Dnes som sa konečne rozhodol, že môj program WordPress Publisher je hotový. A tak prišiel čas ho aj oficiálne zverejniť.

O WPP som už niekoľko krát písal, nebudem sa teda zdržovať s opätaovným popisovaním programu – podrobnejšie informácie nájdete v tomto článku.

Od vydania predfínálnej verzie uplynulo približne dvadsať dní, za ktoré som sa snažil odchytiť aj tie najmenšie chybičky (a bolo ich celkom dosť). Keďže som sa na to sám, nepodarilo sa mi to pravdepodobne stopercentne, ale chyby, ktoré by nejakým výrazným spôsobom obmedzovali funkčnosť by sa už nemali vyskystovať.

Vývoj programu samozrejme nie je na konci – mám ešte pár nápadov na nové funkcie a nejakej tej zmeny zmeny sa dočká aj užívateľské rozhranie. Ale to sú len maličkosti – WPP je plne funkčný a pripravený pomôcť vám so správou vašich WordPress blogov.

Ak sa vám podarí nájsť chybička alebo máte nápad na novú funkciu, neváhajte a kontaktujte ma pomocou komentárov alebo chatovacej funkcie (odkaz nájdete v pravom stĺpci).

Odkazy na stiahnutie spolu so zoznamom zmien nájdete na tejto stránke.

Ako som pred nedávnom písal, program WordPress Publisher je v stave dokončovania. A dnes som usúdil, že jeho podoba už je natoľko odladená, aby som ju sprístupnil aj verejnosti.

Aktuálna verzia je označená ako release candidate (RC) a o niekoľko dní bude k dispozícii aj finálna verzia (RTM – ready to manufacture). Všetky funkcie sú odskúšané a mali by pracovať spoľahlivo za všetkých okolností.

Bližšie informácie o programe nájdete tu a changelog, odkazy na stiahnutie a screenshoty sú k dispozícii tu. Samozrejme som otvorený akýmkoľvek návrhom a pripomienkam – ak máte čo povedať, komentujte.

Ak sa stane, že niečo nefunguje ako by malo (predsa len – stále je to len RC), oznámte mi to prosím – čo najskôr sa to pokúsim opraviť.

Ako som písal na začiatku leta, relatívne veľkú časť svojho času som investoval do vývoja nového programu – WordPress Publishera. A teraz (po lete) je čas, aby som tento môj počin dokončil a zverejnil.

Hneď na úvod musím povedať, že WordPress Publisher (ďalej len WPP, aby sa to ľahšie čítalo ) ešte nie je tak celkom hotový. Koncom augusta vstúpil do fázy testovania pred vydaním – najlepšie to asi vystihuje popis “beta verzia”. A ešte presnejšie by to malo byt “private beta”.

Testovanie totiž nie je verejné, ale vykonávam ho ja (s istou malou pomocou, za ktorú ďakujem). Aby som to vysvetlil bližšie – aplikácia ako taká je už hotová, ale niektoré veci si ešte vyžadujú nejaké to žehlenie. Človek by neveril, aké hlúposti môžu späsobiť problémy.

Asi si hovoríte, že to je síce všetko pekné, ale na čo to je vlastne dobré? V stručnosti sa preto pokúsim zhrnúť hlavné funckie WPP.

Ide o jednoduchý program na správu blogov vytvorených s použitím WordPress-u. Slovo “správa” v tomto prípade zahŕňa nasledovné:

• kompletná správa článkov
• kompletná správa stránok
• správa kometnárov (bohužiaľ s výnimkou moderovania)
• správa kategórií a štítkov (tagov)
• zmena základných nastavení (názov blogu, podtitul, formát času a dátumu, časové pásmo)

A to všetko v (dúfam) jednoduchom a zrozumiteľnom užívateľskom prostredí, ktoré pripomína webové rozhranie WordPress-u. Aj keď je program v angličtine, žiaden užívateľ by nemal mať problém s jeho obsluhou. Slovenský preklad programu sa pripravuje.

WPP momentálne neobsahuje podporu pre “User roles & capabilities”, tzn. že ak sa používateľ pokúsi vykonať operáciu, na ktorú nemá oprávnenie (napríklad ak sa Contributor pokúsi publikovať článok), program mu v tom nezabráni, ale WordPress server akciu nevykoná.

Vydanie programu sa pripravuje v priebehu tohto mesiaca. Do tej doby by som chcel opraviť všetky drobné chybičky a vyladiť funkcie. Uvidíme.

Je noc a já bych měl po celodenním stěhování spát. Jenže jsem nějak zjistil, že Kočkolínu musím dopsat ještě ve starém bytě. Jinde by to asi nešlo. Takže mě chytla psavá a já jsem v úplném závěru vyprávění. Chybí mi asi už jen dvě kapitolky. Vás jich tedy čeká ještě asi pět. Snad vás budou bavit.

Ta jediná správná cesta k Bystronožce

Tolik sov jsem na večerním nebi Kamenného města neviděl od chvíle, kdy zmizela Kočkolína. Bál jsem se toho znamení, ale nic nemohlo zvrátit moje rozhodnutí. Věděla to i Potkanice, která ulicí běžela kousek přede mnou těsně podél počmáraných zdí. Cítili jsme jejich oči, věděli, že o nás vědí, ale žádná se nepřiblížila tak těsně, abychom si mohli začít dělat skutečné starosti. Někam pospíchaly. A my také.

Za vším tím bylo cítit únavu města, které se snažilo, jak jen mohlo, aby mne dostalo tam, kde mne chtělo mít. Myslel jsem si tehdy ještě naivně, že právě onde se nenacházím. Že jsem ho doběhl. Že jsem přečůral je všechny, včetně starého chrliče, včetně všech těch sov, co se jich jen v kamenných věžích skrývá. Dnes si závidím svoji tehdejší samolibost.

Vstup byl nenápadnější než nenápadný. Jedním domem v jedné ulici, podobným všem domům, které se vám vybaví, bez zvláštních znamení a příkras, právě tudy jsme se dostali ke vchodu do podzemního labyrintu plného černých plísní, kaluží přečkávajících nejparnější slunečné dny, zkrátka do míst, kde není možné cítit se dobře, jste-li člověk.

Potkanice tu ale znatelně pookřála, i když na mne vrhala kosé pohledy, zda si to nechci rozmyslet, dokud je čas. Já byl rozmyšlený. Byl jsem jistější než skála mého palce, byl jsem odhodlaný najít Bystronožku nebo zemřít.

Jak jsem se mohl tak nepoučit minulým pokusem, mi není jasné. Přičítám to bláznivé lásce, která mi tepala v krku, když jsem se prodíral prostory, které kopírovaly siluety dávných horníků, kteří rubali před staletími páteř i žebra kostry šachet. Děti jim prý vynášely kamení, děti tu prý sleply při těžké práci pro Kamenné město.

