You’re no good for me,
I don’t need nobody.
Don’t need no one,
That’s no good for me.

Ve čtvrtek 00:10 jsem byl na premiéře nového dílu ze ságy Twilight.

Když jsem před měsícem viděl díl první, byl jsem upřimně nadšený. Pravděpodobně za to mohly opravdu nizká očekávání. Proto jsem se rozhodl, že půjdu i na druhý díl.

Trošku hecu ve škole a byla z toho půlnoční premiéra, na kterou mi rodiče překvapivě dovolili jít (ale už si to nezopakuju ).

Byl jsem opravdu překvapený, když jsem dorazil do sálu který byl z 3/4 plný (a to bylo dvoje promítáni 00:05 a 00:10). Okolo 00:20 začaly reklamy a ještě víc napjatá očekávání.

Film začal, chvilku jsem se rozkoukával jak to tam vlastně je a pak sledoval…

Film popisovat nebudu, ale pokud jste film už viděli, čtěte dál.

Po skončení se mi všichni zprotivili, chudák Jacob… Když neměla svého upírka, byl ji dobrej. Ale pak zničehonic je upírek zpátky a nazdar, věnoval se jí opravdu dlouho, zachraňoval ji jak psychicky, tak fyzicky… A pak si rozmazlená namyšlená holčička vymyslí, že pojede za upírkem, kterej ji opustil, nepromyslel si co dělá a téměř ji zničil. Doufám že se holka probere a autorka z Jacoba neudělá záporáka. Budu si muset sehnat knížku…

Volejte sláva, tři dny se radujte, přijeli na návštěvu moji rodiče a neztratili se!! Juchuůů, juchuchůůů!!! Můj pseudotchán jim totiž půjčil navigaci a oni se tím celou cestu bavili a tak přijeli včas. Tedy – včas. Stihla jsem ve čtyři prchnout z práce, nakoupit v lahůdkách nějaké lahůdky (si dokážete představit ten účet), přijet domů, vyzout si boty, vyčurat se a byli tu. Juch. Dovezli úžasné domácí zásoby. Domácí okurky, nakládané zelí, med, brambory, houby (sušené), ovoce a zeleninu. A ořechy. A samozřejmě sebe. Paráda.

Zvládli jsme povečeřet ty dobroty, otevřít si to svatomartinské zweilgeltrebe a probrat ještě jednou všechny události, které jsme probírali před týdnem, neboť před týdnem jsem byla doma, že. Přáním mé maminky bylo navštívit v sobotu divadlo U Hasičů a tak můj muž milený zakoupil lístky a tak jsme se měli celý večer nač tešit.

V sobotu po snídani jsme vyrazili. V divadle U Hasičů totiž dávají ranní představení. Není to ani tak představení jako pořad a to přímo rozhlasový. Jmenuje se Tobogán a řadu let ho uváděl Tomáš Sláma. Ten bohužel zemřel a tak jeho pozici přejmul Aleš Cibulka a uvádí ten pořad ve slámovském duchu dál. Scénář je následující: V divadle sedí lidi a dívají se na hosty, kteří zde promlouvají na dané téma a toto je prokládáno živou hudbou, pokaždé jinou. Také témata jsou samozřejmě jiná. Pořad trvá hodinu a vysílá se živě. Diváci se smějí, sem tam mají komentáře, hosté poměrně zábavně vypráví a prostě je takové vtipné. Maminka ten pořad poslouchá týden co týden a živé vysílání s aktivní účastí si už dvakrát zkusila a vždycky se jí to líbilo, tak proč jí to nedopřát znovu.

Pěkné je, že lístek stojí dvacet pět korun (25,- CZK) a tím pádem to na přestavení vypadá jako srazu důchodců. Hole o sebe práskají jako divé, na záchodek fronta jako blázen a já, když tam jdu, jsem spolehlivě nejmladší divačkou. Přísahám Bůh. Ale pro máti cokoliv. Říká to i taťka a tak jsme to spolu tentokráte protrpěli od začátku do konce, protože to prostě no, nebylo ono. Malou tečkou pak byl oběd, kde mi brambory a smažený hermelín ohřáli v mikrovlnce dohromady a to jsme prosím byli ve speciálně vybrané hospodě.

