácia by bola prvým indikátorom toho, že ľudia strácajú vieru v hodnotu peňazí, a teda ak zabránime inflácii, nemali by sme mať žiadne ďalšie problémy. Je však dôležité, aby sa predišlo tomu, aby ľudia – verejnosť, tlač, a dokonca aj ekonómovia – zaujali automatický okamžitý nepremyslený postoj, že tvorba peňazí štátom by znehodnotila menu.

Dopad týchto zmien

Aký to bude mať dopad, keď začne vytvárať peniaze štát a míňať ich do ekonomiky, za dodržania horeuvedených podmienok? Ako to povedie k väčšiemu bohatstvu a zvyšovaniu životnej úrovne pre všetkých?

Dovoľte znovu zdôrazniť, že súčasný spôsob myslenia v konceptoch „nedostatku, núdze“ v spoločnosti, pochádza z desiatok rokov zlého ekonomického myslenia. Jediné skutočné obmedzenia sú práca a prírodné zdroje. Máme viac ako dosť pracovných síl v prevažnej väčšine krajín, masová nezamestnanosť a chudoba postihuje závažným väčšinu svetovej populácie.

Náš súčasný spôsob dodávania peňazí do ekonomiky vyžaduje, aby sa ľudia zadlžovali, len preto aby ekonomika získala výmenný prostriedok. Ak by sa nikto nezadĺžil, nemali by sme žiadne peniaze, a nemohli by sme obchodovať. Štát si nechal odňať „tlačiareň na peniaze“ niekoľkými súkromnými firmami a požičiava si peniaze, ktoré by mohol tvoriť sám, za nekonečne väčšie náklady. A nielen to, dovolili tiež, aby peniaze tvorili takmer výlučne banky, čím štát prichádza o 200 miliárd libier (vo Veľkej Británii) ročne potenciálnych vládnych výdavkov, musí zvyšovať dane a znižovať disponibilný príjem obyvateľstva. Ak by týchto 200 miliárd libier ročne, namiesto bankového systému vytváral štát, mohli by sme vyrovnať štátny dlh a financovať neuveriteľné zlepšenie v oblasti vzdelania, zdravotnej starostlivosti a všetkých štátnych služieb, to všetko v priebehu okolo 5 rokov.

Možnosti, ktoré vyplývajú z vrátenia práva tvoriť peniaze späť štátu sú neuveriteľne vzrušujúce, keď sa pozeráme na krajiny ako USA a Veľkú Britániu, ale stávajú sa revolučnými, keď sa pozrieme na chudobnejšie krajiny.

Píšem toto z centra mesta Južnej Ameriky. Včera som videl taxík s pišťaním zastaviť uprostred cesty, aby nevletel do obrovskej diery v asfalte (čím by určite poškodil vozidlo). Cestu by bolo treba opraviť, ale rovnako ako vo väčšine krajín, veci sa tu nerobia, pretože na to ‘nie je dosť peňazí’. Štát nenazbiera dosť na daniach a potom – (rovnako ako vo všetkých ostatných krajinách, ktoré boli vtiahnuté do používania bankovníctva so systémom čiastočných rezerv) – si požičiava peniaze, miesto toho, aby ich sám tvoril.

Sú veci, ktoré je treba robiť (lepší systém verejnej dopravy, lepšie cesty, lepšie zázemie pre favelas a slumy). Ale, pretože nemáme dostatok čísiel v počítači, a moc vytvárať tieto čísla sme odovzdali zárobkovým subjektom, ktoré nemajú žiadny záujem o blaho spoločnosti ako celku, tak sa tieto veci nerobia.

Možnosti

Čo sa môže stať, ak by vlády chudobných krajín získali kontrolu nad svojou menou? Predpokladajme, že táto vláda:

1. je zodpovedná

2. chce pomôcť, nie poškodiť ekonomike

3. dodržiava podmienky, ktoré som uviedol vyššie

Mohla by zobrať ľudí z obrovskej skupiny nezamestnaných alebo nedostatočne zamestnaných, a zamestnať ich na opravu ciest a rozšírenie systému verejnej dopravy, čím by sa vytvorilo oveľa viac pracovných miest a bolo by to prínosom pre všetkých obyvateľov mesta. Ale ešte predtým, bude treba vyškoliť, zaučiť týchto ľudí, takže by sa vytvorili pracovné miesta pre inžinierov, ktorí by mohli odovzdávať vedomosti. Budú tiež potrebné suroviny, takže bude môcť zamestnať ďalších ľudí, ktorí ich vyťažia zo zeme.

Pointa je, že ak máme zdroje, ľudí ochotných pracovať, a ľudí ochotných vyškoliť týchto ľudí, potom môžeme urobiť všetko, čo potrebujeme urobiť. Nemali by sme byť nikdy obmedzení nedostatkom peňazí.

Ja som „vyškolený“ v ekonomike rozvojových krajín, takže viem, že horeuvedené je zjednodušenie, že existujú otázky dovozu a menových kurzov, ktorými sa treba zaoberať, ale všetky tieto problémy sú prekonateľné, akonáhle si uvedomíme, že môžeme vrátiť moc tvoriť peniaze späť štátu a vytvárať peniaze k prospechu verejnosti, nie pre súkromný zisk. Peňažný systém je jednou z hlavných príčin chudoby vo všetkých krajinách, ktoré používajú frakčné rezervné bankovníctvo. Ukončením frakčného rezervného bankovníctva môžeme dosiahnuť životnú úroveň niekoľkonásobne lepšiu než v súčasnosti.

Už vytvárame peniaze, tak ako by sme ich mali minúť?

Už sme sa venovali obave z inflácie, ale stojí za to znova to sem uviesť, pretože to je otázka, ktorej je pre ľudí najťažšie porozumieť.

Už teraz tvoríme peniaze – vo Veľkej Británii, 200 miliárd libier bolo vytvorených len v samotnom roku 2008, čím sa zvýšilo množstvo peňazí približne o 12%.

Tieto peniaze už boli vytvorené a vydané do ekonomiky, takže je jednoducho ignorantské tvrdiť, že tvorba peňazí štátom odrazu spôsobí hyperinfláciu. Masa peňazí neustále rastie, a peniaze sa neustále znehodnocujú. Skutočná miera inflácie (vo Veľkej Británii) je pravdepodobne oveľa vyššia ako starostlivo meraný index spotrebiteľských cien.