Teď jsem se tudy prodíral já, prsty v rýhách po středověkých dlátech. Tehdy bylo město tvárnější, ale i tak se stáří chodeb lišilo o celá staletí. Tak jako jsem se od všech chodeb teď lišil já. Jen můj palec byl stejný a zdálo se, že stěny ho poznávají. Cítil jsem slabé brnění a v hlavě mi tepalo. Čím víc jsme se nořili do hlubin labyrintu, tím víc jsem cítil tep města ve svém těle.

Dral jsem se dál, Potkanice neslyšně běžela přede mnou. Křižovatka. Zatáčka. Zúžená chodba, hluboká louže. Studená voda, zvířené bahno. Světlo svítilny tančilo s mýma roztěkanýma očima. Když začala Potkanice v jedné opravdu úzké chodbě, kde jsem se musel drát bokem s nohama pokrčenýma, pištět a povzbuzovat mě, abych sebou hodil, zachytil jsem se o něco.

Potkanice zjevně propadala panice a dokonce i mně bylo z tepu v mém palci jasné, že se k nám něco blíží. Když jsem se konečně uvolnil, spatřil jsem jen ocásek mojí průvodkyně, jak mizí ve tmě. Snažil jsem se ji dohnat, ale chodby byly příliš úzké. Šlo to jen pomalu a ten hukot v hlavě začínal být nesnesitelný.

Když jsem si uvědomil, že hukot nejde jen z hlavy, ale i z chodby přede mnou i za mnou, snažil jsem se udržet chladnou hlavu. Ta byla ale i přes chlad sálající ze zdí, které jako by se mne rozhodly pohltit, rozpálená k zešílení.

Lezl jsem už po čtyřech, nejrychleji, jak jsem jen mohl, přitom však strašně pomalu. První voda přitekla zepředu a její množství mne docela znepokojilo. Zlověstný hukot ale dával tušit, že to není to nejhorší. Vlna z chodby za mnou mne hodila kupředu a vláčela mne chodbou tak, že jsem se jen s největšími obtížemi dokázal nadechovat. Vláčela… Spíše mne propírala v bubnu řvoucího kamení.

Snažil jsem se udělat pár temp, ale v tu chvíli to bylo tak směšné, že jsem se ani v tak tísnivé situaci málem neudržel, abych se nerozesmál. Město mne mělo, kde mě mít chtělo. Utopí mne jako kotě, kterého je potřeba se zbavit. Choulil jsem se do klubíčka a snažil se šetřit dech. V palci mi stále tepalo a jako bych z něj cítil stěží ovládanou radost, že to, co nezvládla střecha Kamenné katedrály, dokončí kamenný labyrint.

Cítil jsem, jak mi tuhnou svaly chladem, jak mi dochází dech i jistota. Cítil jsem, že se proměním v balvan, který bude navěky ležet v labyrintu kdesi pod srdcem Kamenného města. A to jsem musel být blízko. Blizoučko. Jenže voda mnou mlela jako bič s dětskou káčou. Síly mne opouštěly. Stejně tak i dech. V tu chvíli jsem došel dalšího poznání. Je jen Kamenné město a v něm jsme my. Larvy slepnoucí v jeho chodbách, kterým dovolí trochu žít. Kdo se vzepře, kdo odmítne kamenné právo, bude rozmačkán na organický prach, který spláchne první déšť.

V posledním záchvěvu vzdoru jsem rozpřáhl ruce a propnul nohy. Netušil jsem, kde je nahoře a kde dole, byl to jen gesto okoukané z kostela, jen vzdor před konečným odevzdáním. A nohy našly zem a ruce našly stěny. Rozhodl jsem se to ukončit. Rozrazit si hlavu o nízký strop. V lomcování vody jsem se přikrčil a vší silou vyrazil vzhůru vstříc sladkému bezvědomí.

Jenže nepřišlo. Něco bylo špatně, žádná stěna mou hlavu nepotkala. Nedávalo to smysl, v chodbě jsem být nemohl, ale tou cestou, kterou jsem pár vteřin svištěl mi pomáhal i proud. Kterým směrem jsem nedokázal říct. Celá moje bytost křičela Nahoru Nahoru, ale bránil jsem se doufat. Bránil jsem se podlehnout svému optimismu, který mne spolu s proudem tlačil tím tajemným průduchem.

A bylo co dýchat. Svítilna kupodivu nezhasla, těkala po stěnách jakéhosi komínu. Snad to byla jedna z větracích šachet, ale na ni byl zhruba čtvercový komín příliš široký. Viděl jsem strop, byl dobré tři metry nade mnou. Nebyl v něm ale žádný otvor, jak bych čekal od větrací šachty. Až později jsem se dozvěděl, že to byl jeden z komínů, kudy horníci tahali z podzemí kamení. Poklopy na nich ale byly z masivního kamene, aby se do šachet nikdo nedostal. Kamenné město střeží svoje tajemství.

Mrznul jsem v kostku ledu a voda stoupala. Počáteční naději vystřídala další skepse. Jako na houpačce. Měl jsem pár minut, než voda zaplní šachtu až nahoru a já se udusím. Možná ale do té doby upadnu do bezvědomí z chladu.

Trvalo to skutečně jen chvilku. snažil jsem se tlačit na strop, ale nebylo oč se opřít. Hledal jsem cokoli, co by mi pomohlo, ale nikde nebylo nic, co by se dalo uvolnit. Pouhých deset centimetrů vzduchu, který voda vytlačovala kamsi na povrch. Ten mezi poklopem prošel, ale já takové štěstí neměl.

Pět centimetrů, pak poslední nádech. V hlavě mi tepalo tak, že hrozila prasknou dřív, než se utopím. Bylo to jedno. Hmatal jsem po stropě, šmátral, hladil ho zmrzlými prsty, umíral a utápěl se v černé vodě i myšlenkách na úplný konec.

Ten otvor byl miniaturní, takže jsem si ho předtím nevšiml. Přesně ve středu desky. Akorát na jeden prst, který snadno našel jeho konec. Žádná záchrana. V zoufalství jsem do něj vrazil svůj kamenný palec. A poklop rozpraskal jako vaječná skořápka, rozdrolil se a jako štěrk se snášel šachtou ke dnu, zatímco já se mohl nadechnout. Vzduch chutnal po květinách, což jsem si vzhledem k nabyté svobodě dechu musel jen namlouvat.

Tlak pomalu ustával, ale já jsem, potom co jsem se z posledních sil vyškrábal na lehce
zvlhlou zem, jenom apaticky ležel a opatrně se nadechoval. Byla to pravda. Žil jsem a to bylo teď hlavní. Voda z komína se tou dobou propadla o dobré dva metry a stále mizela. Sice pokojně, ale já z jejího crčení cítil i zklamání. Docela jsem ho chápal, ale já mohl dýchat, i když mne plíce pálily jako mrazivým ohněm. Začal jsem doufat. Zase. Najdu ji. Najdu Bystronožku.