Kafe a zákusek jsme si pro jistotu dali doma. Pak se celý rodičovský team nalodil, nasadil navigaci a odsvištěl zpět ku Olomouci, jsa u Prostějova napaden mlhou. Uf. Tak to máme za sebou, a teď ty Vánoce. Maje novou práci, bude to bojovka největšího kalibru.

Zavedl bych na středních školách programování jako povinný předmět

Matematika z cca 60% je kvůli tomu, aby pomohla rozvoji logického myšlení. Myslím si, že pro větší efektivitu rozvoje, by se dala nahradit programováním.

Programovat neumím, dříve jsem nějaké základy ovládal. Tehdy mi šla matika levou zadní atd. Dnes na jakékoliv psaní v jakémkoliv programovacím jazyce vidím jako opravdu velkou výzvu pro moje logické myšlení. Zakrnělo. Proto s tím něco dělám, snažím se naučit jeden jazyk.

Snad mi to pomůže i v matematice

Zjišťuji, že některé věci prostě nedokážu, ani kdybych se po…

To proto asi navždy zůstanu v tomto stavu, protože na to prostě za normálních podmínek nemám. Nevím jestli mi chybí odvaha, nebo mě jen od zbytečných trapasů zachraňuje něco, nazývejme to třeba rozum.

Opravdu bych se byl rád, kdybych se dokázal odvázat. Prostě nepřemýšlet, zahodit všechny zábrany. Naštěstí se nám abstinentům takové věci stávají pouze zřídka. Doufám, že za pár let nebudu litovat toho, že jsem si nikdy nepomohl otevřít se. Doufám, že si budu děkovat, že se mi nepovedlo se nějak extrémně znemožnit.

Jediné co je na tom všem škoda, že nic neexistuje bez extrémů a takže ani rozumnou věc prostě nedokážu, ani kdybych se po…

Žiji v jiném světě.

Paradoxně, v době kdy toho tolik dělám a tolik se toho děje, mám nejmíň co napsat na blog, protože by tomu 90% z vás nerozumělo, nebo by mě považovalo za úplného mimoně.  Pokud se těšíte na parádní zamyšlení nad něčím hrozně hustým, budete si muset docela počkat, ale věřím, že se dočkáte!

Upozornění: Nečíst těsně před jídlem nebo těsně po. Obecně pro silné povahy

To, že je v restauracích špína a nepořádek, vím dávno, pořad Ano, šéfe mi to jen potvrdil. Co jsem se přestěhovala do Prahy a začala se stravovat po hospodách a restaucích, podaří se mi tak jednou za měsíc vyhmátnout hospu, kde si dám něco, o čem pak mohu uvažovat ještě následující dva tři dny. Nikdy sice neodhadnu, co to bylo přesně, ale je mi úplně jasné, které restaurační zařízení to bylo.
Ta lepší varianta je, že mám průjem jako mraky, ta horší je, že se mi chce strašně blinkat, ale protože strašně špatně blinkám, tak prostě skoro neblinkám, jen mám nadřené žaludeční stěny a bolí mě pak celé břicho (a tělo) jako blázen.

Na průjem mám pár zlepšováků – nejlépe pomáhá alkohol co nejdříve po požití (infikovaného pokrmu) a pak ještě v průběhu léčby. Jistě, dalo by se to kompenzovat žaludečními kapkami, ale stoprocentně ten fernet vychází laciněji. Pokud nemůžete fernet, doporučuji becherovku (tu zase nemůžu já, ani slivovici, důvod je doufám nasnadě). Takový panák může zachránit bezesnou probděnou noc, ani nevíte jak.
Dobré je žaludek moc nezatěžovat, pokud máte pocit, že vám tam probíhá stěhování národů, doporučuju černý čaj, silnější povahy si mohou uvařit Pu-Er, ten je na trávení obecně velmi dobrý. Rozhodně nedoporučuju jít spát na lečno, jeden rohlík a kousek čokolády se vejde vždycky.
Další den je vhodné cokoliv suchého – pečivo se sýrem, na oběd vývar, rýže, lehké maso, na odpolední svačinku jablko, rozhodně se tím nedá nic zkazit. Další dny jsou pak jasné – do hospody rozhodně už nikdy nejít. V drsnějším případě zavolat na hygienu nebo kam se to teď volá, jestli by to tam nechtěli zkontrolovat.