Otázka, ktorú si musíme položiť, je: Ako my – ako ekonomika a spoločnosť – chceme minúť tieto peniaze? Mali by byť napumpované prevažne do trhu nehnuteľností (ako je tomu v súčasnosti), aby mohli ďalej spôsobovať zvyšovanie cien domov a ďalej znižovať disponibilný príjem všetkých občanov – chudobných i bohatých? Alebo by sme radšej tieto novo vytvorené peniaze minuli na spoločensky prospešné projekty, ktoré učinia spoločnosť ako celok bohatšou, nie chudobnejšou?

A ďalšia otázka: kto by mal získať prospech z týchto novo vytvorených peňazí? Mal by ísť relatívne malej skupine ľudí, ktorí pracujú v oblasti bankovníctva, alebo by mal byť rozdelený rovnomernejšie v celom hospodárstve? 200 miliárd libier vytvorených bankami v roku 2008 vygeneruje až 250 miliárd libier zisku v priebehu najbližších 25 rokov. Týchto 250 miliárd libier, je bohatstvo, ktoré by muselo byť presunuté od zvyšku ekonomiky k pár ľuďom, ktorí pracujú v bankovníctve alebo akcionárom bánk.

Chceme obohatiť 6% spoločnosti na úkor ostatných 94%? Alebo by sme mali uskutočniť reformy, ktoré navrhujeme, ktorá obohatí 94% obyvateľstva na možný úkor 6%?

Je čas zobudiť sa!

Začal som tento článok tým, že sme na rázcestí. Naši politici, ekonómovia a novinári sa domnievajú, že cesta do chudoby je v súčasnosti jediná, ktorá existuje, a to je kam nás práve teraz vedú. Ale je čas na revolúciu v oblasti ekonomického myslenia, aby nás priviedlo na cestu k vyššej životnej úrovni pre všetkých ľudí.

Ignorujme na pár sekúnd ekonomické teórie a pozrime sa na realitu. Máme dostatok ľudí, ktorí urobia všetko, čo potrebujeme urobiť (ale nie dosť peňazí na ich zaplatenie). Máme dostatok vedomostí. Máme dostatok prírodných zdrojov – máme dostatok vedomostí a dostatok ‘ľudského potenciálu’ na riešenie problému prírodných zdrojov, ale opäť, nemáme dosť peňazí na ich zaplatenie, aby to urobili.

Jediným skutočným nedostatkom, ktorý máme, je nedostatok peňazí. Odpoveď na túto otázku je jednoduchá – vytvoriť viac peňazí. Ale radšej než ich vytvárať ako dlhy, pomocou frakčného rezervného systému, mali by sme ich tvoriť ako dotáciu v prospech ekonomiky a spoločnosti ako celku. Akonáhle to začneme robiť, zistíme, že veľa našich súčasných hospodárskych problémov, začne miznúť.

V tomto okamihu histórie neexistuje väčší posun, aký by sme mohli urobiť, než zobrať bankám „tlačiareň na peniaze“ a odovzdať ju späť ľuďom.

Autor: Ben Dyson
Zdroj: http://www.bendyson.com/blueprint-for-the-future-how-monetary-reform-can-change-the-world/2009/11/
Preložil: Mira

12. novembra v slovenske kinodvorane prihaja film 2012. Gre za precej epic film o koncu sveta.

Po napovednikih sodeč gre za hud film, tako da ga bom verjetno celo pogledala.

A bolj kot sam film me navdušuje glasba v tem filmu. Če sem bolj natančna, ena pesem: Time for Miracles.

Če boste v kinu gledali ta film, na koncu ostanite pe med predvajanjem film credits.

Adam Lambert – Time for Miracles

Pesem lahko dobite tukaj.

Stanovnici Japana imaju najnižu stopu srčanih udara na svetu iako imaju sličan problem sa krvnim pritiskom i holesterolom kao i stanovnici zapadnih zemalja.

Uz to, faktori rizika za razvoj bolesti srca, poput pušenja i dijabetesa, u Japanu su u porastu. Na osnovu svega što je poznato u modernoj medicini, logično bi bilo da i Japanci oboljevaju od bolesti srca istim intenzitetom kao i zapadnjaci, a to se ipak ne dešava.

Naprotiv. Japan je zemlja čiji stanovnici imaju najduži životni vek u svetu – u proseku žive 81,5 godina, žene 85, muškarci 77,8.
Tajna se, kažu naučnici, ne krije (samo) u genetici s obzirom da Japanci koji se na primer presele u SAD mnogo češće oboljevaju od kardiovaskularnih bolesti nego njihovi sunarodnici u domovini. Tajna je po svemu sudeći u ishrani.