Když už jsem se rozhodl, že pojedu do té Indie, uvědomil jsem si, že bych měl pro jistotu dokončit pár věcí. Třeba dopsat Kočkolínu. Kdybych zahynul nějakou obzvláště obskurní smrtí, mohlo by to pomoci mé tvorbě. Z toho důvodu hodlám mít alespoň jedno dokončené dílo pro příští generace.:)

Jak spělo léto k neodvratnému konci

Žili jsme s Bystronožkou to léto v bezčasí. Tu a tam jsem si dovolil být šťastný. Ty jediné okamžiky jsem počítal a měřil je. Úzkostlivě jsem zapisoval do paměti každou minutu, kdy jsem se nechal okouzlit Bystronožkou, kdy jsem cítil její první slova a ne až ta další. Chtíče v tom byla spousta. Věděl jsem totiž celou svou bytostí, že je vším, co jsem si kdy vysnil.

Její souměrná lýtka tančící po kamenné dlažbě našeho domova, pod vinnou révou… Všechno smyslně ovíjela svými kroky. Její pohled, jenž měnil v kámen nejen prsty a pak chvíle milování, když Kamenné město po setmění vychládalo, ale žnulo do noci jako řeřavý uhlík. Jako Bystronožka sama.

V těch chvílích jsem zapomínal na knihy a zapomínal jsem i na to, co se v nich píše a co do nich musím jednou zapsat já. Nikdo mě nenutil, ba naopak. Bystronožka dělala vše, co mohla, abych zapomněl. Nevěděla, co mne užírá, alespoň jsem si to bláhově namlouval, a já jí nechtěl působit bolest tím, že bych dával příliš znát.

Plánovitě šťastný. Monumentálně, protože základy naší lásky byly zakotveny všude, kudy jsme procházeli. V krvi Kamenného města jsme byli já a ona spojeni na věky. V krvi Kamenného města, kterou jsem měl na rukou pokaždé, když jsem se v noci vzbudil k smrti vyděšený neslyšným svistem sovích křídel.

Za její bezstarostnost jsem si výčitky dělal já. Potkanice se mnou mluvila jen na půl úst a já se začal přátelit s pavouky. To tehdy jsem začal chodit na Železný most. Jak jejich osm nohou, tak rezavý most, který nebyl z kamene, dávali mi, co jsem potřeboval.

Azyl, vyhnanství, jiný úhel pohledu. To všechno tu bylo. Bystronožka o tom nevěděla. Tvrdil jsem, že musím za prací, když jsem ji v obloucích ze železa sledoval v kovovém tónu parných dní. Vše bylo v pořádku, když jsem byl s ní, vše bylo pokryto šupinami rzi, když jsem s ní nebyl.

Byly chvíle, kdy jsem v ústech cítil železnou chuť, jako bych si rozrazil ret, ústa mi plnila světlá krev, kterou jsem musel ronit, abych udržel tajemství. Abych neprozradil, co jsem nesměl, co jsem slíbil, že se nikdy nedozví.

Šeptal jsem to proto pavoukům. Jejich pavučiny pak měly jiný vzor a much do nich ulovili stokrát víc. Taková byla síla mého děsu i ve filtru tichých slov.

Nechtěl jsem přijít o ty chvíle, kdy jsem nám dovolil otrhat jeden z druhého skrovnou letní úrodu šatstva, kdy jsem se odhodlal čerpat živiny ze zdroje, abych neprůsvitněl a nematněl. To jsem si zakázal jednou provždy, a tak dny plynuly jako v kruzích. Za minutu štěstí bezbřehé a rozplizlé plochy sebeobviňování a smutku.

Nemohl jsem za jediné. Léto se i v té divné spirále blížilo ke zrání broskví. A po nich už brzy bude konec.

Kočkolína se pomalu ale jistě blíží k závěru. Původně jsem plánoval sto normostran, ale abych udržel hustotu děje, není radno text příliš natahovat. Navíc si to samo určuje, jak a kam to chce proudit. Já jen zapisuji, co mi někdo šeptá po probdělých nocích do uší. Vlastně ani nejsem autor…

Jak dlouho to trvalo, než přišla správná chvíle

Trvalo dlouho, než jsem přišel k sobě, a ještě déle trvalo, než se mi povedlo udržet se na nohou. A čas běžel, utíkal, ztrácel se mi pod potlučenými prsty, nenechal se zachytit. To já v něm ale uvíznul jako v pavoučí síti. Visel jsem a jen sebou tloukl, kousek před cílem polapen a nemohoucí, s vůlí jít dál, ale tělo nemohlo.

Mohl jsem hovořit o štěstí, že jsem přežil, ale já se jen rouhal, protože jsem už věděl, jak tohle skončí, nebo jsem si to tenkrát aspoň myslel. Trvalo to dlouho, kdy se o mne staral nevím kdo a jídlo a pití mi bylo nošeno nevím odkud. Byl jsem doma – nevím jak – a děkoval jsem nevím komu. Všechno to tak ale mělo být. Právě tak a jinak ne. Svoje marodění považuji vlastně za třetí cestu za Bystronožkou, i když jsem se nehnul ani o tu zatracenou píď a po půlnoci jsem ronil slzy vzteku, když jsem si myslel, že mě nikdo nevidí.

Vztek ve mně rostl. Zuřivost, touha jít, kam musím. Konečně jsem začal chodit. Spíš šourat se jako Lazar, jako Osiris, jeho otec, a dlouhými umrlčími nehty jsem psal do omítky věty svého rozhořčení nad tím, že nemůžu, kam mi srdce velí. Kamenné srdce uvnitř mne. Cítil jsem jeho tlukot těsně po probuzení. Až v krku mi bušilo, bestie neživá a přitom živoucí.

Byl to čas marné posedlosti, utrpení, kterým jsem musel projít namísto zkamenění. Ten pocit se vracel, lnul mi k duši a já potil studené krůpěje téměř každou noc. Tak hlasitě ve mně kámen kořenil. A bylo to dobře. Bylo to potřeba, abych se zatvrdil proti sovám, které zradily mne jako jsem já zradil je.

Bylo to proto, abych uznal svrchovanost Kamenného města, které mne jako rozmarného syna vodilo po cestách, které se spravedlností a jménem jeho neměly pranic společného. Už jsem tušil za vším cosi jako otcovskou lekci, abych pochopil, jak a kde si stojím. Abych mohl zvítězit, musel jsem porazit starého krále, dobýt Vnitroblok a ukořistit pro sebe Bystronožku. A já chtěl. Cítil jsem krvelačnost dunící mi všemi smysly, každý další den, kdy jsem odkládal cestu ke gordickému uzlu svých zmatených nálad posledních let, dusil jsem se touhou rozcupovat soví letky sledující mne skleněnýma očima po celý ten čas, i teď, z bezpečné vzdálenosti.

Všechno dávalo smysl, kterého bych se před výletem na střechu katedrály nenadál. Kosti srůstají o to pomaleji, čím kamennější jsou. Propásl jsem první vhodnou noc pro dokončení příběhu. Filipojakubskou noc jsem strávil zavěšený na provazech vzteku, kdy jsem natahoval krátící se šlachy. Ječel jsem jako tisíc čarodějnic a přísahal, že už to brzy skončí.