Když dojde na blinkací variantu, a je to fakt tak špatný, že něco ublinknu, jsem tak nadřená, že bych si šla nejraději lehnout, což také obvykle udělám. Žaludek mám tak namožený, že do něj prostě nic nedostanu a vyspím se z toho, a pak stejný postup jako u lehčí varianty.

Nedávno – ve snaze držet basu, jsem byla se svými novými kolegyněmi v hospě, kde jediné, co bych si chtěla dát, je panák na stojáka. Dala jsem si rybu a málem jsem umřela, zachránila mě kamarádka Andrea, která mi ten večer koupila fernet a nějak jsem to přežila. Jinak se ovšem vedlo kolegyním, které si ten den daly výpečky se zelím a knedlíčkem. Ty, přátelé, prosraly noc, do práce přišly bledě zelené a už jsme do té hospody nikdy NIKDY nešly. Sice trochu draze vykoupené zkušenost, ale na druhou stranu jsem ráda, že jsem držela hubu a krok a ten špatný je kuchař, nikoliv já – nová, která opovrhuje jejich pajzlíkem.

Tedy heslo nakonec – Čistota půl zdraví, čistota v kuchyni – zdraví celé.

Google se umoudřil a začal hojně rozesílat pozvánky apod. Takže já mám už 2 wave účty a jeden z nich dostal 8 pozvánek. Máte-li tedy někdo zájem o zaslání pozvánky, napište jako komentář. Prosím aby si nepsal každý, ale jenom lidé kteří vědí o co jde a využijí toho.

Pozvánky zašlu na e-maily, pod kterými budou komentáře psány.

Po nějaké té době začínám znovu upadat.

Upadat do stavu zasnění, tužeb a zklamání. Bráním se tomu, bojím se toho, chci to, nevyjde to, může to být to nejnádhernější. Může mi to přivodit bolest i radost, může mě to na chvíli zničit, ale i naopak… Will it come through this time? Tell me, Travis.

Byla jsem na pracáku. Den Hrůzy. Už tak mám s úřady nepěkné zkušenosti, všechny tam nenávidím, a když mám někam jít, tak už den předem jsem fakt nasraná. Myslím, že nejsem naštvaná, jsem nasraná.

Na pracák jsem sice nemusela, ale bylo třeba tam zajít. Z minulé práce mi dluží celé odstupné a dle zákona 118 má každý, komu je dluženo, právo požádat pracovní úřad, aby mu tuto dlužnou částku doplatil. To jen krátké vysvětlení, více bych se tím nezabývala.

Řeknu vám – bylo to utrpení. Nejdřív jsem šla na Prahu 2, odtama mě vypoklonkovali na Prahu 3 (což je asi dvacet minut jízdy tramvají kamsi do pekla) a tam, na Praze 3, tam to bylo ještě horší než ve školce.

Snad nejhorší jsou nápisy, které tam jsou. Jsou jich tam tisíce. Než jsem zjistila, kde je podatelna, překonala jsem světový rekord v rychločtení nápisů. Když jsem do podatelny vešla (na dveřích je cedulka Vstupujte jednotlivě, ale jak je poznat, zda je někdo vevnitř, to je úkol pro rentgenové paprsky), ženské tam přítomné se na mě dívaly stylem Co sem lezete, my tu pracujeme. Moji žádost by si sice vzaly a moji kopii by mi potvrdily, kdybych ovšem nějakou měla. Ony kopie nedělají. Najít takhle v půl desáté otevřenou kopírku – umění nemožného. Po deseti minutách jsem přepadla firmu, která prodávala počítačové myši a lehce hysterickým hlasem mladého muže požádala, zda mě může zachránit. A protože mohl, přinutila jsem ho okopírovat mi moji žádost.
Na úřadu práce totiž žádné formuláře o Přijetí žádostí nemají. A prý žádné dávat ani nemůžou. Umírala jsem. Kdy bude moje žádost vyřízena nevědí, oni jsou jen podatelna, musím se zeptat té jediné paní, která všechny žádosti pro celou Prahu zpracovává.
A ta má moc práce.