Japanaci jedu mnogo ribe – čak i do sedam puta nedeljno. Zbog toga je nivo omega-3 masnih kiselina u krvi Japanaca mnogo viši nego kod zapadnjaka, a to za rezultat može da ima manju učestalost ateroskleroze.
U prilog tome govori i studija koja je upoređivala rizik od bolesti srca među Japancima koji žive u Japanu, onima koji žive na Havajima i stanovnicima SAD.
Pokazalo se da Japanci koji žive u domovini imaju najmanju učestalost aterosklerotskih plakova koji se povezuju aterosklerozom. Kod njih je takođe utvrđen i najviši nivo blagotvornih omega-3 masnih kiselina.
Autori studije su zaključili da je nivo omega-3 masnih kiselina kod domicilnih Japanaca povezan s ređom pojavom aterosklerotskih plakova, što potvrđuje blagotvorno dejstvo konzumiranja ribe na zdravlje srca.
Još nešto zanimljivo je otkriveno: Japanci se ne debljaju. Ne samo da je prosečni životni vek u Japanu duži nego na Zapadu već je i stopa gojaznosti najniža na svetu. Iako su mnogi skloni da pripišu ove fenomene genima, naučne studije ukazuju da geni ipak nemaju presudnu ulogu.
Kada se Japanci presele u krajeve u kojima se praktikuje zapadnjački način života i ishrane, brzo počinju da gomilaju suvišne kilograme.
Naomi Morijama i Vilijam Dojl napisali su svetski bestseler pod nazivom “Japanke se ne debljaju i ne stare: tajne tokijske kuhinje moje majke”. Reč je o jednostavnom vodiču koji nastoji da svetu približi zdravstvene prednosti japanske kuhinje.
Autori ističu da nije nužno da svi jedu samo suši da bi živeli dugo i izgledali kao Japanci. Ali je važno ne samo to šta već i kako jedu. U tome Japanci ispoljavaju neverovatnu estetiku, gotovo umetnost.
Morijama i Dojl imaju jednostavne preporuke – više ribe, povrća i voća, manje porcije, jesti svesno i polako, i uvesti pirinač u svakodnevnu ishranu. Superiornost ovakvog načina ishrane autori objašnjavaju s nekoliko osnovnih hipoteza:
Japanci jedu “očima”. Magija japanske kuhinje je i u uživanju u lepoti servirane hrane. U hrani se uživa polako i nikada se ne jede više nego što je potrebno.
Tajna je i u veličini porcije. U Japanu se hrana servira u malim posudama, umesto na velikom tanjiru.
Prosečni Japanac jede šest puta više pirinča od prosečnog Amerikanca. Mala činija pirinča servira se gotovo uz svaki obrok, uključujući i doručak.
Japanci obožavaju povrće. Sasvim je uobičajeno da se u jednom obroku servira i pet različitih vrsta povrća i nikome nije čudno da za dorucak pojede supu od povrća ili salatu.
Riba ipak ima centralno mesto. Iako Japanci čine tek dva odsto svetske populacije, konzumiraju čak 10 odsto ribe koja se pojede na svetu.

Domnul Victor Rebengiuc – stânjenitoare rima politică a acestui patronim! – apare într-o postură absolut jenantă de cap de afiş în ultima producţie a departamentului de agitaţie şi propagandă a postului de televiziune “Realitatea”.

Nu întâmplător am ales această fotografie în care privirea sa stă coborâtă, aşa cum, cred eu, ar trebui să mai stea destul timp de acum încolo.

După fâsurile penibile rezultate în urma celorlalte campanii iniţiate de-o minte fără priză în realitatea din afara “Realităţii”, “Treziţi-vă! Asta nu e România noastră” (în rolul principal diva Alexandra Svet) şi “Solidari cu judecătorii” (în rolul principal cabotinul Cornel Nistorescu), grupul media al domnului Sorin Ovidiu Vântu a inventat ceva nou, cu o râvnă demnă de o cauză mult mai bună: campania intitulată coşbucic “Noi vrem respect!”.

Textul dramoletei, deşi se vrea patetic şi mobilizator, este şchiop, ciung şi chior, este banal, seamănă a compunere şcolară şi ca autor al lui îl bănuiesc pe Răzvan Dumitrescu sau pe Cosmin Prelipceanu. E prea sărac cu duhul şi prea proletcultist pentru a fi fost închipuit de altcineva. Faptul că domnul Rebengiuc a acceptat contractul ţine de demnitatea domniei sale şi apare cu atât mai paradoxal cu cât în propoziţie este vorba tocmai de solicitarea respectului. Sentiment care, domnule Rebengiuc, nu se cere, ci se MERITĂ! Mă aşteptam ca dumneavoastră — în calitate de actor care a muncit o viaţă întreagă pe scenă pentru a-l câştiga – să ştiţi acest lucru.

Una dintre problemele acestei campanii este că ea este promovată de un post de televiziune care demonstrează zilnic că NU mă respectă, încercând ca prin intermediul angajaţilor săi să-mi mototolească mintea, să mă convingă ca albu-i negru, ca negru-i alb şi că griul jeg e roz bonbon sau bleu cais.

O altă problemă este că ea a fost realizată mai demult, dar a fost declanşată – evident on purpose – exact în ziua în care PDL şi-a asumat cu curaj o guvernare monocoloră şi minoritară, după ce Ion Iliescu şi Marian Vanghelie au scos PSD din guvern rupând coaliţia, bagând în mă-sa munca lui Bazac, a lui Diaconescu, a lui Marian Sârbu sau a lui Andronescu; după ce nicio altă formaţiune politică n-a avut curajul să-şi asume răspunderea şi riscul de a oferi măcar un ministru. Aşadar intenţia de manevră politică, de acţiune electorală, este evidentă şi numai un actor bonom ar putea să n-o constate. Mă îndoiesc, însă, că domnul Rebengiuc este un bonom ingenuu. Îi acord doar lipsa de viziune politică caracteristică acelui tip de intelectuali şoz care făceau, în occident, apologia stângii pe vremea când, dincolo de cortina de fier, mureau în lagărele comuniste milioane de alţi intelectuali. Sunt convins că domnul Rebengiuc habar nu are că, dacă Traian Băsescu nu câştigă alegerile prezidenţiale, indiferent cine ar deveni preşedintele României după 6 decembrie, ţara ar încăpea inevitabil pe mâna unui guvern făcut de şi după asemănarea lui Iliescu şi Vanghelie, cu tuşe de diferite grosimi puse de Hrebenciuc, Năstase, Mazăre şi compania de baroni hămesiţi după dieta impusă în ultimii cinci ani de actulalul preşedinte.

Cu indiferent cine la Cotroceni, chiar şi cu Oprescu, independentul lui Iliescu, sau cu Antonescu, tot PSD-ul va învârti ţara. Liberalii n-ar face decât să ţină bâzul, stipendiaţi şi controlaţi de un tip ca Patriciu care, s-a văzut recent cu ce respect maro şi moale îi umple pe cei căinaţi şi cică reprezentaţi de Rebengiuc: preconizează să înlocuiască 600.000 de bugetari cu calculatoare şi îşi bagă banii, scoşi din vânzarea, către străini, a unor active româneşti(!) – dobândite aşa cum se ştie –, în Georgia, în loc să-i investească în România, unde ar da de lucru unor români şi unde ar contribui la efortul comun de combatere a crizei economice.

Domnul Rebengiuc se crispează pe noţiunea de “respect” în timp ce televiziunea care l-a angajat dă imagini cu pensionari care se bat pentru un kilogram de zahăr şi pentru o sticlă de suc ieftin.