Nakonec jsem se ale zotavil natolik, abych mohl začít činit seriózní přípravy na krádež svého zlatého rouna, svatého grálu, samotného srdce. Potkanice smutně hleděla, jak se proměňuji v muže, jak mi roste dobyvatelský plnovous i jehly v pohledu a bála se. Ne mne, ale toho, co ta změna přinese. Vítězství. Co jiného by také měla přinést. S kamenným palcem jsem už nemohl být stejný. S ním už ne.

I přes svou nedůvěru mi však slíbila provázet mne do Vnitrobloku, ukázat mi cestu, kterou jsem se musel ubírat. Nevedla po zemi, nevedla vzduchem, ani ohněm. Cesta k Bystronožce se ubírala vodou v lůnu země. Moderními jeskyněmi kanálů. To byla stezka, jíž jsem se musel vydat. Místo, kde vládnou netopýři místo sov. Kde je snad nepotkám.

Nepodivila se ani datu, které jsem vybral pro cestu do hlubin Vnitrobloku. Svatojánská noc lákala dobrodruhy odpradávna a já nebyl jiný. Otevřou se skály s poklady a otevře se i cesta tam, kam musím dospět. A dospěju.

Ve vzduchu viselo očekávání jako chuchvalce prachu na staré půdě a já je polykal s každým krokem, který jsem udělal s razancí tygra v kleci. Dny plynuly tak pomalu, že se tomu nechtělo ani věřit. Nakonec jsem se ale dočkal. Noční můra noci svatojánské mohla začít. Nevím to jistě, ale myslím, že ještě v podvečer jsem doufal v příjemný sen.

Někdy jde psaní Kočkolíny samo, jindy těžko. V takových chvílích se vkrádá otázka, zda psát dál, nebo čekat na inspiraci. Kdo ví. Krom vnuknutí musí autor ovládat i řemeslo, bez něj by to nešlo v psaní stejně jako nikde jinde. Jenže je to potom skutečně ono? Je to právě to, co chce autor lidem říci?

Jak Bystronožka zacílila a vystřelila přesně

Když jsme přišli domů, Bystronožka byla trochu v rozpacích, protože jsem se jí marně v tom parku, kde tančila jen a jen pro mě měsíční tanec, snažil vysvětlit, jak moc pro mě znamená. Bystronožka nesnášela, když byla v rozpacích. Daleko raději se krmila mými rozpaky, které však nikdy nenechala dojít tak daleko, abych se cítil moc zle. Tedy aspoň nenechávala, když si jich všimla.

Její nosík fungoval i na rozpaky, ale já měl stále kamenný pravý palec nohy, a kdo umí skrýt náladu lépe než kámen? Učil jsem se od něj, stejně jako od Bystronožky, učil jsem se být nový, jako jsem nebyl nikdy předtím. Učil jsem se to, dělal co mohl a snažil se tajně zatírat vápnem pozitivních myšlenek praskliny na nepříliš dobře, zato příliš rychle postavených stěnách. A kamenný byl jen jediný palec.

Měl jsem mít možná škodolibou radost z jejích rozpaků. Byl bych možná stavěl něco, čemu se blížím víc, ale další nedržící konstrukci na jiné podobně nefungující jsem nechtěl ani já. Jak já ji miloval. Nebylo jak to vyslovit. Protože kdyby se to dozvěděla, zabilo by ji to. Zaručeně. Její nosík se tak jemně krčil (jako u těch malých růžových králíků, jen roztomileji) a krčila čelo, aby přišla na kloub tomu, proč jsem řekl, co jsem řekl, a proč se tvářím tak smutně.

Pak vzala knihu mého oblíbeného básníka a namátkou ji otevřela. Přečetla nahlas těch sedm veršů, na něž padly její oči a plynule navázala ve vyprávění příběhu, který se v básni odehrál. Hluboce se mne všechno, co četla, i co vyprávěla, dotýkalo.

Bylo v tom všechno o nepochopení mezi ženou, mužem a bohem, který chápal je oba, ale oni jej ani trochu. Bystronožčin příběh pokračoval, kde jeho skončil, příběh se rozvíjel až k okamžiku, jak při vší té snaze o pochopení toho druhého přestali rozumět i sami sobě. Místo lásky a porozumění stavěli každý uvnitř sebe Babylonskou věž ne-komunikace, jež se jednoho dne dotkla oken samotného boha, jehož už tou dobou oba dávno ztratili.

Bůh udělal to jediné, co bylo správné. Jedinou myšlenkou srazil jejich pozoruhodné věže nepochopení k zemi. Příběh končil první věcí, kterou měli ten muž a žena společnou – horou sutin a trosek.

Objal jsem ji a bezhlesně zhasnul světlo. Uronil jsem jedinou slzu. Byla plná kamení.

Ten čas neskutečně letí. Je to už týden, co jsem se vrátil k vyprávění příběhu o Kočkolíně a Bystronožce. Zanechal jsem vás v napínavém okamžiku, kdy vše někam spěje, ale nic není rozhodnuto. Dnes tedy příběh pokračuje zatím nejdelší kapitolou, ve které se odehraje mnoho podstatných věcí…

Jak jsem podruhé chtěl vstoupit ke kamennému srdci

Snažil jsem se nedávat váhu slovům Potkanice, jež prskavě zněly z krabice od bot velikosti třináct, čemuž jsme oba přisuzovali zvláštně veselý význam. Nechtěl jsem slyšet nic o tom, jak těsně jsem vyvázl, protože kdybych uslyšel, nemiloval bych, vrátil bych se a ustrnul a zemřel jako žraločí dospělec zbavený pohybu.

Nemohl jsem se zastavit, nemohl jsem ustoupit, i když jsem jasně věděl, že tudy se do Vnitrobloku nedostanu. Podnikl jsem však doposud pouze jediný pokus a nebylo možno zkrátit příběh na pouhé dvě třetiny. Musel jsem se vydat všanc, abych potřetí uspěl.

Věděla to i Potkanice a o to smutněji znělo její rovné poprskávání ze zmuchlaného papíru. Odmítla se mnou jít a já se jí nedivil, já věděl, že musím sám, sám jako tenkrát, když odešla K. Její jméno jsem nemohl už dobrý týden vyslovit. Zkoušel jsem to, svíral břicho, dýchal zhluboka. snažil se je alespoň zašeptat, ale jediné, co ze mne vycházelo, byly sliny šílenství a slzy bláznů.

A nemělo to být jinak, když jsem se chystal na střechu Kamenného města, když jsem se připravoval dojít Vnitrobloku z krovů kostela, v němž jsem ztrácel a nalézal vlastní bytí, když byla zima nejtemnější a soví peří nejhustší. A sov jsem se bál, melodie podruhé nezapůsobí, a když tak jinak, kamenně, město bude opět připravené.

Musel jsem ale jít, musel jsem na marnou etapu cesty, která je povinná. Bez ní by příběh nebyl příběhem, ale pouhou vyprávěnkou, která může skončit všelijak. To jsem nemohl dopustit, na to bylo moje srdce příliš těsně zazděno pravěkými kameny města, příliš pevně mne to poutalo k tomu, co se musí stát, a příliš jsem se potřeboval zbavit toho, co se již stalo.