Paní jsem našla v prvním patře. Za zavřenými dveřmi, samozřejmě. Když jsem po pátém zaklepání nedostala žádnou odpověď, vstoupila jsem. Bylo řečeno, že MUSÍM POČKAT a tak jsem se na to víte co a šla jsem do práce.

Řeknu vám tedy – tolik zavřených dveří v jednom úřadě jsem neviděla roky. Jestli tohle jsou lidi, co by mi snad kdy v životě měli sehnat práci, tak to fakt sorry. A jestli tohle jsou lidi, kteří jsou placení z mých daní, tak to tedy pozdrav PánBůh, co skoro přestávám platit daně. Přišla jsem si tam tak zoufale ztracená, že už to snad ani víc nešlo. Že stál celý den za houby, jak jsem z toho byla psychicky vedle, o tom snad ani mluvit nebudu. Jen mi přišlo, že ty ženské tam jsou prostě pro svoji práci, které mají milión a že to, že by tam snad někdo rád dostal nějakou radu, tak o tom si ten dotyčný může opravdu nechat jenom zdát.

Kancelář k tomuto zážitku snad ani nebude raději nic dodávat. Byla to totiž myšlenka našeho nejmenovaného redaktora, donedávna poměrně schopného úředníka státní správy, aby se autorka 1) nenechala odbýt 2) nechala si vystavit potvrzenku o tom, že ti lumpové úředničtí převzali její žádost a 3) že si musí samozřejmě nechat originál a nechat jim tam pouze kopie. Náš redaktor však opomenul na prostý fakt, že on za a) je milý chlapík, který nedokáže nikomu nic odmítnout a ty papíry si skočí okopírovat sám a to není potřeba pane, to si seženeme sami a to je v pořádku, my Vám to samozřejmě pošleme a zařídíme…., za b) pracoval na úplně jiném úřadě a konečně za c) na pracáku je to fakt úplně jiná liga, to je totiž extraliga. Vlídnost, vstřícnost a laskavost – toť hlavní atributy našich úřadů práce. Na druhou stranu si přiznejme – kdo z nás by tam chtěl pracovat? Opravdu opravdu upřímně….

Tento víkend jsem měl příležitost shlédnout film ‘Take it Jeasy’, česky ‘Ježíš je normální’

Jedná se o jakýsi dokumentární film, věnovaný letničním církvím, tedy církvím, které podle mého názoru mají s křesťanstvím společné leda tak výrazy jako ‘Bůh’, nebo ‘Ježíš’. Po shlédnutí jsem si uvědomil jak příšerné strašidelné pro ateisty musí být všechny církve.

Nevím jestli k tomu má smysl něco psát, kdo to shlédne, uvidí. Opravdu doporučuji, uvidíte jak se také dá jinou formou týrat děti, avšak nikdo s tím nic nedělá…

Trailer zde:

Snad jen, dejte si pozor, kam za hodnotami jako Bůh půjdete… Používejte ROZUM!

Povedlo se mi to, co 100 000 lidem co mají T-Mobile

Zaslal jsem SMS VANOCE na číslo 2009 a poslali mi otázku, na kterou jsem sice odpovědel správně, ale pozdě. Takže další hodinu mi zaslali další – “Jak se jmenoval vyznamny cesky malir?” Odpoveděl jsem Josef Čapek a během dalších 2 SMS jsem se dozvěděl že vyhrávám telefon!

Takže co mi příjde domů? Buď Nokia 1662, nebo Samsung E1120 a pokud se nepletu tak je šance 1:200 že T-Mobile G1. Zkuste si zahrát také, otázky jsou jednoduché a myslím že šance vyhrát je. Doufám, že ten telefon nějak využiju.