Domnul Rebengiuc îşi imaginează că “respectul” a fost cooperativizat şi că poate fi revendicat, ca pe o cotă-parte în natură, de către tot poporul. De către babele care se păruiesc la coada de la agheasmă sau de la moaşte, de către judecătorii Monei Pivniceru, de către funcţionarii cu prime de vacanţă la Ibiza, de către pişcotarii lui Vanghelie de la Romexpo, sau de halitorii de mici ai aceluiaşi din parcul Izvor. Respect pentru mass media? Respect pentru acei profesori care impun prin şantaj meditaţii obligatorii? Respect pentru cadrele medicale care cer şpagă? Respect pentru funcţionarele nesimţite? Nu, dragă domnule Rebengiuc. Statistic, ca şi deştepţii, oamenii respectabili sunt o minoritate.

Demersul “Realitatea TV” este o mânărie politico-ideologică comisă într-o situaţie electorală. Iar domnul Rebengiuc apare, oarecum zăpăcit – culmea ironiei – nu de Prospero, ci de Calibanul Vanghelie.

România între Prospero şi Caliban

Asistăm, evident, la o nouă poziţionare politică mascată a unui trust de presă, într-o conjunctură în care candidatul Mircea Geoană, aflat la a treia(!) lansare consecutivă, de parcă e o rachetă în trepte zburătăcind mereu fără combustibil prin norii politicii româneşti, are un penibil 19% în sondaje, fiind ignorat de o diferenţă de 11%-12% dintre susţinătorii PSD, adică nu mai puţin de… o treime!!! O situaţie în care, deşi îşi frânge bojocii încoţopenindu-se în tirade sforăitoare şi deja obositor de acuzatoare, dar eliptice de predicatul mesajului politic programatic, Crin Antonescu râmâne blocat într-un şablon uzat, ineficient şi nu reuşeşte nici măcar să-i facă pe cei care-l susţin să recunoască deschis acest lucru, fără riscul de a deveni rizibili.

Într-un astfel de context, domnul Rebengiuc se lasă luat de toartă şi pus, alături de Badea, de Ciutacu sau de Ciuvică, pe raftul cu murături al opoziţiei majoritare conduse de Iliescu, Vanghelie şi Patriciu. Restul, s-a văzut în aceste zile, nu (mai) există.

Ca şi în cazul protestului împotriva fenomenului “Spiru Haret”, afacerea “Respect” vine tardiv, prea ostentativ şi neverosimil.

Marele actor Victor Rebengiuc a jucat, din păcate “prea” excelent, rolul micului agitator politic.

Probabil pe bani!

***

© Alexandru Dan Mitache • 2009

Babelor,

A sosit, se pare, vremea manifestelor. A gesturilor măreţe şi cugetate. A răzvrătirii împotriva celor care nu sunt ca noi, sau de fapt ca ei.

România are, în sfârşit, o nouă generaţie de revoluţionari. Vi-i prezint, în ordinea în care am deschise tab-urile cu textele lor:

1. Mihai Bendeac, despre care am aflat de curând că ar lucra la o televiziune. Nu ştiu care, nu simt nevoia să aflu. Mihai a scris o “Scrisoare deschisă cocalarului român“, în care propune o soluţie genială la problemele ţării noastre: el, Mihai, să aibă un pistol cu care să-i împuşte pe ăia care nu-i plac. Tare.

2. Şerban Huidu. Şi despre el aflu că ar avea de-a face cu TV-ul. Nici pe el nu l-am văzut vreodată. Dacă am pierdut ceva, cer să nu mi se spună. Şerban îl parafrazează pe Zola (deşi contextul manifestului lui Zola era cu totul altul), se plânge de una-alta, şi la sfârşit ne acuză pe toţi: “VĂ ACUZ că intoarceţi capul şi suportaţi cu stoicism toate porcăriile astea care vă omoară câte un pic în fiecare zi. VĂ ACUZ că vă complaceţi în mlaştina asta, din care ştim sigur că nu avem scăpare! [...] Ce ziceţi? Inventam partidul bunului simţ?”. Păi, ştiu eu? În principiu nu.

3. Alexandra Svet, o fată. Ea are nişte plângeri şi un plan: să se unească (ei, ăştia de bine) şi să facă ceva. Zice aşa: “Vrem nume de persoane carora tu le poti incredinta viitorul tau. Nu vrem critici, nu vrem sa ne plangem- toti stim care este realitatea, nu mai este nevoie de inca un catalog de plangeri. Vrem solutii, iar solutiile nu sunt posibile fara oameni capabili. Vrem nume. Nume de oameni integri, loiali, cu bun-simt, mandri ca sunt romani, pregatiti, care stiu ce inseamna un task, un deadline, o echipa. Poti fi chiar tu.”

Babelor, bănuiesc că vă aşteptaţi ca eu să rup în bucăţi textele de mai sus, să dau de pământ cu ele, să le arunc pe lună sau în soare, şi în general să fac urât. Pentru că aşa sunt eu de obicei, pentru că aşa îmi stă în fire, şi mai ales pentru că textele astea nici nu merită altceva.

Hm.

Cartea mea de căpătâi se cheamă Legile lui Murphy şi este o culegere de legi, dintre care primele unsprezece sunt ale lui Murphy iar celelalte câteva sute ale altor persoane. Cartea asta este de fapt absolut de ajuns pentru a înţelege orice în afară de ştiinţele naturale. Şi voi combate manifestele celor trei deştepţi de mai sus pur şi simplu citând două dintre legi.

Legea lui Grossman: Problemele complexe au răspunsuri uşor de descoperit şi de înţeles, dar greşite.

Legea lui Acton: Puterea tinde să corupă. Puterea absolută corupe absolut.

Cam atât.

Rhetta.