S netopýřími křídly jsem to chtěl zkusit a doufal, že ji alespoň zahlédnu, že se doberu jejího povzbuzení. Naději jsem vléval do všech svých pórů, když jsem se nořil do úzkých uliček, v nichž jsem byl druhdy jako doma, jež jsem znal lépe než záhyby vlastní kůže, v kterých jsem se mohl ztratit komukoli krom sebe.

Ne tak dnes. Dnes jsem vnímal každý zvuk jako vystřel z karabiny určený přímo mně, dnes jsem mylně četl stopy na křižovatkách i značky na zdech, které tu zanechali lidští i zvířecí psi. Dnes jsem se upřímně bál. Balík křídel jsem nesl sepnutý na ramenou a chystal se učinit něco, co možná neučinil nikdy nikdo.

A to bylo silnější než strach. Byla v tom pýcha a závrať, i když jsem byl ještě na zemi, i když jsem se stále kradl podél zdí. Bylo příliš ticho a zvuky zněly příliš hlasitě a významně bezvýznamně. Pomalu jsem začínal chápat, jakou že hru se mnou město hraje. Neměl jsem na vybranou krom úprku zpět a opuštění toho všeho, ale na to už jsem byl příliš hluboko ve vlastním kotli poblouznění.

Byl klid. Zcela jasný klid daný mi na rozmyšlenou, na pochopení, na strach. A já chápal, rozmyslel se a bál se. Bál jsem se sám sebe, svojí drzosti, která spílá Kamennému městu věznícímu Bystronožku u svého srdce.

Konečně jsem přišel ke katedrále, která nebyla v mojí mysli příliš vzdálena od srdce města. Mapa ale neexistovala. Mapa světů, které napůl nejsou, je zboží tak vzácné, že by přineslo neštěstí vlastnit ji. A srdce se táhne k srdci i přes celé hory.

Dveře do chrámu byly pootevřeny a možná nejen já jsem se cítil ošizen o zvuk otvírání či silného zlověstného zabouchnutí následujícího vstoupení na svatou půdu. Byly zpříčeny lezavou zimou, nešlo jimi pohnout a já doufal, že nejsou symbolem mého snažení. Stále jsem doufal a přepínal smysly, což byla jediná možnost, jak nezešílet pod gotickou klenbou svatostánku, který mi tolik dal a od nějž chci ještě jednu pomoc.

Do půlnoci zbývalo právě dost času, abych nemusel spěchat a vše si dobře prohlédnul. Pootevřenými dveřmi vlétal na perutích noci do hlavní lodi průvan, ale zde se nezastavil, strašil a zlobil plamínky svic, ke kterým jsem na okamžik upnul svou pozornost. Svíce smíření. Svíčky odpuštění, světlo orodování. Kéž by byly na mojí straně.

I dveře do zvonice byly otevřeny. Vstoupil jsem do tmy a začal kráčet vzhůru po tisíciletém schodišti. U dvou stovek stupňů jsem přestal počítat a soustředil se jen na ostrý vjem každého dalšího kroku směrem nahoru. Křídla se mi nořila do ramenou a já jak bych se bortil do schodů, které už nebyly z kamene, ale ze zkamenělého dřeva. Vlhko zabránilo prachu, aby mne dusil, bylo příliš zimně na pavoučí orgie a k tomu jsem byl už výše, než se mouchy obvykle odváží. Sem létají spát sovy.

Ale až do zvonice jsem nešel.

Zastavil jsem se u okna, z nějž se dalo vystoupit na hřeben zšedlé střechy, který se topil ve tmě jako se topila koťata. Takový to byl matně nepříjemný pocit rozkládat křídla a vědět, že stačí špatný pohyb a nenajdu už nic, co mi spadne dolů. Nespěchal jsem, do půlnoci bylo tak akorát. Vše chtělo pouze mou rozvahu, všechno záviselo na klidu rušeném jenom hlasem větru, který mi vyhrožoval a vysmíval se mi. Chvíle přímo gotická.

Byl silný. To jsme věděli oba. Ten vítr jen čekal na svou příležitost a já mu ji chtěl a musel dát. Srdce Kamenného města leželo na opačné straně kostela, než se nalézala věž. Musel jsem po hřebeni s rozepjatými křídly. A dole bylo Kamenné město. Černé, temné, nedotknutelné a nečitelné, neviděl jsem z něj nic. Ani zbla. A nedoléhal ani hlásek.

Je nebezpečné dotýkat se hvězd, znělo mi hlavou, jenže hvězdy vidět nebyly. Zůstala po nich jen chuť na jazyku, do kterého se při jemně otevřených rtech opíral škodolibý vítr. Kráčel jsem po hřebeni plném ozdobných prvků, jejichž jména se mi kdosi kdysi marně snažil vtlouci do hlavy. Jen kus bokem se jako hadi svíjely do tmy fiály, byl jsem rád, že jsou tak daleko, byly s větrem jedna ruka, jedna kamenná ruka. Už jsem si vůbec nemyslel, že to byl dobrý nápad, jak jsem se tak s křídly potácel po hřebenu střechy a horko těžko se blížil k rohatému démonovi usazenému nad štítem.

Už jsi kdy tancoval s ďáblem za svitu měsíce?” otázal se mne nejistým hlasem, který neměl proč užít pěknou řádku let. Ano,” odvětil jsem na to klidně já a on se rozesmál tlamou plnou kamenných klů a já ucítil, jak vítr ztrácí svou sílu a jak posupně mění směr k fiálám, které jako by syčely hnusem a opovržením vůči mně i chrličskému zrádci. Nebyl to chrlič v pravém slova smyslu, byl to prostě strážce na hřebenu střechy, jenž neměl, co by chrlil. Většinu času ale hleděl směrem k srdci Kamenného města a pozoroval, co se děje tam kdesi dole na ostatních střechách i ulicích ještě pod nimi.

Najednou jsem věděl, že on je tím pravým důvodem, proč jsem se vydal na střechu katedrály, že on je dalším z klíčů, další zkouškou, kterou musím projít. Jen odhalit, co je třeba.

Mohou křídla z kamene létat?” položil mi další otázku, nad kterou jsem se dlouze zamyslel, než jsem sem se rozběhl a vší silou se zapřel o jeho mohutné a těžké přetěžké tělo, jímž bych neměl být s to pohnout, ale stejně jsem to dokázal. Démon
se rozchechtal, rozepjal po pár metrech pádu křídla, zamával jimi a močil ve vzduchu proti větru tak důrazně, že ten neměl nejmenší šanci.

Stál jsem chvíli bezradně na místě, kde ještě před chvílí seděl, a cítil tu touhu vrhnout se za ním, ten strach vykročit do prázdna, vítr zesilující svůj tlak na mne i moje křídla, radost kamenného démona osvobozeného z jeho místa.