Každý z nás má svoji oblíbenou filmovou dvojici

Určitě každému z vás řekne něco jméno Quentin Tarantino. A někomu snad i Robert Rodriguez.

Pokaždé, když shlédnu film na kterém tito pánové dělali, ať už jednotlivě nebo dohromady, jsem šokován dokonalostí.

Tarantino

Gauneři, Pulp Fiction, Jackie Brown, Kill Bill I. a II.,  Auto Zabiják, Hanební Pancharti.

Rodriguez

Desperado, Od soumraku do úsvitu,  Sin City, Planeta Terror

Samozřejmě natočili spoustu dalších filmů, ke kterým jsem se zatím nedostal. Ale nevím proč mě zatím všechny filmy opravdu bavily. Nevím jestli má cenu sem psát nějaké kritiky apod. Spíš bych jen doporučil, až zase budete mít chuť podívat se na kvalitní film, použijte tento seznam a nebudete litovat

Bylo to krásné. Vzbudili jsme se o čtvrt na devět a pak v jedenáct hodin. Bylo to krásné, protože jsme zaspali a navíc byla neděle. Já jsem normálně ranní pták, v posteli i s ranním čtením vydržím max do devíti, ale zde v souhře sobotní návštěvy a pracovního týdne zřejmě tělo i mozek společně usoudili, že je třeba si odpočinout a nechali mě.
A tak jsme snídali v půl dvanácté, kafe jsme měli v půl druhé a oběd v půl třetí. Byl to krásný den. Po obědě mi přišlo na mysl, že se chystá ona procházka a kdy ono se teď asi stmívá. Stmívání mi asociovalo zimu a ZIMNÍ ČAS. “Jéje, nemáme my dneska o hodinu méně?” vznesla jsem řečnickou otázku, neboť již její vyslovení obsahovalo odpověď. Ano, bylo to ještě krásnější – bylo o hodinu méně. Cestování časem je skutečně krásné.

Výlet do Stromovky jsme tedy stihli (stejně jako dalších pět set lidí) do setmění, hodina času navíc byla skvěle využita lenošením a doufám, že tu jarní změnu neprošvihneme, protože tam by cestování bylo opačným směrem a někdy si nejsem jista, zda budoucnost přináší jen samá pozitiva…

P.S.: Kancelář jen dodává:  Před nedávnem jsme v tom všem politickém mumraji v televizním  a jiném zpravodajství zaznamenali zprávu, že zemřel největší český bijec proti změnám času, pekař pan Pecka. Škoda ho. Čím jsou redaktoři Kanceláře starší, tím více chápou, že změna času pro organismus znamená docela šok. Do nedávné doby naši redaktoři v sobotu chlastali do rána, pak se vyspali a bylo jedno v kolik se probudili. Ovšem nyní je organismus navyklý na určitou rutinu (a velmi omezenou míru alkoholických nápojů) a změna času mu docela rozháže vnitřní časový systém. Tož tak to je. Stárneme, asi.

Dnes jsem si konečně udělal čas a hledal vše o Google Wave

Ráno jsem si v RSS čtečce přečetl, že zive.cz bude rozdávat 5 pozvánek, pravděpodobně na oslavu jejich článku o wave.

Článek jsem si přečetl a snažil se získat jednu z pozvánek, naneštěstí byli lidé, kteří jen seděli u počítače a čekali, než si o ní budou moct napsat, takže pozvánku zatím nemám.

Po té co jsem přijel domů. Ihned jsem zadal do prohlížeče http://wave.google.com a narazil jsem na následující video:

Video jsem bez jediné přestávky hltal slovo po slovu, celou hodinu a dvacet minut. Internet jde dopředu a to rapidně. Sotva si většina lidí zvykla na to, že internet existuje, už jsou tady věci jako je Google Wave. Nemůžu se dočkat pozvánky, kterou snad brzy seženu (vyzývám tímto dav).  Pokud pozvánku dostanu, určitě se to dozvíte

Pokud nechcete trávit hodinu a dvacet minut u youtube videa, nebo neumíte moc dobře anglicky, doporučuji článek na živě.cz.