De-un timp, de când scena societăţii româneşti a început să re-fie populată cu intelectuali şi cu boieri, a devenit trendy să fii “şoz”. Adică să te contrapui celuilalt trend, celui mitocănesc-manelist, dar nu în registrul ieftin al mondenului, ci în acela superior al social-politicului. Si ça fait chose, on est “şoz”…

Curentului “şoz” îi aparţin, îndeobşte, persoane mature, bine crescute, de-o anumită cultură, cu “pretenţii”, cum se spune. Sunt şi persoane d’alea care roşesc când le survolează câte o măscară şi d’alelalte cu limbajul defulat. Ce le uneşte este darul gândirii categorice, căci aceste persoane, intelectuale fiind, cugetă la modul serios, dogmatic şi maniheist. Şi dacă tot cugetă, trebuie ca rezultatul cugetării să ia forma unor păreri. Neapărat radicale, pe măsura adâncimii exerciţiului intelectual care le-a generat. Arhetipul mascul cu aspect fizic şi intelectual “şoz” ar fi, de pildă, Cristian Tudor Popescu. La feminin, nu pot evita figura Monicăi Tatoiu, de altă pildă. Şi Bogdan Chireac aduce mult a şozeur, căci are acea apetenţă pentru vorbirea în titluri-sentinţă, prin care ne rezolva zilnic trecutul, prezentul şi viitorul, ba chiar şi istoria.

Ce poate fi mai nobil, mai moral şi mai… “şoz” decât să ţâţâi din buze şi să drăcui discret când vezi o “tupeistă” prăpădind neruşinat, pe nişte perdele şi – precis – şi pe hainele ei de lux, bănişorii bugetului naţional consolidat cu care, dacă primul ministru nu era un pitic pedelist, bieţii magistraţi ar fi avut ce pune pe masă copiilor lor famelici. Ce poate fi mai “şoz” decât să deduci, din strochii de testosteron stătut ai lui Dinescu, Nistorescu sau Popescu, că femeia e o sumă de spaime: de la puţă la constituţie, că fură banii bucureştenilor cu parcările ei, ale lui bărba’-su, ori ale altcuiva, sau că sfidează ditamai comiţia parlamentară, comiţie având în compunere o vestită vedetă a revistelor  “Ciao”şi “Cancan”, dar şi un vestit datornic cu 10 milioane de euro la stat, îngrijoraţi de morala blondei, respectiv de bugetul gestionat de ea.

O mătuşă de gradul doi îmi sonda, de curând, la telefon, bonitatea politică şi nivelul “şozului”: “Mon cher, sper că tu nu eşti cu Băsescu ăsta…”. De frica unei eventuale dezmoşteniri pe criterii politice am căzut în păcatul lui Petru, şi, până au cântat cocoşii sfârşitului convorbirii, m-am lepădat de trei ori de “dictator”. “Nuuuu, dragă, Doamne fereşte! Sunt cu… (mi-am amintit brusc că tot familionul nostru era cu liberalii, de la paşopt) …Antonescu!”. Şi în aparté: “Ptiu, puşchea pe limbă!”. Desigur că habar n-avea nici de ce nu trebuie să fii cu Băsescu, nici de ce trebuie să fii cu Antonescu, în afară de faptul că aşa e… “şoz”, după ce monarhismul şi regele au ieşit din modă şi după ce, de curând, a aflat că le beau monde nu se mai duce la jour fixe la Universitate. Că în mare măsură datorită lui Băsescu a aflat de ce i-a stat bărbatul arestat timp de şase ani prin ‘50, sau că Băsescu i-a semnat actele de punere în posesie de pe urma cărora încasează nişte chirii bunicele nici nu mai are vreo importanţă.

Un alt “şozism” este acela de a fi un ex-băsescian scârbit de impardonabila mezalianţă cu PSD-ul, deşi, de un an încoace, niciun “dăştept” n-a reuşit să indice o altă soluţie guvernamentală mai bună, mai plauzibilă şi mai posibilă, în condiţiile date. Cred că nimeni n-ar putea cita, onest şi cu seriozitate, un număr de nouă-zece ministeriabili liberali suspecţi de competenţă. Las’ că dacă PD-L + PSD = prostituţie, PSD + PNL = virtute, în mintea bidimensională a alegătorului “şoz”.

“Şozul” anti-Băsescu ia, uneori, forme groteşti şi absurde, ca deunăzi, când, în sala Ateneului Român (nu pe stadionul Ghencea), unor indivizi banuiţi de melomanie le-a trecut prin cap să… huiduie când ministrul culturii i-a înmânat violonistului şi dirijorului rus Maxim Vengerov ordinul “Meritul cultural” în grad de Cavaler pentru merite deosebite în promovarea Festivalului şi Concursului Internaţional “George Enescu”, acordat, constituţional, nu de primarul sectorului 5, ci de către preşedintele României. Gestul de a huidui la Ateneu, de un penibil intrinsec, este agravat de mizeria morală a celor care l-au comis. Aş fi fost curios să văd la televizor, sau măcar într-un ziar sau pe vreun blog, pe unul dintre spectatorii care l-au huiduit pe Băsescu. Să văd dacă purta papion sau lămpaş. În orice caz, din imaginile montate şi transmise “cu repetiţie”, ca sa dea mai bine, în emisiunea lui Gâdea, reieşea un fel de murmur sau de rumoare vagă tăiată strident de un fluierat (poate admirativ?), în timp ce “Cotidianul” titra straşnic: “Traian Băsescu, huiduit copios în absenţă la «George Enescu»!”. Mă întreb dacă vajnicii şozmani (refuz să cred că femeile huiduie, sau că în sală se afla Olguţa Vasilescu) ar fi huiduit la fel de curajos dacă preşedintele se afla pe scenă, ori chiar prin cartier.

A frecventa festivalul “George Enescu”, a rămâne treaz după un triplu concert de pian, vioară şi violoncel de Beethoven şi după o simfonie de Bruckner şi a-l huidui la scenă deschisă pe cel care a condamnat în mod oficial comunismul şi care a descătuşat arhivele fostei securităţi mi se pare o mare porcărie. Dar acest gest devine chiar o MÂRŞĂVIE când este făcut cu Ion Iliescu prezent în sală.