Osvobozeného z jeho místa… V tom mi došlo, že něco není úplně v pořádku. Moje nohy začaly obrůstat kamennými šupinami, začaly těžknout, ale zároveň cítily větší jistotu, stabilitu. Bylo to vlastně uklidňující. Cítil jsem, jak mi kamení lýtka a v tom jsem za poletujícím ďáblem uviděl matnou záři třepotající se na shlukem budov přímo ve směru jeho letu. Vnitroblok.

Seděl tu možná stovky let, netečný k větru, a díval se přímo na srdce Kamenného města. I já budu. Budu tu sedět a uvidím tam, kde je moje (byl to první okamžik, kdy jsem si reálně připustil fakt, že je moje) Bystronožka. Zaplavoval mne klid kamene a já, zatímco mi tuhla kolena, jsem začal poprvé na vlastní kamennou kůži cítit tep toho srdce. Bylo najednou moje. Ve stejný okamžik jako Bystronožka.

Pak se na nevím jak dlouho zastavil čas. Najednou jsem už nebyl já. Já přestalo existovat. Kolem bylo město, klid a melodie kamenů. Bylo to jako potápění do bezedné laguny. Nořil jsem se stále hlouběji a hlouběji, kolem byly další kameny. Kvádry, kostky, balvany zapracované do zdí. Všechny věděly, proč a kým jsou. Já už to také začínal tušit. Začal jsem být součástí celku pravěkého města, organický kámen na střeše katedrály. Čas pozbyl svou kvalitu, neplynul a pokud ano, tak někde jinde.

Nevím, jak dlouho to trvalo, ale pominulo to v okamžik, kdy přišlo uvědomění, že konečně vím, jaký je vzorec toho všeho, kdy jsem přišel na to, jak to vlastně funguje v Kamenném městě a zřejmě nejen v něm.

Já. Já vím. Já chápu. Já. někde vevnitř mě cosi řvalo. Moje vědomí, kterého jsem se celé měsíce snažil zbavit, najednou ječelo, jako když ho na nože bere, křičelo, lkalo, hýkalo, kňučelo… Jen abych si ho všiml. Něco tak neuchopitelného pro mysl kamene. Už jsi kdy tancoval s ďáblem za svitu měsíce?

Nemohlo to trvat dlouho – právě mi kameněla levá čéška – ale určitě uplynulo několik století, kdy jsem nebyl ani chrličem, kdy jsem byl kamenem, z nějž jednou možná někdo chrlič vysochá. Bylo v tom bezpečí. Žádné slzy ani utrpení. Bytí bez výhrad. Bez pochyb. A nuda. Příšerná nekončící nuda, před kterou moje já utíkalo. Stav tak neměnný, že mne děsil jako nejhorší noční můra.

Nekonečně pomalu jsem nastavil křídla větru, který pochopil svoji šanci a nevědomě mi začal pomáhat v mém úniku zpět do světa nekončícího utrpení, do světa sovího peří a lásky, která bolí jako káď plná žiletek. Ale bolí. A bolest je proces. Bolest je důkaz života. Důkaz toho, že chci a musím ještě žít. Budu žít, protože ve Vnitrobloku na mne čeká Bystronožka. I to jsem věděl, i to jsem pochopil. V ten okamžik jsem dokázal vzdorovat i kamennému srdci.

V okamžiku, kdy se na mých nohou objevily první pukliny, zpozoroval jsem, jak se ke mně mohutnými záběry křídel navrací chrlič, který pochopil, že jeho vysvobození ještě není úplné, že past nescvakla dokonale. Už už jsem pochopil, jaký je jeho úmysl… Omráčit mne hranou křídla tak, abych upadl do bezvědomí a katedrála se postarala o zbytek. Byl tak blízko.

Prask. V poslední desetině vteřiny se udály tři věci. Dokázal jsem uvolnit levou nohu. Setrvačnost toho pohybu mne vychýlila z úhlu, v němž jsem stál, takže vítr zabral do celé plochy křídel. V ten samý okamžik do mne ale narazil i okřídlený démon. Rána mířená na můj spánek však z větší části zasáhla konstrukci křídel a mně se pouze svezla po zátylku. Prasknutí bylo uvnitř konstrukce. Jedna z příček nevydržela náraz kamenného těla. Náraz byl ale tak silný, že uvolnil i mou druhou nohu a já – napůl omráčený – přepadl přes pravý okraj střechy.

Pak se vše odehrálo v dalším časovém vakuu. V uších mi hučelo z té strašné rány zevnitř, zvenčí mi bubínky drásal vzteklý ryk plný beznaděje znovu lapeného chrliče – katedrála nemůže zůstat bez strážce – a do pochroumaných perutí se opíral rozzuřený vítr.

Udělal jsem několik vratkých přískoků po prudce se svažujících krovech a podařilo se mi přehoupnout se přes hranu střechy k volnému povětří před štítem. Bál jsem se vírů kolem zdí katedrály a veškerou silou, jež mi zbývala, jsem se odrazil do prázdného prostoru a natáhl křídla. Levé drželo, ale pravé bylo téměř k nepotřebě.

Teď už jsem se nebál, na to mi síla nezbývala. Snažil jsem se zůstat při vědomí a jako uschlý lupen jsem rotoval nebezpečně rychle směrem k zemi. Zda jsem zvracel ještě ve vzduchu, nebo až potom, jsem se nikdy nedozvěděl. Poslední, co si pamatuji, byl horký vzduch, který mě podepřel v mém pohybu a zpomalil šílený pádolet. Zda byla ta světýlka skutečně plamínky stovek svíček, nebo mžitky, které způsobil náraz kamenné perutě, už se také nikdy nedozvím. Trvaly krátce. Pak přišla ještě větší bolest. A tma.

Přiznám se, že mne to nějak pohltilo. Ten příběh se vynořil zpátky poměrně bez varování a najednou dává větší smysl než tenkrát. Je okurková sezona, a tak může Kočkolína dostat více prostoru, než by tomu mohlo být jindy. Slibuji ale, že dva dny po sobě ji už dávat nebudu. Jen teď to tak asi musím udělat…

O tom, jak to všechno málem špatně skončilo

Nesnášel jsem ji za tu volnost, se kterou přede mnou chodila, možná jsem ji za to i chvílemi nenáviděl. Jak jsem tak visel pod železničním mostem, nastala chvíle, kdy ten starý pán zmáčkne tlačítko a vlaštovky se promění na netopýry. Tomu jsem rozuměl, i když zbytku ne.

Byla tak krásná, že se mi tajil dech, kdykoli jsem na ni třeba jen pomyslel. Nebyla krásnější než Kočkolína. I když. Jist jsem si být nemohl, byly jako oheň a voda, noc a den, měsíc a slunce.

Jak dlouho ještě budeš trucovat?” Tak jsem si to v zimě nepředstavoval, v to jsem nedoufal tenkrát na kraji města, když poprvé měla tu sukýnku a když poprvé promluvila mým směrem. Nevěděla to. Určitě to nevěděla a já to říci nemohl. Dusil jsem to v sobě, škvířilo se to ve mně jako sádlo, žhnulo jako magma a ona to přitom nevěděla. Jen se usmívala. Bezstarostně, bez pochyb, bez minulé zimy.