Dobrá, dobrá, nechtěla jsem to vytahovat, ale když pan Jezevec v jednom z komentářů přišel s “hrdličkou”, nezbývá než hozenou rukavici zvednout a napsat moji vlastní výslovnostní historku.

Henry, můj žák, chodí na balet. Ano, na balet. Je baleťák. Neptejte se mě, jestli je 4%, ale prostě chodí na balet. Na jednom čaji, když jsem se ho ptala, jestli by třeba rád něco vysvětlil, co kde slyšel a rád by věděl, co to přesně znamená česky, povídá: Na baletě nám naše učitelka pořád říká “Napněte rodidla”, můžeš mi prosím tě říct, co to znamená?

Musím říci, že v tu chvíli jsem ležela polomrtvá smíchy pod židličkou. V duchu samozřejmě. Smála jsem se, až jsem se za břicho popadala, stále v duchu, podotýkám. Na potvrchu jsem držela solidní poker face a řekla mu, že správně se to vyslovuje Napněte chodidla. Chodidla. Dva až třikrát jsme si to zkusili spolu pečlivě vyslovit. Pak jsme si objednali ten čaj. A asi až po pěti minutách, které jsme trávili zcela nenucenou konverzací, jsem ho požádala, aby slovo Rodidla používal pokud možno minimálně, neboť se sice nejedná o neslušné slovo, ale přece jen to není slovo, které by měli Česi ve svém slovníku hovorové češtiny den co den…

Nejhorší věc na nápadech je, že přicházejí když jsou nejméně potřeba.

Kolik úžasných témat na články mě napadlo uprostřed filmů a podobně. Ale jsem příliš líný vytáhnout telefon a naťukat tam premisu a pak se divím, že není co psát. A to by tady mohlo být tolik zajímavých zamyšlení!

Nevím jak vy, ale mám panickou hrůzu z volání.

Člověk si samozřejmě s lety čím dál tím více zvyká, ale když zvoní telefon, znamená to, že je něco špatně. Dnes mi volala do školy sestra, která je nemocná doma. Člověk se bojí, co všechno se děje, že musí volat, přestože ví, že jsem ve škole… Pak přijde o 3 minuty později SMS “Kdy prijdes?” SMS mě uklidnila, že asi nic důležitého, ale přesto jsem se doma zeptal. “Co jsi potřebovala že jsi volala?” “Jenom jsem chtěla vědět kdy přijdeš domů.”

Nevím jak vy, ale já si myslím že stačila jenom ta první SMS! Tolik nepříjemností kolem toho. Zdaleka to ovšem není nejhorší hovor. Nejhorší hovor nastává, když vidíte jméno člověka, který po vás něco chtěl a kontroluje, nebo něco bude chtít.

Copak by nestačila jedna SMS?

Přece jen Kodaň je místo, které člověk nenavštěvuje dnes a denně. Stejně tak kodaňské letiště, které je hezké, plné obchodů a lidí. Jen check-in (to je takové to místo, kde ukážete letenku a pas/občanku) mi trval 25 minut, zatímco v Praze se to odehrálo za dvě a půl minuty, nekecám. Po odbavení následuje bezpečnostní zóna. Tedy sundáte kabát, vytáhnete noťas z tašky, sundáte si pásek, všechno vložíte do připravené přepravky na pás a projdete bezpečnostním rámem a následně vás prohledají. V Praze a domnívám se, že i v Paříži a vůbec v normálních středoevropských místech ženu prohledává žena, muže muž.