Este o mârşăvie într-un moment în care dosarele unui “mic” genocid cu peste 1000 de morţi, pe coperta morală a cărora stă numele fostului preşedinte, a ajuns după 20 de ani la CEDO, fiind lăsat de izbelişte de-o justiţie – a treia putere în stat – care îşi pune poalele-n cap şîi mâinile în şoldurile lui madam’ Pivniceru, răstindu-se gutural la cel care invocă dreptatea în numele tuturor victimelor Revoluţiei si mineriadelor; într-un moment în care Doru Mărieş se afla de o lună în greva foamei; când Dorin Tudoran îi scrie preşedintelui o patetică scrisoare deschisă pe această temă; când generalul Stănculescu îşi petrece penitenţa la cazinou; şi când la televizor a reapărut, invocată de Andreea Creţulescu, lugubra stafie a Rodicăi Stănoiu ca să ne vorbească despre… justiţie. În acest context, huiduirea lui Traian Băsescu depăşeşte stadiul gestului de frondă şi al atitudinii “şoz” şi se transformă în complicitate morală cu negăsiţii făptuitori ai crimelor din decembrie 1989 şi din iunie 1990.

Iată unde poate duce ideea – “şoz”, bineînţeles – că Traian Băsescu ar fi un tip “conflictual”. In fapt, conflictul lui Băsescu există şi el este cu “liniştea iliesciană”, de care ar trebui să nu uităm niciodată. Mai ales când Iliescu ne propune soluţii, atitudini, idei sau… oameni(!).

De asemenea, văd ca tot “şoz” este să te laşi cucerit de “manifestul” propăşirii personale al Alexandrei Svet, să pui botul la campania “Solidari cu judecătorii!”, lansată de  “Cotidianul” – în evul său mediu primitiv numit Nistorescu –, sau să te laşi pe mâna frustrărilor lui Emil Constantinescu şi a intereselor economico-judiciare ale lui Dinu Patriciu intrând în maşina de spălat creiere a “platformei sociale” spunesitu.ro.

Este, aşadar de bonton – sinonim aproape perfect cu “şoz” – să te laşi vrăjit de retorica unor personaje cu solzi pe obraz, ce par a data din jurasicul comunist timpuriu, paukerian, (îmi amintesc, nu ştiu de ce, de Pivniceru, Bărbulescu sau Costiniu), care se plâng – cu un tupeu pe lânga care cel isteric al sindicalistului Marius Nistor nu e decât un scâncet de copil – că judecătorii sunt agresaţi în independenţa lor şi că riscă zi de zi să rămână cu onoarea nereperată din cauza unui executiv violator de fete mari. Dintre care, unele, se îmbată ca porcu’ făcând gălăgie pe stradă, altele iau şpagă şi altele dau soluţii definitive pentru care, la CEDO, statul român este condamnat să plătească despăgubiri uriaşe tot din banii mei.

Vocea virilă a unei Jeanne d’Arc de la Justice clamează azi din toţi bojocii, veşnic vehementă şi indignată, că nu vieniturili lunari di zăşi şi suti di mii di lăi şî bunâstarea piersonalî a majistraţâlor contiează acum (sanchi), ci însâşi bunâstarea şî intiegritatea putierii judecătorieşti, ca instituţiî “a riepublişii”. I-aş întreba pe toţi magistraţii, care astăzi îşi pot manifesta dreptul de a vorbi liber şi de a-şi cere şi aproba orice fel de fiţe, prin ce săli de tribunal luminoase, dotate cu aer condiţionat, calculatoare şi instalaţii HiFi, îşi practicau meseria pe vremea când erau şi liberi, şi independenţi, şi neameninţaţi cu imixtiunea politicului, şi bine plătiţi… adică pe vremea când actul de justiţie în România se administra fără mare osteneală pentru că justiţia o faceau, prin sinistra Stănoiu, domnii Năstase şi Iliescu (dacă ne-am lua după nişte celebre stenograme, înregistrate – fără îndoială, nu-i aşa? – de serviciile aservite încă de pe atunci lui Băsescu). Aş mai întreba unde erau atunci vocile groase şi cu acşient care scandalizează azi bunul simţ al românilor?  Nu pun, însă, aceste întrebări, pentru ca nu sunt… “şoz”.

Eu refuz “şozul”. Refuz să uit, să nu văd, să nu gândesc cu capul meu şi să nu discern. Refuz “şozul” de a-i crede pe Roşca Stănescu, pe Nistorescu, pe Popescu, pe Chireac şi pe toţi ceilalţi vârâţi pânâ peste cap nu numai în profunde conflicte de interese cu deontologia şi în incompatibilităţi cu adevărul, ci şi în afaceri suspecte şi cu iz. Refuz să-mi las perverite şi inteligenţa şi umorul şi bunul gust de evoluţiile lui Stan, Ciutacu sau Badea. Refuz manipulările stângace şi neroade de la “Realitatea TV”. Refuz, deci, cu îndârjire, să fiu “şoz”!

Refuz să-l cred pe Mircea Geoană că nu e de fapt stânga lui Iliescu, dreapta lui Vanghelie, vârful lui Hrebenciuc şi dosul lui Năstase.

Refuz să-l cred pe Crin Antonescu când spune că e independent de interesele lui Dinu Patriciu, un personaj care, am văzut, are puterea (i)morală şi politică de a-şi arunca la lada de gunoi a istoriei un prieten bun, care şi-a sacrificat o parte a carierei pentru el. Refuz să-l cred că, în afara unor compuneri frumoase dar găunoase, ne mai poate spune şi altceva, că dispune de puterea şi de sprijinul necesare luptei împotriva abuzurilor parlamentarilor, magistraţilor sau a tuturor mafiilor aflate, momentan, cu motoarele pompelor de supt bani la turaţie minimă.

Refuz să-l iau în serios pe Sorin Oprescu, atâta timp cât, ca independent, se combină cu Cozmâncă şi se frecventeză pe şest cu Iliescu.

Refuz, de asemenea, să cred că Traian Băsescu ne va face să trăim bine sau să vedem ţepe garnisite cu carne de corupt. Cred, însă, că trăim nu mai bine, dar mai onest şi că ţepele, deşi goale, sunt acolo, la vedere… Şi mai cred că, atunci când lacrimează, când se hăhăie, când ia poziţii serioase în probleme majore pe care le şi aşează pe calea soluţionării, atunci când spune “găozar” sau “ţigancă împuţită”, atunci când semnalează deraiaje ale unor instituţii ale statului, sau când dă peste mâini şi peste guri unora… cel care vorbeşte nu este un ventriloc din spatele paravanului, ci însuşi preşedintele României.