Měl by ses oholit,” poznamenala zvesela, když mne políbila na tvář poté, co jsem se vysoukal od pavouků na železný most vedoucí z Kamenného města a ne do něj. Jako robot jsem vyjel dlaní k tváři a s pohledem upřeným k lázním, kde celý den vystavovala svoje výstavní tělo (jak tohle bolí) jsem se probíral strništěm, v němž už už nahmátnout sněhovou vločku či soví pero. Nevěděla to.

Pak jsme šli dlouze domů, po samém okraji Kamenného města jsme se courali a Potkanice nás sledovala od stínu ke stínu, snad ta si pamatuje, i když už nic od toho dne nepoví. Slyšeli jsme zářící parníky, jak plné lidí bez paměti stoupají proti proudu, aby se mohly zase spustit dolů i se svou posádkou, spustit se hluboko v lepkavé noci, ve které se i já budu snažit utopit. V jejím klíně tonout, abych zapomněl, abych už nevěděl, co se muselo stát.

Nevěděla to. Prosím tě, tak se na mě už konečně usměj!” Šlo to čím dál hůř a nezávazná konverzace vázla jako po pilinách v krku, jako po prachu na jazyku, po štěrku na klouzačce. Stejně se usmívala a snažila se zabít můj smutek svými oblinami, za něž bych položil život. Za něž jsem položil život. Čí? To ještě nepovím, ne dnes, ne teď a ne tady, když nebe je jako oceán a hvězdy jsou plankton, když k srdci Kamenného města je daleko a já mám být ten nejšťastnější muž, protože vedle mne cupitá Bystronožka a každý její krok je tón, který rezonuje s mojí duší.

Každý její krok je jedna barva z okousaných křídel motýlů. V každém z nich je moje štěstí a můj smutek, nemožně spolu, nemožně proti sobě. Bude tančit temně zeleným parkem v žhavém světle kandelábrů a můry budou létat kolem jejích tónů v siločarách jejího bytí, z radosti z nepálení křídel.

Budu sedět uprostřed travnaté plochy, vlastně už sedím, jak široký tak dlouhý rozpláclý, a budu se usmívat nad rusalčím tancem mezi keři růží, mezi jitrocelem a pampeliškou. Budu se tvářit tak, jako bych byl cele s ní, a přitom budu napínat uši, zda neuslyším, co nikdo neslyší. Zda nepoletí letka sov, která ví, proč visím z mostů, kam se neodváží, kam nesmějí pro hluk z železných strojů.

Milovaná Bystronožko, co jsem to provedl. Milovaná Kočkolíno, co jsem to provedl.

Je to už poměrně dlouho, co přestala na blogu přibývat pokračování příběhu o Kočkolíně a Bystronožce. V zimě totiž nějak došla šťáva, a i když jsem věděl, jak příběh dopadne, nebyl jsem s to jej dokončit. Dnes se to ale vrátilo. Jako by toho půl roku nebylo, sedl jsem a psal, kde jsem skončil…

Jak se sny měnily v pravdu a ona v ni

Kdosi ve Vnitrobloku se snaží troubit na roh. Je to roh zvířecí, a až zazní – konečně osvobozen z plic smutného trubače – rozechví omítku do poslední molekuly. Tak jsem to snil, tak jsem to vnímal, když jsem se snažil procitnout. Ve dnech deliria i před nimi, když ještě vedle mne rostly v saténu perutě, kdy jsem netušil, čí je obličej ženy tančící u ebenové tyče prostopášných nálad. Nevěděl jsem, obličej Kočkolíny se mísil s jinou tváří. Vlastně ta nová překrývala Kočkolínu plně a zcela, jenže pomálu.

Byl jsem zmatený z těch snů, dokud jsem nestál u oné sochy se zmrzlými prsty, dokud mě vichr nechytal za konečky vlasů, dokud jsem nespatřil žhavou melodii, která zněla snem, dokud jsem ji nevnímal plnými ústy chuti i zraky barev.

Pak po podlaze z hrubých fošen přicházeli motýli s okousanými křídly. Byli hnědí a šedí, barvy, které skrývali, byly nečitelné, nikdo je nevěděl, ani já, ani Bystronožka, která se extaticky svíjela v plné melodii, kterou se mizivě snažil následovat roh z vyššího podlaží Vnitrobloku.

Musela to být ona a museli to být oni, i když je ještě neznám. V horečkách, kdy bylo jasné, že je pryč Kočkolína i já sám, se tento sen vracel, jen u pně tančila co chvíli Kočkolína a co chvíli ta druhá, jejíž jméno jsem ještě neznal. Jejíž jméno si vymyslím, až se to bude hodit, jejíž bytí pojmenuji tak, aby byla jiná a už nikdy se s Kočkolínou, láskou bolestivější než španělská bota, nemohla promíchat, smísit, natož zaměnit.

To všechno hučelo hlavou ostřeji než uragán beroucí s sebou Kamenné město kvůli pokusu o dobytí Vnitrobloku. Stejného Vnitrobloku, o němž jsem snil a nevěděl jsem to do teď. Z toho poznání bylo mi na zvracení, měl jsem touhu jedinou – stočit se do klubka a dávit ze sebe všechno soví peří, které jsem za tu dobu napolykal. Všechen ten falešný soucit, jímž jsem se večer co večer v nebytí opíjel a nadýmal k prasknutí.

Ale nebylo kdy.

Bylo jen poletujících předmětů, před kterými jsem kličkoval po schodišti vedoucím k řece, které se pořád ještě bojím. Potkanice mlčela jako já, a pokud ne, stejně ji nebylo slyšet, běžela u zdi dělící nás od jarních zahrad, do nichž se nesmí. Kamenné město chrání svoje tajemství a my stále byli na kraji samého středu jeho bytí. V epicentru tužeb všech obyvatel, v maelströmu událostí, kterým nerozumím, ale do nichž musím zasáhnout, nebo zemřu. Do nichž musím zasáhnout, abych mohl zemřít. Do nichž musím zasáhnout.

A vtom jsem zaslechl roh, kterému chybělo jen velmi málo, aby zněl. V tu chvíli se větrem proti mně, v okamžik, kdy jsem zcepeněl poznáním, hnalo tisíc párů křídel sov, aby mne pokořily, aby mne jemnými pery utloukly k hanbě nejvyšší, abych už konečně pochopil, že k překročení kruhu jsem ještě nedozrál.

Mělo to být poslední máchnutí pracky Kamenného města, aby se mne zbavilo. Já to věděl, nemusel jsem se nikoho ptát, abych začal chápat, kdo je Bystronožka. O nic už nešlo a přitom šlo o vše. Pokud se mojí tváře dotknou křídla sov, zapomenu, co jsem se dozvěděl a samotnému mi možná narostou hebké peroutky. Sám budu moci věštit z vlastních vývržků.

V tu chvíli jsem do rukou pevně uchopil okousaný tón, jenž dozníval ze skoro rozezvučeného rohu, a vypustil jsem jej ze svých úst vstříc křídlům sov, které se jako v jednom ohni začaly proměňovat v křídla motýlů s doutnajícími okraji.