Ne však v Kodani. Dala jsem věci na pás, prošla rámem, za rámem stál celník, ukázal mi, ať si stoupnu na takový stupínek a než jsem se stačila nadechnout a rozhlédnout se, kterouže z žen mi přidělí, prohledával mě ten pohledný Dán. Na rukou bílé rukavičky (tedy – zřejmě končila šichta – byly šedé) a projel mě celou. Jsem se nestačila ani nadechnout. Ne, nebylo to vůbec vzrušující, pro něj ani pro mě, protože to celé trvalo asi minutu a ještě mi při tom stihl dánsky říci, ať se otočím a prohledal mě i zezadu. No hustý. Za minutu celé to soukromé přestavení skončilo a já jsem mohla odejít a k němu si to šněrovala další dáma.

Byla jsem tak překvapená, že jsem nestačila ani pípnout a je třeba přiznat, že jsem pro něj byla další v řadě a že na tamním letišti prostě žádné předsudky neměli. Inu, Seveřané. Jen by mě zajímalo, kdo kontroloval ty zástupy zahalených žen letících přes Prahu do Bahrajnu…

Vím že to nikoho nezajímá, ale mě ano! Včera jsem hrál svůj první ligový zápas Doty AllStars. Zápas byl součástí ‘Garena tournament #2′.

Můj tým se skládá z lidí, kteří se znají přes úplně jinou online hru, která nás spojila a díky ní jsme spolu téměř denně. Postupem času čím dál tím víc lidí začlo hrát Dotu a tak vznikl jakýsi ‘DotA team’.  Já osobně Dotu hraju přibližně půl roku a začal jsem asi jako poslední ze zúčastněných. Proti nám hrál team, který spolu hraje už 3 roky, takže bylo jasné že nás porazí, ale ve skupině jsme byli s nimi a tak jsme zápas odehráli.

Nepřátelskému teamu stačilo 34 minut na úplný konec hry (zničení hlavní budovy v nepřátelské základně). Z toho poslední 4 minuty dělali kraviny, mezitím co na sebe náš team štěkal (ano, nejlepší morálka na světě).

Za svůj pohled si myslím, že jsem mohl odehrát líp, ale za svůj výkon se nestydím, dlouhou dobu jsem byl bez jediné smrti a měl skóre 2/0/2, potom jsem se ale finančně zastavil, takže nebyli peníze na lepší itemy a v teamových i solo bojích jsme neměli žádnou šanci. Ve skupině nás čekají ještě 2 zápasy, snad dopadnou lépe.

Výsledek zápasu

Můj nick iScrE4m, hrdina Earthshaker

Včera jsem asi půl hodiny psal kritický článek, vůči akci, kterou jsem navštívil.

Naštěstí nastaly technické problémy a celý můj článek se neuložil. Přestože jsem psal hezky, srozumitelně a doufám že ne destruktivně, asi se nepatří takovou akci kritizovat. Takže akci shrnu jinak.

Přijel jsem na akci, plnou přátel, trošku deptal sestru, a pak se večer dozvěděl že zase vyhrála.

Těším se na příští ročník!

Úžasný umělec, úžasná písnička, úžasný klip.

Přišel jsem z kina, premiéra filmu 2012

Čekáte úniky na setiny a milimetry? Čekáte typické americké hrdiny, za rodinu, za společnost? Čekáte happyend? Čekáte zničení celého světa, ze kterého nakonec budete mít dobrý pocit? Čekáte napětí, romantiku… Prostě klasiku?

Přestože člověk sedí a ví, co ho čeká, co se stane, je po jakýmsi napětím. Je to možná tím že jsem 100 minut držel čůrání v sobě, ale napětí to opravdu bylo! Přiznám se, že jsem se několikrát načapal se slzičkou v oku. Také jsem se několikrát smál na celé kino, když jsem viděl asi 5ti minutovou scénu, kde nevyjít něco o pár setin, nebo milimetrů, vše by bylo zkažené, ale hádejte co. Přemýšlel jsem jestli to tak není naschvál, přestože víte, jak to dopadne, do napětí vás to dostane… A přinutí vás uvědomovat si ho, možná přestanu říkat ‘americká kravina’ a budu tomu říkat ‘americké umění’…

Nejsem v náladě, abych psal souvislé texty a přemýšlel nad poselstvím tohoto článku. Takže to uzavřu tím, že film opravdu doporučuji! Ať čekáte cokoliv, běžte!