ACEST TEXT ESTE UN PAMFLET

ŞI EL TREBUIE CONSIDERAT, CITIT ŞI INTERPRETAT CA ATARE !

***

© Alexandru Dan Mitache • 2009

Zgomotul, oarecum strident, făcut de prematur eşuatul “experiment Svet” se pierde deja în uitare (după ce a fost prăvălit şi tăvălit în derizoriu de către concurenţă).

Domnişoara Svet n-a izbutit decât, cel mult, evocarea unui ilustrativ memento poetic:

«Fulger negru… trăsnet lung
Dus pe aripi de furtună,
Zguduind pământul tună,
Zările de-abia-i ajung…
Parcă zboară,
Parcă-noată,
Scuipa foc, înghite drum,
Şi-ntr-un valvârtej de fum
Taie-n lung pădurea toată…

A trecut…
Dinspre câmpie,
Vuiet greu de fierărie
Se destramă în tăcere…
Scade-n depărtare…
Piere…

Iar în urmă-i, din tufişuri,
De prin tainice-ascunzişuri,
Se ivesc pe jumătate,
Păsarele ciufulite,
Alarmate
Şi-ngrozite:
-Cine-i?… Ce-i?… Ce-a fost pe-aici?…
Ciripesc cu glasuri mici
Cinteze şi pitulici.

Doar un pui de piţigoi,
Într-un vârf de fag pitic
Stă cu penele vulvoi
Şi, făcand pe suparatul:
-Ce să fie? Nu-i nimic.
A trecut Acceleratul…» *

Sau doar o… “comeată”!

____________________________________________

*  George Topârceanu, Acceleratul

***

© Alexandru Dan Mitache • 2009

Začnu dnešní rozjímání obrázkem z doby krátce poté, co 26. prosince 2004 v jihovýchodní Asii udeřila tsunami.

Sabang, Indonésie (24. ledna 2005) – Nakládání pytlů s rýží do vrtulníku. Vrtulníky z Mine Countermeasures Squadron One Five (HM-15) and Helicopter Combat Support Squadron Five (HC-5) denně dodávaly jídlo do oblastí postižených tsunami z 26. prosince 2004. Foto U.S. Navy, Stephanie Lynne Johnson. Originál zde. Více fotografií a alespoň krátké pojednání o účasti U.S. Navy na pomoci po tsunami zde, strana 20-29.

Existuje mnoho věcí, které se o tomto obrázku dají napsat. Mohl bych si například všímat toho, že lidé na obrázku nakládají pomoc pro trpící, pomáhají chudým a potřebným. Mohl bych tuto myšlenku dále rozvíjet a hovořit o charitě a sociální práci, o lásce a pomoci druhým, o přispívání na sbírky pro postižené touto katastrofou či chudé a potřebné vůbec, … Neudělám to. Vážím si sociální práce, ale slyšel jsem příliš mnoho slov o charitě a sociální práci, až to občas vypadalo, že kromě nich není na světě nic a žádná jiná povolání neexistují. Tento obrázek jsem vybral právě proto, že jsou na něm i jiné věci.

Mohl bych si všímat přírody na něm – půdy, trávy, nebe, kopců v pozadí a dalších věcí. Toto téma mě velmi oslovuje, ale dnes neudělám ani to.

Mohl bych si všímat toho, že na obrázku nejsou sociální pracovníci, ale vojáci. To je jedno z témat, o kterých bych moc rád rozjímal a psal. Moc rád bych rozjímal, co je na tomto obrázku zajímavého z pohledu vojenského, či zde napsal něco více o účasti ozbrojených sil v humanitárních misích. Možná se někdy skutečně dostanu k tomu druhému, ale to první čeká na nějakého vojáka, který podobné obrázky zná jaksi zevnitř. Coby nevoják se k takovému rozjímání necítím kompetentní.

Na obrázku je ale přinejmenším ještě jedna věc hodná povšimnutí a sice ten vrtulník. A právě jemu se dnes chci věnovat. Právě vrtulník totiž dopravuje jídlo trpícím. Bez vrtulníku by doprava jídla byla daleko složitější a možná úplně nemožná. Možná, že nebýt vrtulníku, postižení lidé by zemřeli hlady nebo žízní dřív, než by dorazila pomoc po zemi. Nakonec i článek na stranách 20-25 časopisu All Hands 04/2005 hned v úvodu popisuje vyložení 50kg jídla a 100 litrů vody lidem, kteří zůstali odříznutí od světa mezi dvěma proudy vody.

Vrtulník z toho obrázku je právě ta věc, která mi ve vyučování o lásce a službě strašně chyběla. Přijde mi poctivé mluvit nejen o charitě a přímém dávání jídla, ale také o vojácích a vrtulníku a všem, co stojí za nimi. Mluvit o těchto věcech je téma téměř nekonečné, ale pokusím se dát alespoň hodně zjednodušenou a zestručněnou odpověď na otázku, co vlastně stálo za vrtulníkem.

Za vrtulníkem stály miliony člověkohodin práce strávené pokusy o létání a výzkumem aerodynamiky. Počínaje náčrtky Leonarda da Vinci a možná ještě daleko staršími věcmi, přes horkovzdušné balóny a vzducholodi, letadlo bratří Wrightů a exotické mnohoplošníky z doby počátků letectví po stíhačky z druhé světové války, na jejímž konci vznikají první vrtulníky. Spousty obětí včetně obětí života při různých pokusech. Desetitisíce hodin strávených výpočty nebo pokusy aerodynamických tunelech.

Pak za ním stojí další miliony člověkohodin práce při postupném zdokonalování spalovacích motorů od nemotorných pevných parních strojů, tahajících vozíky v dolech, po dostatečně lehké a výkonné letecké motory. Spousta práce nejen praktické, ale i teoretické. Pánové jako Watt a Joule a řada dalších. Celá složitá věda o termodynamice a termomechanice, která by se podobně jako aerodynamika neobešla bez velmi pokročilé matematiky. Ta matematika samozřejmě také někde nějak vznikla a strávily se tím další miliony člověkohodin.

K otázce motorů musíme připočíst spoustu výzkumů a praxe v chemii, která byla potřeba k výrobě paliva a maziv. A také geologický průzkum a těžní věže, rafinerie a tankery, čerpadla a cisterny na letištích.