Protivítr zakolísal a já pokračoval v melodii, kterou jsem neměl znát a o niž se pokoušel smutný roh v číchsi rukách. Marně a dojemně. Věděl jsem každý tón, protože to byla melodie Bystronožčina. Byla to její melodie, jen z durové musel jsem ji zpívat ve frygickém módu, protože Kamenné město má dávnou paměť.

Motýli dosedali v opět vlažném světle petrolejových lamp a začali mu nastavovat křídla. Než se začali rozplývat, znal jsem všechny jejich barvy, které dávaly v šedi klíč k věcem budoucím, ke dnům, v nichž najdu Bystronožku…

První kapitola je ZDE a další naleznete kliknutím na danou rubriku.

Prečo spracovávame stránky  v HTML a nerobíme ich celé vo FLASHI?
Môj osobný názor je, že flash je pekný, zaujímavý ale to je asi tak všetko. V mojom vnímaní
je FLASH veľmi náročný pri grafickom designe nie na tvorbu ale v konečnom dôsledku pre zákazníka – návštevníka stránky na to koľko času musí stráviť na stránke. veď načítanie FLASHu je ozaj zdlhává záležitosť, nehovoriac o tom, že v PC – internetovom prehliadači nie je štandardne nainštalovaný.
ďaľšou nevýhodou je, že sa nedá google robotom jeho obsah prečítať, čiže môžeme pre Vás vytvoriť krásnu stránku, lenže problémom je že nie je možné vyhľadať obsah  napríklad v Googli – čím stránka stráca na účinnosti.

“Dobrý večer. Nejspíš Vás zklamu, jelikož své texty mám ve složce a nemám přístup na internet, abych Vám to mohla poslat. Buď si bohužel počkáte, až se vrátíte zdráv do školy, nebo jsem ochotná Vám to přinést. Ps: pořádně si počtete. Je toho dost. Brzké uzdravení, s pozdravem…”
“Dobrý den, velice mě zajímá, jaký je Váš názor na mojí tvorbu a nejen mě…Vaše okouzlení, očarování Touhou mě jaksi nechává na pochybách, jelikož ji nepovažuji za svůj dosavadní vrchol. Momentálně mám menší problémy s psaním. Dochází mi inspirace a nějak mi to nejde! Příběhy nesypu z rukávu. Chtěla bych si s Vámi promluvit o mé tvorbě osobně…”

“Dobrý večer, před orlojem se snad najdeme… v případě potíží mě zachytíte na tel. xxxxxxx Děkuji. Na shledanou.”

…přemýšlím, jestli se sejít s P. ve 12 hodin u orloje, nějak jsem – zdálo se – ztratil ten úvodní elán a začal jsem trochu váhat. Ani nevím proč. Nebyl důvod. Nebyl? No, kdybych chtěl, najdu jich spoustu – pro i proti. Myšlenka schůzky ve škole i mimo ni vzešla původně z mé strany, chtěl jsem si promluvit o její tvorbě, jejíž část mi na mou drzou žádost darovala a já si ji měl, a chtěl, přečíst.

Předevčírem mi P. napsala mail, jenž byl reakcí na mé středeční pohodinové otázání se, kdy se tedy sejdeme a promluvíme si o té její tvorbě. Představte si tu situaci: učitel si po odučené hodině domlouvá s jednou ze svých studentek schůzku. Mezi čtyřma očima. Samozřejmě. A pokud možno tiše. Ale: ve vší počestnosti. Byla to zajímavá chvíle, když se na ni zpětně dívám. P. se přece už dříve sama (!) v jednom mailu vyjádřila, že by si se mnou ráda promluvila o své tvorbě. Byla tak trpělivá a čekala na vhodný okamžik (nebo na to, až s tím přijdu já?), nebo neměla odvahu říct mi to do očí? Zřejmě, dle konce jejího dalšího mailu: “…nechtěla jsem být dotěrná.”

Na obědě jsem ji spatřil, nijak jsem tomu nevěnoval pozornost, i když jsme se potkali pohledem, který neznačil nic, vůbec nic. Asi za půl hodiny jsme se měli sejít. Už na tom obědě jsem věděl, že k tomu orloji přijdu.

Z jídelny jsem odešel dříve, měl jsem ještě pár pochůzek. K turisty plně obsazenému plácku před orlojem přicházím přesně v poledne a zezadu přistupuju k P., která taky sleduje tu podívanou a vypadá při tom zamyšleně. Stojí sama, obklopuje ji neviditelný kruh bezpečí, jehož hranici bořím. Zdravím ji tiše, nechci ji vylekat: “Ahoj.” Buď se mi to zdálo, nebo mi odpověděla stejně. Nevadilo mi to, i když to ve mně trochu hrklo. Asi jsem se přeslech, řekl jsem si. Bylo to ale příjemné, slyšet to od ní. Nebo si to jen myslet? Žít v představě, že to bylo vyřčeno, že jsem to slyšel? Kdoví. Po svižné domluvě míříme od kameni k zeleni do parku. Vedu P. ulicemi, zkratkou. Chvíli se procházíme a už od začátku si máme co říct. Nepřekvapuje mě to. Téměř okamžitě ze mě spadly všechny obavy a pochybnosti, jestli to byl dobrý nápad nebo ne. Po krátké procházce nalézáme příjemné místo a sedáme si na lavičku.

Myšlenky na sebe navazují, je to jedna dlouhá nit s různobarevnými korálky, které na ni občas souběžně a společně, občas střídavě navlékáme. Nit je silná, pevná a dlouhá, nepřetrhnutelná. Bavili jsme se o všem, na co přišla řeč: o P., o místě, odkud pochází, o škole, o psaní. Dělal jsem s ní rozhovor a s jejím souhlasem jsem si to i nahrával. Až se jednou proslaví, bude to vzácná relikvie v učitelově sbírce. Povídání samo o sobě bylo okouzlující, myslím si sobecky, že oboustranně. Bylo jako včerejší počasí: hřejivé, plné světla, zároveň však osvěžující a léčivé. Okouzlující smích a barevný pohled. Co vše lze v něm najít! Netroufám si jmenovat. Chabá slovní zásoba mi to nedovoluje.

Čas nám byl vymezen na zhruba 90 minut a ty nám utekly bleskurychle. Před druhou odpolední jsem se zvedl a, ač nerad, společně s P. opustil lavičku a pomalou chůzí za neustálého povídání i park. Na náměstí jsem se s P. rozloučil. Dojmy a pocity ale zůstaly, hluboko zůstaly! Bylo toho mnoho, co jsme si řekli, a naštěstí nejen slovy, ale i pohledem…

Pouštím si ten “rozhovor” a přeji si, aby to včerejší poprvé nebylo zároveň naposledy…

]]> http://frantisekreka.wordpress.com/2008/03/11/vlak-stojici/ Tue, 11 Mar 2008 22:02:01 +0000 frreka http://frantisekreka.wordpress.com/2008/03/11/vlak-stojici/