Pak tu máme materiálové inženýrství. Postupné zdokonalování materiálů od odštěpků pazourku po lehké pevné slitiny a kompozitní materiály, díky nimž je vrtulník dost lehký, aby vůbec mohl vzlétnout. Spoustu práce nad často hodně složitými otázkami výroby a zpracování těchto materiálů nebo otázkami, jak ty materiály svařovat a jak provádět defektoskopii vzniklých výrobků.

Dále máme ve vrtulníku elektroniku, která se posunula od jednoduchých pokusů s Voltovým článkem a střelkou kompasu vedle drátu protékaného proudem, přes rádio až po navigační počítače. Jakkoliv běžný uživatel vidí jenom malou černou krabičku s nožičkami a typovým označením, tak uvnitř každé této krabičky jsou další miliony člověkohodin práce nad teorií elektromagnetického pole, fyzikou polovodičů, technologií výroby, vymýšlením potřebných algoritmů a dalšími věcmi.

Pak máme radiolokátory a všechny lidi a věci, kteří zabezpečují řízení letového provozu.

Za tím vrtulníkem můžete vidět také piloty a mechaniky, kteří o ten vrtulník pečují, nebo dělníky v továrnách, které vyráběly jeho díly nebo prováděly finální montáž. Za vrtulníkem můžete vidět také práci manažerů, právníků nebo účetních výrobce i mnoha jeho subdodavatelů, stejně tak i práci bankéřů nebo politiků. Můžete vidět lidi v sálech řízení letového provozu i stavební dělníky, kteří postavili letiště, nebo řidiče, kteří po letišti jezdí s cisternou plnou paliva.

Pomoc po tsunami mnohdy poskytovali vojáci a také jejich práci můžete vidět za tímto obrázkem; nakonec ten vrtulník je vojenský.

Pochopitelně nesmím zapomenout ani na zemědělce, kteří měli spoustu práce s vypěstováním toho jídla, které vrtulník přivezl a díky němuž zůstali všichni shora zmínění lidé naživu. Nevěřím, že by nám stačilo to, co samo vyroste na stromě; postupné zvyšování efektivity zemědělství je tím, proč dnes i přes všechny problémy s hladem dokážeme uživit přes 6 miliard lidí. A máme tady jeden z mnoha příkladů hezké smyčky: zemědělci dnes ke zvyšování produktivity používají výsledky vědy a techniky a zároveň svou prací sami umožňují, aby vědci bádali nad tím, jak tuto efektivitu dále zvýšit. Mohli bychom si dlouze všímat také potravinářského průmyslu, ale raději udělám odbočku jiným směrem: máme tu totiž také rodiče a učitele všech shora zmíněných lidí.

Mým cílem bylo ukázat, jak je náš svět provázaný, jak činnost jednoho člověka umožňuje činnost druhého, jak si různé činnosti a lidé vzájemně slouží, i když jde o práce, o nichž se na některých místech vůbec nemluví. Bylo mým cílem ukázat, že to, že můžeme pomáhat trpícím, je výsledkem práce milionů lidí, kteří s charitativní prací často nemají nic společného. Tito lidé pomáhají tím, co dělají běžně, svým každodenním zaměstnáním jako je pěstování obilí, výuka dětí ve škole, stovky nudných hodin nalétaných nad mořem při rutinních hlídkových letech, bádání nad technologií získávání ultračistých monokrystalů křemíku nebo třeba projednávání rozpočtu ministerstva obrany. Jejich přínos je v tom, co dělají běžně a za co jsou běžně placeni. Tito lidé ulehčují a často i vůbec umožňují život těch druhých, nás všech i sebe samých a dávají velice mnoho, i když po práci třeba nejdou ještě pomáhat do místní charity.

Charita také vůbec nemusí být cílem jejich běžné činnosti. Existuje řada jiných různě dobrých cílů a jsem dalek toho, abych vnímal charitu jako jediný možný cíl, přestože jsem od ní začal. Cílem může být třeba čistá radost z bádání a z poznání u vědců. Věda je krásná a úžasná, ale o tom jindy. Může v tom být touha bránit svoji zemi před nebezpečím, být připraveni k její obraně. Může to být láska k dětem nebo láska k půdě nebo třeba síla rodinné tradice. Může to být láska k technice, radost z vrtání se v nějakém zapojení. Může to být zisk firmy nebo snaha vydělat si na barák s bazénem. Může to být i bezcílné bloudění, snaha se prostě nějak uživit a přežít do zítra, nebo třeba pokus o nalezení sebe sama. Kdo ví. Ale výsledky jejich činnosti používáme všichni a mají použití i v charitě a u církevních institucí.

Napsal jsem toto rozjímání, protože si myslím, že na mnoha místech v církvi chybí vidět tyto věci. Myslím si, že nám chybí vidět, co je za věcmi, které používáme, a děkovat Bohu a světu kolem nás za to, co nám dává. Slyšel jsem mnoho přednášek o charitě, ale žádnou o kráse vědy a techniky. Viděl jsem řadu sbírek na léky či jinou pomoc pro chudé a trpící, ale neslyšel jsem nikoho děkovat vědcům za antibiotika a Bohu za to, že svět tak dobře stvořil a že nám dal ta antibiotika objevit a vynalézt. Slyšel jsem mnoho slov o hladu a jaké je to pohoršení, ale žádné díky za to, že se tak úžasně zvýšila produktivita zemědělství, že už nepřichází časté hladomory, že stíháme uživit stále více lidí atd. Slyšel jsem mnoho díků za úklid kostela, ale žádné díky energetikům za to, že se v kostele svítí. Když shrnu svůj dojem, tak to vypadalo, jako by kolem charity, sociální práce, církevní práce a rodiny a mytí nádobí nebylo vlastně nic. Možná ti lidé viděli, že svět je širší, ale nemluvili o tom. Jsem přesvědčen, že nám velmi chybí být vděční za vrtulníky, antibiotika a řadu dalších věcí a nahlas o tom v našich kostelích mluvit.

Pane Ježíši, prosíme Tě, dej nám, abychom viděli, co vše je za věcmi, které používáme, a abychom za to byli vděční a děkovali Tobě i lidem, skrze které nám ty věci dáváš.